Když příroda zavelela, pramuži přepadli praženu a odvlekli ji do své jeskyně. Později se nevěsty kupovaly. Z antické doby už známe obřady se vším všudy. Řecká nevěsta, často dvanáctiletá, obětovala v předvečer sňatku bohům své hračky. Druhého dne ji slavnostně oblékli do bílé tuniky, na hlavu dostala věneček z myrty a růží, na nohy žluté střevíce. Svatební oděv doplnil červenožlutý závoj. Proměnu děvčátka v matrónu dlouho do noci provázel zpěv svatebních hostů před domem novomanželů. Snad v žádném historickém období o své budoucnosti nerozhodovala mladá žena sama. Panovnické dvory křesťanské Evropy nekřesťansky využívaly sňatky k politickým cílům. (Nestálo by ovšem za to podobnou tradici obnovit?)
Stella
Největší dojem z mé svatby se dá vyjádřit jednoduše: trapnost. A odnesla jsem si pevné přesvědčení, že už nikdy. Pozor na zvířata, varovala od vedlejšího fénu blond kadeřnice brunetu kadeřnici. Bruneta právě končila pětiminutové vzdychání nad mou hlavou: Co s takovejma dlouhejma vlasama, to je nemůžete mít vostříhaný jako všechny vostatní? Tak začínala slunečná červencová sobota, den mého sňatku.
Pokračování bylo neméně zábavně socialistické. Soudruh oddávající si zřejmě vůbec nepřečetl podrobný formulář, který jsme před svatbou museli vyplnit. Nevím, jak dnes, ale tehdy žádost o uzavření sňatku obsahovala rubriku: Máme spolu již tyto děti. Dvojtečka. Když onen tesilový mužík s pohnutím ujišťoval, že krása a mládí nevěsty (jedno se nedostavilo nikdy a druhé bylo dávno pryč) způsobí, že jednoho dne náhle přivedeme na svět nové budovatele šťastných zítřků, nevěděl, že jeden budovatel už v této předtuše pláče doma. (Pořádné kapky mi měsíc před nejkrásnějším životním dnem uštědřila mladičká matrikářka, která mě kárala, že mít přece dítě před svatbou atd. … Teprve pak zvolna sesunula nohy z nízkého stolku a přihnula si červeného vína: To budu jako po svatbě zase všechno přepisovat?)
Když mužíček krčící se pod státním znakem položil osudový dotaz, musela jsem do ženicha šťouchnout: Řekni to. Podivil se: Co? Ale přítomní si jeho zamumlání vysvětlili jako souhlas. Následoval oběd, na němž byly největší atrakcí šedavé ruce svatebčanů. Obsluhující personál totiž přes všechny předchozí sliby a veškerá dohadování odmítl poskytnout jiné příbory než hliníkové. Látkové ubrousky ani náhodou. Rozpůlené papírové ano. Ale květiny ve vázičkách byly, takové nizoučké. (Hřbitov je poblíž.) Unesenou nevěstu ženich odmítl hledat. Nejlidštějším momentem toho dne byla ukázková opilost nově nabytého švagra a zájem příslušníků Veřejné bezpečnosti o jeho nepokojnou osobu.
Ale s princeznami bych stejně neměnila. Byly na tom hůř. Už jen to, že si budoucího manžela nevybíraly a o lásce nemohlo být ani řeči. Láskou přizdobili úspěšný závěr diplomatického vyjednávání o sňatku až dvorští pěvci. Ve studii Martina Nodla Královské svatby a rozvody jsem se dočetla, že nejméně do konce 12. století se sňatky uzavíraly světským způsobem. Svatba už byla ritualizovaným obřadem, ale rozdílný pohled na ni měla církev a šlechta. Z náboženského pohledu bylo nepřípustné, aby vstupovali do manželství blízcí příbuzní, jak se mezi aristokracií běžně stávalo. Mezi šlechtou se také toleroval konkubinát, jejž církev nepřipouštěla. Církevní sňatek se na panovnických dvorech prosadil ve 13. století. Do 16. století se pak ustálily některé zvyky, jako např., že správná svatba musí trvat 4 dny. Ke královskému sňatku patřily nejen hostiny (ženy a muži hodovali odděleně), ale také tance, turnaje a živé obrazy. Slavnostní rozloučení s hosty probíhalo obvykle ve středu.
