V předchozím zamyšlení nad Zvonkem z Machiavelliho Quadria od Franze Kafky jsem oznámil, že se mi při té příležitosti dostala do rukou útlá knížečka od Franka Naumanna, jenž v ní na základě Machiavelliho myšlenek, jakož i myšlenek jeho následovníků a dalších zdrojů, sesumíroval patnáct velmi podnětných zásad, jimž bychom neměli pohrdnout, obzvláště když se ocitáme v krizi. Jedna z největších novodobých krizí se nazývá „Černý pátek“, kdy se zhroutila newyorská burza a následně pak nastala téměř celosvětová hospodářská krize. Ve skutečnosti se to odehrálo ve čtvrtek, a poněvadž tenhle příspěvek vyjde ve čtvrtek, tak mě napadlo, že ho uvítám lehce modifikovanými výňatky z předmluvy Malého Machiavelliho.
Lucifer
Kdo by nechtěl kráčet nepřetržitě od úspěchu k úspěchu? Jenže záležitosti se bohužel často nevyvíjejí tak, jak jsme si je naplánovali. Mezi povzbudivými hesly profesionálních učitelů úspěchu se slovo porážka nevyskytuje. Ti doporučují: stanovte si vysoký cíl, vymalujte si v zářivých barvách před svým duchovním zrakem svůj životní sen a optimistickou sebemotivací překonávejte okamžiky lenosti. Nenechte se odradit příležitostnými ústupy a vydržte, dokud nedoběhnete do své cílové pásky a nesklidíte mzdy za své úsilí. Jestliže tedy stačí vůle a výdrž – jak to, že není víc úspěšných lidí?
Odmalička nám bylo rodiči a učiteli vštěpováno, že bez píle nedosáhneme odměny. Zároveň jsme však byli utvrzováni v přesvědčení, že to platí i obráceně – že velká píle zaručeně přinese velkou odměnu. Že můžeme dosáhnout čehokoli, stačí jen usilovně a tvrdošíjně spět kupředu. Leckdo se tak rozbíhá ve slepé uličce hlavou proti zdi, leckdy opakovaně po celý život.
V této souvislosti jsou zajímavé životopisy některých geniálních umělců, podnikatelů a vědců:
Johann Wolfgang Goethe již zamlada vydal bestseller Utrpení mladého Werthera. Byl však přesvědčen, že ho potomstvo bude oslavovat nikoli jako umělce, nýbrž jako velkého vědce. Dopadlo to jinak. Jeho nauka o barvách, kterou chtěl vyvrátit Newtona a do které investoval spoustu let, je dnes pouhou kuriozitou. Zato jeho dramatické kusy se hrají po celém světě a jeho básně jsou učební látkou ve školách.
Paul Gauguin byl ve svých čtyřiceti úspěšným finančním žonglérem. Teprve hospodářská krize ho donutila pověsit své povolání na hřebík a pokusit se o štěstí jako malíř. Velkého úspěchu svých obrazů se už nedožil. Až dlouho po jeho smrti se cena jeho děl vyšplhala na miliony.
Gregor Johann Mendel, objevitel zákonů dědičnosti, se setkal s prvním uznáním v roce 1900 – jenže to už byl šestnáct let mrtev.
Filosof Arthur Schopenhauer byl už starým mužem, když se konečně našli kupci na knihy, které napsal za svého mládí. Měl štěstí v neštěstí – svého věhlasu se aspoň dožil.
Opravdovou smůlu měl Dán Karl Krøyer. V roce 1964 uskutečnil grandiózní nápad a vyzvedl potopenou nákladní loď Al Kuwait s pomocí milionů plastikových balónků naplněných vzduchem. Jeho cíl se splnil. Když si však chtěl dát svou metodu patentovat, setkal se s nepříjemným překvapením – byl odmítnut. Stejný nápad už totiž uveřejnil někdo před ním. Autor a kreslíř Carl Barks v roce 1949 ve 104tém pokračování waltdisneyovského komiksu postavil Kačera Donalda, tuto slavnou kachnu v námořnickém oblečku, před úkol vyzvednout jachtu svého strýce. Dokázal to s pomocí pingpongových míčků. Sen Karla Krøyera o velkých penězích se rozplynul.
Ovšem i většina těch, kterým se rychlý vzestup na stupně vítězů podařil, zmizela velice rychle opět v zapomnění. Jen si představme ty spousty castingů, které každých pár týdnů protlačí na světla ramp nové tváře. Pro vítěze je zpočátku všechno jakoby samo sebou. Agentury řídí každý jejich krok, novináři stojí fronty na interview a anonymní spisovatelé za ně píšou autobiografie. Oni sami nemusí dělat nic jiného než udržovat před kamerami a fotoaparáty svůj umělý úsměv – ovšem jen do té doby, než další show nastolí jejich nástupce. Ať se podíváme na hitparády, seznamy bestsellerů nebo výčty úspěšných podniků – v mase jepičích kariér se vyjímá jen nepatrný počet setrvalých stálic.
