Neviditelný čert

Navazuji na předchozí přetlumočení předmluvy Malého Machiavelliho. Tato knížka od německého filosofa, biologa a psychologa Franka Naumanna mě velmi zaujala. Pod předchozím článkem z ní vyjádřil Starý Kocour, jenž si ji už mezitím stihl obstarat, očekávání, co dalšího mě v ní ještě zaujme. Zaujalo mě tam mnoho věcí a s některými se s vámi nejspíš ještě podělím. Nebude se jednat o nějaké automatické přepisování textových částí knížky, hojně do toho budu zasahovat, takže i ti, kteří ji máte před sebou jako Starý Kocour, nebudete muset ohrnovat nos. Pro dnešek jsem vybral hned první kapitolu po předmluvě, ale příště už se tou knížkou tak systematicky pohybovat nebudu. První kapitola, jejíž název se skví v názvu tohoto příspěvku, obsahuje totiž velmi důležitá sdělení, a kdybych nepřišel s něčím z těch ostatních, tak by to mohlo bohatě stačit.

Lucifer

Na jaře roku 1949 se po několikaměsíčním úsilí podařilo jistému dvaatřicetiletému leteckému důstojníkovi a fyzikovi z nadšení Edovi sestavit funkční aparát (postroj) se šestnácti senzory, které měřily síly, jimiž byl během zrychlování letadla vystaven pilot. Tento aparát, na nějž byl pyšný, vyvinul v rámci svého úvazku ve Wright Field Aircraft Laboratories. Jeho funkčnost do detailu vyzkoušel a pak ho odevzdal ke zkušebnímu provozu na základnu oněch leteckých laboratoří. Byl krásný jarní den a Ed nedočkavě sledoval telefon, až se ozve chvála za jeho zdařilý inženýrský výkon. Telefon konečně zazvonil, Ed se po něm vrhl jako slepice po flusu, ale co uslyšel ve sluchátku, nemělo s chválou nic společného. Suše mu bylo oznámeno, že jeho aparát nefunguje.

Uháněl na základnu a za sebou zanechával oblak prachu. Nevšímal si tváří trapně dotčených odborníků, tázavých pohledů svých kolegů ani bezbranného pilota. Zajímala ho jen jeho aparatura. Sotva na ni pohlédl, hned pochopil, která bije, a vítězně se zeptal: „Kdo zapojil senzory?“ Problém byl v tom, že senzory se daly zapojit dvěma způsoby. Správně, nebo pootočené o 90 stupňů. Všechny byly zapojeny tím druhým způsobem, který byl nefunkční, nesprávný.

Na tiskové konferenci k nezdařené premiéře se ho novináři ptali, jak mohlo k takové nehodě dojít. Ed se z toho vyvlékl větou: „Když se něco může pokazit, pokazí se to.“ Jeden z novinářů se zeptal, jestli ho může citovat. Ed pokrčil rameny a odevzdaně k tomu dal svolení. Novinář se zaradoval a požádal Eda, aby mu řekl celé své jméno. „Captain Edward Aloysius Murphy,“ vysoukal ze sebe Ed.

Noviny a radiostanice jeho výrok během pár dní zpopularizovali a pod názvem Murphyho zákon se stal nakonec světově proslulým. Padly mu za oběť miliony smolařů. Třeba jeden řidič, který, protože jezdil už celá léta bez jediné nehody, zrušil pojistku a rovnou na cestě domů rozbil auto napadrť. Anebo jedna východoberlínská rodina, která si v roce 1988 postavila domek přímo u Berlínské zdi, protože tam měli nádherný klid. Na Východě oplocená zelená louka, na Západě ulice končící jako slepá, takže tudy nikdo nejezdil ani nechodil. Za rok Berlínská zeď padla a pás kolem ní se proměnil v dálkovou silnici na Postupim s velmi rušným a hlučným provozem.

Jak mohl Murphy té hloupé nehodě zabránit? Pravděpodobně předem přezkoumal a přezkoušel desítky možných zdrojů chyb, ale právě na tu jednu nepomyslel – na ony dvě varianty zapojení senzorů. Počítejte s tím, že nikdy nebudete schopni předem odchytat všechny rizikové mouchy. I ta jediná s jednoprocentní pravděpodobností své realizace vám může uniknout. Ed měl zkrátka dohlédnout na instalaci svého přístroje a u jeho zapnutí být přítomen.

Proč by se nemělo zdařit předem zakalkulovat veškerá možná nebezpečí? Varování před riziky je dostatek, ze sdělovacích prostředků se na nás valí ze všech stran. Teroristické útoky, epidemie, oteplování klimatu, BSE, ropná krize atd. – před čím se máme chránit dřív? Zůstávat doma? Nebo si všeho toho varovného pokřiku vůbec nevšímat? Anebo dopodrobna plnit, co doporučují experti? Ani jedno z toho. Skutečná rizika číhají docela jinde.

