„Co svět světem stojí, každá lidská bytost měla jistý strašlivý úkol, a tím úkolem byla láska, tedy plné vyjádření života, dokonalé procítění existence a jeho přirozený následek – zánik. To však člověk pochopí velice pozdě. A jak je lhostejný k ctnostem, morálce, půvabům či dobrým vlastnostem druhého kandidáta pro tento úkol! Milovat znamená poznat dokonale radost a pak zemřít. Stovky a stovky milionů lidí však od svých partnerů očekávají jen pomoc, charitativní řešení, něhu, trpělivost, odpouštění, hýčkání… Nevědí přitom, že to, co takhle dostanou, je lhostejné. Dávat mohou jen oni sami, bez výhrad, takový je smysl celé hry.“
Stella
Tato slova napsal Sándor Márai v psychologickém románu Judita. Judita je román o čekání na pravou lásku a zároveň je to příběh o sebeklamu jednoho každého z nás. A ještě jeden motiv je v Juditě důležitý. Lidský konec. Maďarský spisovatel Sándor Márai je pro rodné Košice tím, čím je Praze Franz Kafka. Jako spisovatel židovského původu psal většinou německy. Ve svých denících se často zamýšlí nad sebevraždou a netají se tím, že se na ni připravuje. Zastřelil se, jako starý nemocný člověk, který zůstal z celé rodiny sám a který po zralé úvaze prostě uzavřel kruh.
Spisovatelův postoj k životu sdílí hlavní hrdina díla, příslušník vyšší třídy, který svým monologem shrnuje všechno podstatné, co o životě pochopil:
ČLOVĚK NALHÁVÁ SÁM SOBĚ
... Kolem lidí probíhá jistý proces, který je tak strašný, děsivý, horší než cokoli jiného… Je to proces narůstající SAMOTY. Až budou jako stroje. Obklopuje je strohý domácí řád, ještě přísnější domácí řád a nakonec ten nejpřísnější řád společenský, ale svůj řád má i jejich zábava, sklony, milostný život, předem vědí, v kterou hodinu se budou oblékat, snídat, milovat, bavit se, vzdělávat se… Jsou obklopeni řádem, bláznivým řádem. A pro ten velký řád kolem nich zamrzne život, jako když kolem expedice, jež se chystala na dalekou cestu za kvetoucími kraji světa, náhle zamrzne moře a s plány a záměry je konec, všude jen nehybnost a mráz, smrt. Ten proces je pomalý a nezadržitelný. Jednoho dne se prostě z rodinného života stane huspenina. Všechno je důležité, každý detail, ale nikdo už nevidí, nevnímá celek, sám život… Ráno i večer se lidé oblékají tak pečlivě, jako by si navlékali roucho k nějakému zlověstnému obřadu, k pohřbu nebo veselce či vynesení rozsudku. Chodí do společnosti a přijímají hosty, ale za tím vším je samota. A dokud na dně té samoty přežívá v duších a srdcích nějaké očekávání, do té doby nějak ten život vydrží, žijí… ne pěkně, ne tak, jak je to důstojné člověka, ale jen žijí a má to i jakýsi smysl - natáhnout ráno ten mechanismus, aby do večera utíkal.
Dlouho totiž v sobě chovají naděje. Člověk se jen velmi těžce smiřuje s beznadějí, s tím, že je sám, k smrti a beznadějně sám. Jen málokdo snese pomyšlení, že na samotu jeho existence není léku. Lidé doufají, propadají zmatku, utíkají se do vztahů s jinými lidmi, a do těchto svých pokusů o útěk si nenesou pravou vášeň, ani odevzdání, utíkají se do povinností, k umělým úkolům, dřou anebo plánovitě cestují, kupují si velké domy nebo ženy, s nimiž nemají ani zbla společného, anebo se pustí do sbírání mucholapek či drahých kamenů nebo vzácného hmyzu… Nic z toho nepomáhá.