Že by tedy trvalý úspěch byl ryze věcí šťastné náhody? Není, pokud ovládáte umění proměňovat překážky ve směrovky na své cestě.
Ačkoli vám to může připadat zvláštní, ale k úspěchu mohou často vést závažné krize. Kupříkladu za existenci lidí, ale též všech dalších savců na této planetě může jedna velmi závažná krize, která zde nastala před 65 miliony let. Na Zemi dopadl asteroid a prach zvířený explozí asi na osm až dvanáct tisíc let zatemnil oblohu. Rázem se ochladilo klima a zanikla kdysi tak bujná vegetace. Na Zemi zavládly tak nehostinné podmínky, že dosavadní vítězové boje o existenci, dinosauři, v krátké době vymřeli. Tehdy nadešla chvíle malých savců. Byli skvěle přizpůsobeni temnotě a skromným podmínkám, snášeli chlad a bez velkých problémů přezimovali. Když se po několika tisících let podnebí opět znormalizovalo, opanovali savci životní prostory, které uvolnili velcí ještěři.
Také v našem moderním životě známe krize a regrese, doby, kdy se nám příliš nedaří, kdy máme ztráty a jsme náhle chudší, než když jsme začínali. A přece se vždy najde hrstka dítek štěstěny, kterým se daří zakončit šňůru smolných dní vítězstvím. Jedním takovým příkladem byl burzovní velikán André Kostolany. V roce 1929 si jako mladík řekl: „Jestliže všichni spekulují à la hausse (burzovní spekulace na vzestup cen akcií), musím já dělat pravý opak.“ Velký burzovní boom dvacátých let, kdy každý doufal, že akcie budou dál a dál stoupat, přece nemohl trvat donekonečna. Kostolany tedy vsadil na klesající kurzy. Když potom nadešel 14. říjen – onen slavný „Černý pátek“, což byl ve skutečnosti čtvrtek – a kurzy se zhroutily, Kostolany vydělal.
V dobrých časech není tak těžké postupovat vpřed. Prostě naskočíte do jedoucího vlaku vítězů a zajistíte si podíl na velkém koláči. Jenže každá etapa končí zastávkou. Když jsou včas dobře nastaveny výhybky, může vlak pokračovat v jízdě po jiné koleji. Ale když ne, pak cesta náhle končí v zemi nikoho. Teprve v krizových dobách se ukazuje, kdo je připraven zvítězit. Jste třtina ve větru? Nebo si neotřesitelně udržíte v ruce žezlo, když se všechny trůny kymácejí?
Před pěti sty lety otřásaly rozdrobenou Itálií těžké politické krize. Ital Niccolò Machiavelli cestoval čtrnáct let Evropou jako vyslanec florentské republiky a poznal nejistoty své epochy na vlastní kůži. Nakonec byl obviněn ze spiknutí, propuštěn z diplomatických služeb a seznámil se s vězením a mučením. Až po létech se z vězení zase dostal. Není divu, že se zabýval otázkou, jak mít užitek z dob nejistoty. V jeho hlavním díle Vladař najdeme řadu překvapivých názorů, které byly v jeho době naprosto originální.
Psychologie, teorie evoluce, ekonomické vědy a mnohé další disciplíny od té doby rozšířily naše vědomosti o lidském jednání v krizových situacích. Přesto je jen málo lidí, kteří toho využívají. Jinak si nelze vysvětlit, proč se většina lidí vrací ke stále stejným chybám, jakmile se zhorší podmínky.
Autor zdroje ve své nepříliš rozsáhlé knížce shromáždil 15 zásad aktualizovaného Machiavelliho. Ve všech těchto strategiích jde o umění plavat ve správný okamžik proti proudu, počítat v době krize se vzestupem a v době vzestupu s nadcházející krizí. Připomíná mi to jednu starobylou moudrost, která již od velmi raných let utkvěla v mé paměti. Praví se v ní zhruba – už si fakt plné znění neokážu vybavit, zůstala jen jeho podstata –, že jeden moudrý člověk když šel z kopce, nejásal, jelikož věděl, že brzy bude muset jít do kopce; a když šel do kopce, tak jásal, jelikož věděl, že brzy půjde z kopce.
Luciferův dovětek: V souvislosti s úvodem k této hutným způsobem sepsané knížečce se mi v hlavě začala motat jedna poněkud znepokojivá myšlenka: Nepotácím se náhodou stejným směrem jako Johann Wolfgang Goethe? – Neberte ji však vážně, jen jsem si potřeboval tak trochu ulevit.
Zdroj: Frank Naumann, Malý Machiavelli (15 osvědčených strategií pro životní krize)
06.11.2014, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 2