Neviditelný čert

V předchozí části z Malého Machiavelliho od Franka Naumanna v podobě Aktivizujte se, než dojde k nejhoršímu, jsem v perexu naznačil, že následující pojednání z této knížky již nebude její systematickou procházkou. Pro dnešek přicházím s něčím, co se nachází až téměř na jejím konci a týká se perfekcionismu. Touto chorobou trpí ne zcela zanedbatelný počet lidí, ačkoli samotný člověk vznikl právě jejím naprostým potřením. Přesto se však stále vrací a na lidské pacienty tohoto druhu může mít až sebedestrukční účinek. Horší je, že svojí perfekcionistickou mánií může takový pacient znepříjemňovat život i všem ostatním jedincům takto truchlivě neobdařeným kolem sebe. Ještě horší je, že dotyčný perfekcionista je naprosto perfektně přesvědčený, že tento způsob, jak se realizovat a jak ovlivnit své okolí, je tím nejhumanističtějším projevem, jak sobě a všem lidem vůkol prospěšně posloužit. „Bezchybný“ perfekcionista je téměř neřešitelnou fatální chybou systému lidské společnosti.

Lucifer

My lidé jsme těmi nejvíce chybujícími bytostmi na této planetě. Našimi nejstaršími předky jsou jednobuněčné organismy. Před čtyřmi miliardami let žili v praoceánu a množili se dělením, jímž předávali kopie své dědičné substance. Kdyby toto množení perfektně fungovalo, byli bychom dosud bakteriemi. Jenže se čas od času vloudily chyby – mutace. Nepatrná dědičná informace se chybně zkopírovala, jiná se načetla dvakrát, další se zapojila obráceně. Většina chyb zůstala bez následků. Zdravé části dědičného základu bakterií většinu chyb vymýtily. Některé chyby však zplodily živočichy, kteří se od svých předků lišili. Mnozí potomci získali vlastnosti, které se hodily do nových životních situací. Z bakterií vznikli červi, z červů se vyvinuli obojživelníci, ryby, plazi, opice – až některé z nich zmutovaly v lidi. Naše geny nejsou než jediné nakupení chyb.

Kdybychom byli perfektní, dokonalí a vyhnuli se veškerým chybám, žili bychom dodnes v oceánu jako jednobuněčné organismy. Tito perfektně přizpůsobení tvorové ostatně existují. Jsou to dnešní bakterie. Ty nikdy nepodlehly té chybě, že by začaly bubřet do svazků buněk. Za celé čtyři miliardy let se jim to nestalo. Nikdy nemusely vyvinout orgány, sexualitu, mozek a vědomí. Dodnes vedou tichý život jednobuněčných organismů ve vodním prostředí, dělí se, plavou a zase se dělí. Mnohé z nich se dokonce naučily žít v nás a z nás, svých chybných, odrodilých potomků. Díky svým chybám jsme si rozšířili horizont o mnoho dimenzí. Můžeme dumat o světech, které jsou bakteriím navěky uzavřeny. Jen ten, kdo riskuje chyby, jen ten se z nich může poučit.

Perfekcionismus zabíjí každou iniciativu – nejen proto, že se člověk připravuje o možnost poučit se z chyb. Komu to nedá a myslí na každou možnou past, ten mrhá energií na zajišťovací manévry. Předejít naprosto všem možným okolnostem, to může člověku zabrat celý život. V nejhorším případě to může dokonce zabránit jakémukoli výsledku.

Frank Naumann zažil v době svých studií jednoho nesmírně nadaného doktoranda, který chtěl napsat badatelskou práci o Herbertu Marcusovi, což byl jeden z filosofů generace osmašedesátého roku. Rozhodl se, že se bude nejdříve zabývat jeho biografií, ale ještě předtím musí prozkoumat, co si sám Herbert Marcuse o své biografii myslel, jaký vliv na své filosofování přisuzoval svému životu. Tím ale jeho úvahy zdaleka neskončily. Předtím chtěl totiž ještě vědět, kteří myslitelé měli vliv na Marcusovo pojetí toho, co znamená příběh života pro filosofii… a jeho perfekcionistická snaha košatěla a košatěla. Svou doktorskou práci nikdy nedokončil, nedokázal se totiž spokojit s předběžným, nedokonalým výsledkem. Dnes pracuje na pracovním úřadu, kde jiným ztroskotaným akademikům zprostředkovává kurzy dalšího vzdělávání a rekvalifikace.

