Z knížky Záhady Orientu Arnošta Vašíčka zde naposledy bylo Posvátné zrcadlo. Dnes jsem to nasměroval až k její první kapitole, v níž Vašíček nastiňuje hlavní myšlenku, která se různým způsobem jako červená nit vine celou knížkou v různých podobách. Zatím jsem se tomu tak nějak vyhýbal a soustředil jsem se na konkrétní pozoruhodné jevy a předměty. Tou vůdčí nití je myšlenka, že jsme už po mnoha staletí či tisíciletí pod vlivem nějaké mnohem vyspělejší civilizace, která pochází buď přímo z naší planety, anebo k nám dorazila z vesmíru. K představám, že nás kdysi mohla, či vůbec může, navštívit nějaká mimozemská civilizace jsem se tady už několikrát vyjádřil více měně skepticky. Problém je především ve vzdálenosti hvězd, kolem nichž by mohla kroužit životaschopná planeta, kterou nelze dle stále platné teorie relativity překonat větší rychlostí, než je rychlost světla. V Populárně naučném koutku se nicméně objevila teorie v souvislosti s inflačním rozpínáním v prvních fázích našeho vesmíru, která tvrdí, že toto omezení rychlosti se netýká samotného prostoru. Sypu si popel na hlavu, ale teprve předevčírem jsem narazil na dva roky starý článek Nadsvětelný WARP pohon je možný. NASA už na něm pracuje. Takže pokud je to skutečně realizovatelné, pohled na cestování vesmírem se tím zásadně mění.
Lucifer
Více než deset let jsou na obloze nad 2100 kilometrů dlouhou indicko-čínskou hranicí, zvlášť nad nízkým horským hřebenem Kongka La, pozorovány neobyčejné světelné úkazy, a to v noci i ve dne (viz kupř. Himalaya UFO Activity: Mysterious Objects Alarm Indian Soldiers). Přesně tak dlouho tu Indie a Čína vedou tichou technologickou válku. Jejím cílem je získat co nejvíce informací z druhé strany. Původní domněnka, že objekty na obloze jsou vlastně bezpilotní špionážní letadla, se nepotvrdila. Mohla by to tedy být nějaká nová neznámá výzvědná technika nebo dokonce zbraň? Ale komu patří? Světla totiž operují nad Indií i nad Čínou. Navíc někteří svědci tvrdí, že záhadné objekty se nesnášejí z oblohy, ale vylétají ze země. A nejsou první, kdo si toho všiml.
Belgický jezuita Albert d’Orville spolu s Rakušanem Johannem Grueberem při své obdivuhodné cestě z Pekingu do Indie jako první Evropané dorazili v roce 1661 do Lhasy. Pobyli tam šest týdnů. Jednoho dne se stalo něco neobvyklého. Albert d’Orville o tom do svého cestovního deníku napsal:
Moje pozornost byla zaujatá něčím, co se pohybovalo nahoře. Zpočátku jsem si myslel, že je to nějaký nevšední druh ptáka, který v tomto kraji žije, ale věc se přiblížila a já viděl, že má tvar dvojitého čínského klobouku; stále se otáčela a pohybovala se neslyšně kupředu, jakoby nesena na neviditelných perutích větru. Jistě to byl zázrak nebo nějaké kouzlo. Letělo to nad městem, jako by se to chtělo předvést a sklidit obdiv, dvakrát zakroužilo a potom se zahalilo mlhou. Ať jsem namáhal oči sebevíc, už jsem to nespatřil.
Tázal jsem se sebe sama, jestli snad výška, ve které jsem se nacházel, si se mnou nezahrála a nezmátla mé smysly, když tu jsem blízko sebe spatřil starého lámu a zeptal se ho, jestli to také viděl. Přikývl hlavou na souhlas a odpověděl: „Můj synu, cos právě viděl, nebylo žádné kouzlo. Neboť bytosti z jiných světů již odnepaměti brázdí oceány vesmíru a prvním lidem, kteří Zemi obývali, přinesli duchovní osvícení. Odsuzovali veškeré násilí, učili lidi, aby se navzájem měli rádi, ačkoliv je tato nauka jako semínko, vyseté na skále, které sotva vzklíčí. Tyto bytosti světlé pleti přistávají v blízkosti našich klášterů a my je přátelsky vítáme. Učí nás a odhalují nám věci, zaniklé během staletí kataklyzmat, která k nepoznání změnila tvářnost Země.“
Svědectví o přítomnosti nepozemských vzdušných plavidel v Tibetu je o to závažnější, že ho podává misionář. Další Evropané se domnívali, že tato plavidla pocházejí z Agarthy (zde již zmíněné v Šangri La, Agartha, Šambala). Vstup do této mytické podzemní říše se má nacházet někde na úpatí svaté hory Kailás. Byli zakladatelé Agarthy vybaveni létajícími přístroji, považovanými kdysi za nebeské draky, které by současníci nazvali UFO? Objevovala se tato plavidla v blízkosti hlavní brány do podzemní říše? A dochází k tomu i dnes? Odpověď na poslední otázku zní: Ano, dochází – a dokonce velmi často.