A zatímco tohle všechno dělají, přesně vědí, že není pomoci. Přesto stále doufají. Už ani sami nevědí, v co… Vědí dobře, že jim nepomůže ani víc peněz, ani dokonalejší sbírka hmyzu, ani nová láska, zajímavější známost, skvěle vydařený večírek a na oplátku ještě mnohem lépe vydařená garden party… Proto se z rozpaků a zoufalství uchylují k řádu. V každém bdělém okamžiku dávají život kolem sebe do pořádku. Věčně cosi „zařizují“, nějaká akta či společenskou událost nebo nějaké své milkování… Hlavně nezůstat ani na okamžik sám se sebou! Ani na okamžik nenahlédnout tu samotu! Rychle, sem s lidmi! Nebo se psy! S gobelíny! Nebo s akciemi! S gotickými předměty! S milenci a milenkami! Rychle…
Takhle lidi žijí.
... Protože za tím pořádkem a oblékáním, sbíráním gobelínů a návštěvami klubu, za tím společenským životem a návštěvami už vykukovaly přízraky samoty jako ledovec z teplého moře. Víš, u určitého životního stylu a společenských řádů se v jistém věku ohlašuje samota stejně jako u opotřebovaného organismu nemoc. Něco takového nepřichází v přesně určeném čase, skutečné životní krize, nemoc, rozchod, osudový vztah, to vše se neodehrává tak, že by v danou minutu člověk něco vyhlásil, konstatoval nebo zaznamenal. Ve chvíli, kdy vnímáme rozhodující události, většinou už je po všem a my už nemáme jiný úkol než souhlasit, běžet za advokátem nebo povolat doktora či kněze. Protože i samota je jistým druhem nemoci. Přesněji řečeno, samota není už ani tak choroba jako spíš stav, v němž se ten, koho samota obklopuje, usídlil jako vycpané zvíře v kleci. Ne, samotu nepředchází nemoc, je to proces, který nazývám ledovatěním.
Víš, v životě dochází k jistému zmechanizování. Všechno vychladne. Ve všech pokojích je stejné teplo, teplota tvého těla je stále ještě třicet šest celých šest, pulz osmdesát a máš peníze v bance nebo firmě… Všechno je v pořádku. Bezvadná funkčnost tvého srdce, tvých plic, ledvin a jater je totiž k ničemu, není-li bezvadná funkčnost tvého života, protože v tom případě už z tebe vane chlad samoty a je to stejné, jako když jemné přístroje na zámořských lodích už v blízkosti rovníku, v balzámovém žáru zaznamenají hrozbu blížící se po modrém oceánu, ledovou smrt, ledovec.
Člověk zůstává sám proto, že má v sobě pýchu a bojí se přijmout ten poněkud děsivý dar lásky. Protože má úlohu, již pokládá za důležitější než prožitek lásky. Protože je ješitný. Každý měšťan, je-li to pravý měšťan, je ješitný. Nemluvím teď o těch břídilech, kteří tento titul a postavení pouze nosí, protože mají peníze nebo byli zařazeni do vyšších společenských pozic. To jsou jen docela obyčejní burani. Mám na mysli měšťany – tvůrce a strážce, ty skutečné. Kolem těch jednoho dne počne krystalizovat samota. Začne jim být chladno. Pak začnou vypadat majestátně jako ušlechtilá umělecká díla, čínské vázy nebo renesanční stolky. Jsou majestátní, pustí se do sbírání většinou hloupých a zbytečných titulů a vyznamenání, dělají cokoli, aby vypadali důstojně či milosrdně, vyplňují svůj čas složitými činnostmi, aby získali nějaké ocenění za zásluhu nebo nový titul, aby se mohli stát nějakými podpředsedy nebo skutečnými předsedy nebo třeba čestnými předsedy… To všechno je už samota. Šťastné národy, které nemají historii, říkává se. Šťastný člověk, který nemá titul, postavení, zbytečnou roli na tomto světě.
NA ČEM TEDY ZÁLEŽÍ? POCHOPIT…
… Není nic těžšího než rozrušit už vzniklé životní situace. Je to stejně obtížné, jako zbořit katedrálu. Lecčeho je člověku líto… Jistě, v kritických situacích se nemůžeme vůči sobě a svým životním partnerům dopustit většího zločinu než sentimentality. Trvá dlouho, než pochopíš, na co máš v životě právo… Když ti najednou dojdou všechny souvislosti, kladeš si za dlouhých nocí nebo na ulici uprostřed davu otázku: Co jsem dostal? Co jsem zůstal dlužen? Trapné otázky. Mně trvalo léta, než jsem pochopil, že v pozadí povinností je i jisté právo, které nevymysleli lidé, nýbrž Stvořitel. Jde o to, zdali mám právo zemřít osamocen, chápeš?