Nikdo se nebojí krizí jako perfekcionista. Krize jsou totiž doby nejistoty. Hroutí se dosavadní rutina. Vše je otevřené, nikdo neví, kudy to půjde dál. Ale perfekcionista by chtěl předem vědět, co se bude dít. Připravuje se tím o velikou šanci. Napevno stanovené a navyklé postupy, které neskrývají žádná překvapení, nabízejí málo možností pro získání vlivu. Vše je přece pevně dáno, dokonce i další běh života. Perfekcionisté se cítí nejlépe, nejbezpečněji, v předem stanovené životní kariéře. Jako úředníci nebo součást nějaké jiné podobné hierarchie, v níž podle osvědčeného schématu pomalu, ale jistě postupují vzhůru. Nečekané události tuto dokonale zařízenou životní cestu ničí.

Umělci hledí na takové věci zcela opačně. Krize je pro ně jedinou dobou, kdy mohou s vynaložením malé námahy dosahovat velkolepých výsledků. Když se všechny zdi otřásají jako při zemětřesení, nepotřebujete beranidlo, abyste ty dříve pevné zdi vyvrátili. Stačí silný úder ramenem, a máte výhled na místo s novou stavbou. Proč se tedy zuby nehty bráníme chybám všeho druhu? Většina lidí se cesty, kterou se už jednou pustili, drží do konce, i když jim to přináší podstatné nevýhody – jen proto, aby si nemuseli připustit, že se zmýlili.

Proč si nedokážeme přiznat chybu? Chyby bývají považovány za příznak slabosti, zatímco bezchybnost za sílu. Síla znamená především nenapadnutelnost. Kdo se nenechá přistihnout při chybě, toho také nikdo nemůže kritizovat. Proto se u sebe samých tak snažíme vyhnout jakékoli chybě. Ostatní ať si tu a tam chybují. To nám připadá dokonce sympatické. Vzpomeňte na všechny ty filmové hrdiny, které máte rádi právě proto, že mají zřejmé slabosti. Detektiv s nepřiznaným obrovským strachem, typ Woodyho Allena se svou velkoměstskou neurózou, Pierre Richard, který je buď naprosto roztržitý či alespoň nesmělý, skoro všechno se mu podělá pod rukama, nicméně se léčí atd. Tyhle roztomilé filmové postavičky, škobrtající od jedné chybičky ke druhé, máme rádi až k naprostému zulíbání.

Každý profesionální prominent ví, že rázem získá sympatie, když se v interview přizná k nějakým těm chybičkám. Kdybyste snad opravdu někde potkali dokonalého člověka, nepůsobil by na vás nejspíš nepříjemně? Jako arogantní? Jako někdo, kdo bezpodmínečně chce být něco lepšího? Proč tedy tak přísně soudíme vlastní chyby? „Bezchybnost“, „bezvadnost“ pro nás znamená tolik co „nadřazenost“. Každý vskrytu ví, že se dopustil více chyb, než kolik jich navenek přiznává. Rozhodující rozdíl mezi slabostí a silou je tento:

• Jestliže musím přiznat chybu, protože mě při ní načapali, odhaluji se. Přiznání je trapné. Projevil jsem slabost.
• Jestliže chci přiznat chybu, které si dosud nikdo nevšiml, je to projev síly.

Nejvíce si škodí ten, kdo chyby zapírá před sebou samým. V nepřátelském prostředí, které nemilosrdně trestá každé selhání, je možné doporučit pečlivé zastírání toho či onoho omylu. Ve vlastním nitru však musíme být poctiví. Každá chyba totiž vyvolává malou krizi, z níž se můžeme poučit. Ne že vy jste selhali, ale vaše jednání se nehodilo k tomu, abyste tu či onu situaci správně analyzovali a vyřešili. Pojmenujte své chyby, pátrejte po jejich příčinách, opatřete si nové informace a zkoušejte nové strategie. Nebojte se metody pokusu a omylu a vyvarujte se perfekcionismu.

Zdroj: Frank Naumann, Malý Machiavelli (15 osvědčených strategií pro životní krize)

18.11.2014, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 20