V praxi míváme potíže s tím, abychom rozpoznali, co je opravdu nebezpečné. Početné studie prokazují, že naše obavy a skutečná nebezpečí se dalece rozcházejí. Přeceňujeme nebezpečí, nad nimiž nemůžeme mít kontrolu. Připadá nám, že jsme takové věci bezbranně vydáni napospas. Kupříkladu výše zmíněná rizika šířená sdělovacími prostředky. Podceňujeme nebezpečí, na které máme vliv. Třeba kouření, o kterém si myslíme, že máme zcela pod kontrolou a dokážeme si vymyslet celou řadu důvodů a příkladů, třeba že ten či onen (dědeček, slavný spisovatel atd.) to měl pod kontrolou až do devadesáti let. Bereme na zřetel závažnost možné škody, ale ne pravděpodobnost toho, že k ní dojde. Kupříkladu letíme letadlem a máme strach, že s námi spadne, O leteckých katastrofách jsme už toho hodně slyšeli, rozebírají se ve sdělovacích prostředcích jako velmi tučná sousta hororového charakteru, píší se o tom romány a točí filmy. Riziko, že vás srazí auto při přecházení ulice, je však třicetkrát vyšší. Přeceňujeme nebezpečí nevnímatelná smysly. Po černobylském neštěstí se většina lidí obávala víc ozářených hub než jedovatých. Ale i v roce 1986 umírali houbaři téměř výlučně proto, že si spletli žampion s muchomůrkou. Přeceňujeme technická rizika, podceňujeme rizika zdravotní. Statistikové potvrzují, co všichni víme: jezdit autem je nebezpečné. Ale ani ne tak pro nebezpečí smrtelných dopravních nehod. Spíše pro nedostatek tělesného pohybu. Podceňujeme vlastní riziko a přeceňujeme riziko cizí. Jsme si jisti, že co se stalo někomu jinému, nám se stát nemůže, jelikož ten nešťastník byl bezpochyby trouba, a to my nejsme. Podceňujeme riziko, které s námi sdílejí druzí. Sedí-li v člunu více lidí a sdílejí odpovědnost, jsou ochotni přijímat velice riskantní rozhodnutí. Jednotliví členové skupiny se vzájemně posilují ve své odvaze a vzájemně si vymlouvají pochybnosti. Každý se může schovat za ostatní. Tato deformace reality pod vlivem spolubojovníků je obzvlášť nebezpečná, když politici a vojenští pohlaváři činí dalekosáhlá rozhodnutí.

Kdy se vyplatí malovat čerta na zeď?

Všichni vědí, že zlo přichází, ale nikdo nic nedělá. Takovou ohromující konstelaci vylíčil nositel Nobelovy ceny Gabriel García Márquez ve své novele Kronika ohlášené smrti. Jestliže lidé propadají pasivitě i v očekávání neštěstí, o kterém vědí, oč váhavější a pasivnější jsou pak, když nikdo nedokáže předpovědět, co se stane! Krize si vždycky najdou skuliny v síti našeho zajištění. Murphyho zákon a naše nedostatečná schopnost správně odhadovat rizika jsou pro krize dostatečným prostorem pro útok.

Jak tedy lze co nejlépe zacházet s riziky? Nemůžete vědět dopodrobna, jaké potíže se vám postaví do cesty. Proč umělci v přežití zvládají krize lépe než ostatní? Protože jsou připraveni. Protože počítají s možností, že jejich šňůra úspěchů nebude trvat věčně. Vždy počítají s nepředvídatelnými událostmi. Když se nedaří, když nečekaně nastanou hladové doby, nepropadají ohromujícímu pocitu bezmocnosti. Pro změny mají připravené náhradní varianty. Primární strategie úspěšného přežití spočívá v tom, že vůbec počítáme s potížemi. Tak máme náskok před většinou, která prostě doufá, že všechno bude dobré.

V dobrých časech uvažujte o krizové strategii

V regresi lpět na již jednou vytčeném cíli? Může se vám to vrátit jako bumerang. Ono pověstné světlo na konci tunelu, které nás hypnoticky přitahuje, má smysl, jen když stačí odházet z cesty nevelké kameny, o které klopýtáme. Když se však dostaneme do slepé uličky, z níž se ani po několika pokusech nemůžeme dostat ven, pak je čas na změnu strategie. V každém případě je třeba tvořit si rezervy, nejen finanční. Dalším důležitým kokem je zabývat se problémy, dokud jsou malé. Malé starosti se zvládají snadno. Jakmile však některá z nich vyroste v opravdovou krizi, bude vás ovládat dlouhý čas a vyžadovat spoustu vašich sil. Efektivnější je okamžitě se zabývat i sebenepatrnějšími potížemi – i když později třeba zjistíme, že leckterou námahu jsme si bývali mohli ušetřit. Nejméně polovinu všech starostí si děláme vlastně zbytečně – bohužel nevíme předem, která polovina to je.

Luciferův dovětek:

V posledních letech jsem si zvykl mít kromě plánu A v záloze plán B, někdy i C a za jistých okolností i D. Ne vždy, vlastně jen velmi výjimečně, mám ty náhradní plány naprogramovány ve vědomí. Většinou jsou téměř neviditelně přítomny v mém podvědomí. Tou výjimečnou situací je kupříkladu návštěva restaurace v době pracovní obědové pauzy. Chodím tam s jedním či více kolegy někdy po jedné hodině odpolední a ne vše na jídelním lístku je ještě k mání a většinou je to, co už k mání není, ještě nevyškrtnuté. Když k nám jako štamgastům přijde číšník a v jídelním lístku začne škrtat, nemůže mě to vyvést z míry. Pokud vyškrtne plán A, tak některý z náhradních plánů vždy vyjde.

Ty podvědomé situace náhradních plánů vypadají jinak. Když narazím na nějaký nepříjemný problém, něco nevyjde, něco se pokazí, nějaký klacek mi spadne pod nohy (někdy i dost závažný a bolestivý), tak, jako velmi citlivý člověk, mám v první chvíli poněkud depresivně krizový stav. Netrvá však dlouho. Velmi rychle se mi totiž z podvědomí vynoří náhradní plán, s nímž se za chvíli smířím, s tím padlým se o něco méně rychle rozloučím, vytěsním ho ze svého vědomí, ačkoli nějaký ten zlomek tam může na kratší či delší část zůstat, a soustředím se na realizaci náhradního plánu, jenž si časem osvojím jako plán A.

Zdroj a inspirace: Frank Naumann, Malý Machiavelli (15 osvědčených strategií pro životní krize)

12.11.2014, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 12