To je důležité právo. Vše ostatní je dluh. Jsi dlužen své rodině nebo společnosti, která ti dala mnoho dobrého, anebo nějakému citu, vzpomínce. Pak ale nadejde chvíle, kdy srdce zatouží po samotě. Kdy už nechceš nic než se tiše, důstojně připravit na poslední okamžiky, na poslední lidský úkol, na smrt. Dej dobrý pozor, aby sis v takové chvíli nic nenalhával. Jinak totiž nebudeš mít právo konat. Dokud jsou tvé činy vedeny sobectvím, dokud hledáš samotu jen z pohodlnosti, pocitu křivdy či z ješitnosti, jsi ještě dlužníkem světa a všech, kdo pro tebe svět představují. Dokud máš tužby, máš i povinnosti. Přijde však den, kdy se tvé srdce po okraj naplní touhou po samotě. Kdy už nechceš nic jiného než vymést ze své duše všechno, co je nadbytečné, falešné, vedlejší. Když se člověk vydává na dlouhou a nebezpečnou cestu, balí se velmi pečlivě… Zavazadlo, které si s sebou bereš na cestu, musí být lehounké… Jen do jedné ruky. Žádná ješitnost, nic zbytečného. Tahle touha začne v jistém věku v duši člověka sílit. Najednou zaslechneš hluk samoty a ten zvuk je ti povědomý. Jako člověk narozený na mořském břehu, jenž prožil život v hlučném městě, zas jednou hlas moře uslyšíš, ve snu. Žít o samotě, bez cíle. Dát každému, nač má právo, pak odejít. Vyčistit si duši a čekat.
Zprvu je samota těžká, jako rozsudek. Jsou chvíle, kdy máš dojem, že ji ani nelze unést. Možná by přece jen bylo dobré s někým se o ni podělit, možná by byl těžký trest mírnější, kdybys ho s někým sdílel, s kýmkoli, s druhy nehodnými toho označení, s neznámými ženami. Jsou takové chvíle, je to čas slabosti. Pomine však, protože samota zvolna obestře i tebe osobně, tak, jako tě obestírají tajuplné prvky života, jako čas, v němž se všechno děje. Najednou pochopíš, že vše se událo chronologicky: nejprve tu byla zvědavost, potom touha, pak práce a nakonec je tu samota. Už nechceš nic, nedoufáš v žádnou novou ženu, jež by tě utěšila, ani v přítele, jehož moudré slovo by smířilo tvoji duši. Každá lidská řeč je samolibá, i ta nejmoudřejší. V každém lidském citu je tolik sobectví, liknavých úmyslů, nenápadného vyděračství, bezmocné a beznadějné svázanosti! Když tohle pochopíš, když už od lidí neočekáváš nic, nedoufáš v pomoc žen, když už znáš podezřelou cenu a strašlivé důsledky peněz, moci a úspěchu, když už od života nežádáš nic, než abys mohl zalézt do nějaké nory, bez společníka, bez pomoci i pohodlí, a naslouchat tichu, jež začne zvolna znít i tvou duší, jako na břehu časů, tehdy máš právo odejít. Protože na to právo máš.
Každý člověk má právo sám se v chrámovém tichu hotovit k rozloučení a ke smrti. Ještě naposledy vyprázdnit duši, jako kouzlem učinit lidskou duši tak čistou, zbožnou, jaká byla na počátku věků, v čase dětství… Dlouho jsem doufal, že existuje nějaké jiné řešení. Ale neexistuje. Na konci, nebo chvíli před koncem, musí člověk zůstat sám.
Už jsme se na stránkách Neviditelného čerta potkali s jiným maďarským spisovatelem – Péterem Esterházym. Teprve při čtení Máraie jsem zjistila, že závěrečný citát z Harmonia Caelestis na NČ jsou právě slova z Máraiiho Judity. To už je jeden z takových typických Esterházyho žertíků… Na rozdíl od něj je Márai velmi vážný, až temný. Přesto jeho existencionální monology, např. i v románu Svíce dohořívají, jsou svým způsobem klidné a vyrovnané. Nemá o světě vůbec žádné iluze, ale přijímá realitu jako danou, nezměnitelnou – a tím jistou.
Zdroj: Márai, Sándor: Judita, Leda, Praha, 2012
21.10.2014, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 45