Obyvatelé Kongka La svými svědectvími nešetří. Právě v této odlehlé oblasti na hranicích indického Ladakhu a čínské provincie Aksai bývají pozorovány tajemné objekty, které vylétávají z podzemí. Úvaha, že by mohlo jít o přísně tajnou vojenskou základnu, neobstojí. Kongka La je problematické území. V roce 1962 se o ně Čína utkala s Indií v krátké válce. Chtěla si tak zajistit cestu k Tibetu. Spory sice poněkud utlumily ekonomické zájmy obou zemí, ale vyjasněny nejsou dodnes. Na takovém místě by se těžko dalo nepozorovaně postavit podzemní letiště. Navíc k horskému svahu, nad nímž jsou tyto objekty pozorovány nejčastěji, nevede vůbec žádná cesta. Jak by se tam dostala těžká technika? Průvodci, kteří působí na čínské straně, tvrdí, že „létající světla“ nejsou nic nového. Poutníci k posvátné hoře Kailás to potvrzují. Ze západní strany této hory, „na níž se zastavil stín“, vystřelují „trojúhelníky cizího světa“. Vyplouvají ze země a stoupají přímo vzhůru.
Objekty ve velkých výškách mohou za určitých světelných podmínek vrhat svůj stín na mraky. Říká se tomu brockenské spektrum. Občas zaskočí horolezce, kteří v mlze nad sebou spatří své vlastní postavy. Tajemný stín na oblohu promítá italský Pizzo Badile. V blízkosti tohoto vrchu se někdy rozzáří sloupy záhadného světla. Nedochází na Kailásu k něčemu podobnému?
Na různých místech Číny a Tibetu bývá pozorována „Buddhova svatozář“. Duhový kruh světla se objevuje obvykle po dešti nebo po sněžení. Sluneční paprsky pronikají skrz mračna a mlhu. Jejich světlo se láme o nepatrné kapičky vody a vytváří kruh. „Svatozář“ o sedmi barvách dovede člověka obklopit tak, že se může cítit jako polapený uvnitř. Zdá se, že světlo se pohybuje současně se svým pozorovatelem, sleduje ho jako stín. Naposled byl tento úkaz pozorován mnoha svědky nad jezerem Kanas v provincii Sin-ťiang. A již několikrát se ho na různých místech podařilo vyfotografovat. Domorodci jsou tedy na podobné světelné hrátky zvyklí a jen stěží by se plujícími světly nad Kailásem dali oklamat.
Hora Kailás je jedno z nejtajemnějších míst na světě. Obklopuje ji spousta záhad. Na její věčným ledem a sněhem pokrytý vrchol nesmí vstoupit žádný smrtelník. Je to posvátné území hned pro čtyři asijská náboženství – bönismus, buddhismus, hinduismus a džinismus. Je také považována za velkou přírodní mandalu. Nejstaršími uctívači hory byli patrně bönisté, kteří dodnes chápou a zobrazují Kailás jako devítistupňovou svastikovou horu, mystickou duši vnitřního světa. Pro hinduisty a buddhisty je Kailás vnímán jako mužský prvek, falus z kamene a ledu. Tvoří tak celek s blízkým posvátným jezerem Manasarovar, které reprezentuje bezedný a tajemný ženský prvek. Pro věřící obou náboženství je Kailás navíc mytickým středem světa a osou vesmíru.
Jakkoli se to zdá neuvěřitelné, Kailás zatím nedobyla žádná horolezecká výprava. Čínská vláda sice v minulosti vydala několik povolení k výstupu na horu, pokaždé se ale rozpoutalo tak špatné počasí, že z plánovaného dobývání hory nakonec sešlo. O výstup se pokusili i někteří sóloví horolezci, vždy je ale postihlo nějaké neštěstí. Prvním člověkem, který povolení obdržel, byl Reinhold Messner, který ho ovšem nikdy nevyužil kvůli posvátnosti vrcholu. Kailás tak zůstává dodnes nepokořen.
Jiná legenda praví, že právě pod Kailásem je jeden ze vstupů do bájné Šambaly, hlavního města zvláštního podzemního světa osídleného lidem podobnými bytostmi s nadpozemskými schopnostmi. Bez jejich souhlasu ale do podzemí nemůže vstoupit žádný člověk. Vchod je uzavřen sedmi branami, kde na příchozí čekají různé nástrahy. Hned ta první údajně způsobuje, že dotyčný v její blízkosti neuvěřitelně rychle zestárne a během několika hodin umře. Zdálo by se, že jde o pouhou legendu, avšak profesor Ernst Muldašev, který podnikl několik studijních cest po Tibetu a navštívil i okolí horu Kailás, zjistil neuvěřitelnou věc. V blízkosti jejího úpatí běží lidský věk opravdu rychleji, než je normální. Za dvanáct hodin, které tu člověk stráví, zestárne asi o dva týdny. Dokládá to především růst vlasů a nehtů.
Zdroj: Arnošt Vašíček, Záhady Orientu
29.09.2014, 00:15:50 Publikoval Luciferkomentářů: 13