Neviditelný čert

V této části neurologické série, jež souvisí s digitální demencí, se po sanskrtských školách pojďme podívat na paměťové stopy. Pokud svůj mozek používáte aktivně a vnímáte, analyzujete a tvořivým způsobem interpretujete skutečnou realitu, aniž byste ho zbytečně oblbovali technickými hračkami, tvoří se v něm strukturální paměťové stopy, jež vám umožní se v té realitě náležitým způsobem vyznat. Váš duševní život bude na dostatečně vysoké úrovni a demence vám nemusí vůbec hrozit. A především: tím vším krásným a přirozeným, co vás obklopuje, se můžete náležitým způsobem kochat bez pocitu, že jste uzavřeni v nějaké paranoidní kleci.

Lucifer

Navigační systém GPS je jistě velmi užitečný, ale jeho služeb bychom měli využívat pouze v situacích, když si už jinak neumíme poradit, anebo bychom uměli, ale nemáme k tomu dost času. Svou vlastní schopnost orientovat se a navigovat je třeba neustále tříbit, a ne ji zcela nahradit navigačním přístrojem, jelikož nám může zcela zakrnět. Stejně tak můžeme stoupání po schodech nahradit jezdícími schody nebo výtahem. Kdo si takto počíná často, dostane se pohodlně a bez supění do třetího patra, ale ať se potom nediví, když se při poruše jezdících schodů nebo výtahu pořádně zapotí a – pokud bydlí v devatenáctém patře – při výpadku proudu bude muset v nejhorším případě požádat souseda v přízemí o nocleh.

Poznámka: Když jsem byl na jeden a půlroční stáží v Sherbrooku, jenž se nalézá v kanadské provincii Québec, tak jsem velmi rychle zaznamenal, že s výjimkou poměrně malého centra se chodníky v ulicích vyskytovaly jen skromně, v okrajovějších částech buď úzký chodník na jedné straně ulice, anebo vůbec žádný. Všude se jezdilo auty, i na velmi malé vzdálenosti, což je ostatně typické skoro pro celou Severní Ameriku. Jednou s výjimek je kupříkladu New York a především Manhattan, kde se většina lidí dopravuje metrem, které má dost hustou síť a funguje nepřetržitě, tedy 24 hodin denně. Nedávno jsem někde četl, že většina lidí bydlících na Manhattanu auto ani nemá.

Asi dva měsíce po mém zabydlení v Sherbrooku jsem se rozhodl, že si nějakou levnou ojetinu pořídím. Dospěl jsem k tomu nejen na základě mých pozorování, ale ještě větší mírou proto, že se mi nedařilo efektivně využívat místní hromadnou autobusovou dopravu. Později se ukázalo, že to s tou dopravu nebylo až tak zlé, jen jsem se v tom zprvu nezorientoval. Obstaral jsem si asi osm let starý Ford Tempo s automatickou převodovkou. Na jedné straně to bylo velkým přínosem, jelikož jsem bydlel na opačné straně Sherbrooku, než kde se nacházela universita, na níž jsem působil, a vzhledem k místnímu okruhu jsem tu cestu zvládl za nějakých třináct minut. Horší však bylo, že jsem se naučil jezdit autem i do trafiky za nedalekým rohem. Seděl jsem buď doma, na univerzitě nebo v autě, chodil jsem už skoro jen v budovách nebo po areálu univerzity.

Můj příjem na stáži byl poměrně skromný, takže když udeřila zima, nečinil jsem na svém vozidle žádnou údržbu, a tak se stalo, že se mi porouchalo a muselo do servisu. Oprava trvala pár dní a já jsem si uvědomil, že se mi téměř vytratily nohy. Když jsem se na ně podíval, tak místo pevných a dostatečně svalnatých nohou náruživého chodce jsem měl jen jakési tenké a neduživé hůlky. Než mi to auto opravili, musel jsem se znovu naučit chodit. Pak jsem si už na to dával pozor. Konec Poznámky.

Je známo, že svaly rostou, jen když jsou trénované. Úplně stejně je tomu s mozkem. Při intenzivním využívání se sice nezvětšuje celý mozek, ale přesto se děje něco podobného: šedé buňky (neurony) v našem mozku zpracovávají informace ve formě elektrických impulsů. Ty jsou pak nervovými vlákny přenášeny z jedné nervové buňky do druhé; a na jejích koncích se nacházejí takzvané synapse.

Každý gymnazista se dnes učí, jak chemické látky (neurotransmitery) vedou na synapsi elektrický impuls (akční potenciál), pro nějž na sousedním neuronu existují speciální receptory, jež zde otevřou kanálky pro určitým způsobem nabité částice (iontové kanály). Zajímavé je, co se ve škole neučí: k čemu to celé slouží! Neboť impuls by se přece mohl od neuronu k neuronu přenášet také přímo, bez chemického přenosu. Bylo by to rychlejší, spotřebovalo by se méně drahocenné energie, čímž by to bylo mnohem efektivnější. K čemu tedy existují synapse? Lidský mozek obsahuje přibližně sto miliard nervových buněk, z nichž každá má až deset tisíc spojů s jinými nervovými buňkami. Počet těchto spojů – synapsí – tak činí přibližně milion miliard (10¹⁵)!

Proč tedy synapse existují? Na tuto otázku dnes už má neurolog jasnou odpověď: protože synapse se ustavičně mění, v závislosti na tom, jsou-li používány, nebo ne. Nemůžeme sice jako u svalů, jež se po intenzivním tréninku zvětšují, po delším duševním tréninku pozorovat růst mozku, přesto však dochází k výrazné změně. Synapse narůstají, jsou-li využívány; v opačném případě, nejsou-li používány, zase chřadnou a v posledku odumírají. Mozek tedy není statický, nýbrž je vlastně jakýmsi věčným staveništěm: ustavičně se ze všech sil snaží přizpůsobit strukturu mozkového systému zpracování informací měnícím se požadavkům.

Vaše prožívání, cítění, myšlení a jednání zanechává ve vašem mozku stopy, paměťové stopy, jak je nazýváme už více než sto let. Nakolik je toto označení přiléhavé, se prokázalo vskutku jasně až díky moderní neurovědě: tím, že nervovými spoji (synapsemi) procházejí elektrické impulsy, se tyto synapse proměňují a stávají se ještě vodivějšími. To dlouhodobě způsobuje, že impulsy si ve vašem mozku vyšlapávají cestičky. Tyto cestičky jsou strukturální stopy. Tvoření stop už po celá desetiletí s největší přesností zkoumají neurobiologové a označují je jako neuroplasticitu. Existuje pro to ale i docela jednoduché pojmenování: učení.

Kdo se ve svém životě hodně učil (nikoli „šprtal“, nýbrž látku opravdu zažíval a zpracovával), má ve svém mozku spoustu stop, které mu umožňují, aby se ve světě vyznal a efektivně jednal. Také o něm lze říct: je duševně „na výši“.

Zdroj: Manfred Spitzer, Digitální demence – Jak připravujeme sami sebe a naše děti o rozum

12.05.2014, 00:00:18   Publikoval Luciferkomentářů: 13