Dívky si tedy manžela nemohly vybrat, ale muži nevěstu také ne. Manželku si někdy vybíral sám jen zkušený starší muž. Sňatek byl přece politická záležitost. Princ byl rád, když si mohl sám zvolit z většího počtu nevěst. Protože jejich vzhled hrál důležitou roli, bývali vysíláni ke dvoru, kde měli princezny (bez ohledu na věk), raději vlastní ženichovi malíři. Jakmile to jen trochu šlo, zpodobnili i dívčina ňadra.
Konaly se také dětské svatby, i když před sedmým rokem věku dítěte byly právně neplatné. Dokonce se úmluvy o sňatku uzavíraly i za nenarozené děti, čistě jako politický kalkul. Za porušení takové dohody se platila předem domluvená pokuta. Děti, které dovršily 7 let, mohly být podle kanonického práva oddány a na noc symbolicky položeny vedle sebe. Předpokládalo se, že manželství bude plně konzumováno u dívky po dvanáctém roce, u chlapce po čtrnáctém.
Nevěsta dostávala výbavu sestávající ze šperků, drahých šatů, drahého nábytku a jídelního náčiní. Do svého nového domova obvykle jela v pozlaceném kočáře. Koně měli zlaté pokrývky nebo byli ozdobeni rodovými či zemskými barvami – stejně jako nevěstin doprovod. V průvodu mohlo být několik desítek koní, ale také několik tisíc. Náklady nesla nevěstina rodina, která často žádala o finanční přispění šlechtu i města. Po příjezdu do budoucího domova nevěstu slavnostně uvítali královští rodiče a početní rytíři. (Eleonora Skotská procházela špalírem tří tisíc svátečně oblečených dětí.) Uvítání provázela hlučná hudba a po královských slovech se konala velkolepá hostina. Nejedna princezna si musela přivézt tlumočníka (viz třeba Síla tradice – Kateřina Veliká).
Vlastní svatba se připravovala dlouho. Pozvaní byli požádáni, aby si na obřad vzali oděv stanovené barvy a bylo jim naznačeno, jaké dary budou vítány. Od hostů se také očekávalo, že poskytnou své osvědčené kuchaře a číšníky. Města a hradby byly nákladně vyzdobeny, protože na okázalosti se rozhodně nešetřilo. Kvůli zvyku, že muži a ženy hodují zvlášť, bývalo někdy nutné přistavět zvláštní sál. I tance vyžadovaly prostor, a tak byl např. na Staroměstském náměstí vybudován „tanzhús“ (kvůli svatbě Ladislava Pohrobka). Také v Chebu měšťané roku 1459 kvůli tanci postavili nový dům.
Večer před sňatkem proběhly zásnuby. Vlastní svatba začínala ranním rituálním vstáváním. Od té chvíle už mladá žena nepoznala soukromí… Z princezniných komnat se vydal průvod do chrámu. Po slavnostní mši a žehnání prstenů se konala hostina. Kuchaři se snažili překvapit, např. obrovskými paštikami v podobě hradů a zámků. Následoval obřadní tanec. První pár tvořila nevěsta se svým bratrem nebo s nejvyšším představitelem světské moci. Po tanci se odehrávala rytířská klání. Když přišla noc, stávalo se, že hlučné veselí mnoha svědků nedopřálo dvojici klidu. Pokud se tělesné spojení ani později z nějakých důvodů nepodařilo, nebyl to důvod k rozvodu, protože manželství bylo právoplatně uzavřeno. Ráno následoval tzv. jitřní dar – poděkování nevěstě za noc. Poté své dary přinášeli hosté.
Nespoutané veselí začínalo právě druhého rána a pokračovalo do čtvrtého dne – dne loučení. Bylo by nezdvořilé, kdyby host odjel dříve. Když skončila všechna sláva, mladá paní se rozloučila se svými rodiči, obvykle navždy. Někdy jí zůstaly dvorní dámy z původního domova, ale většinou si její manžel přál, aby co nejrychleji splynula s novým prostředím a osvojila si jazyk. V tom případě už neměla nikoho, s kým by mohla promluvit svou mateřštinou. Uzavřením sňatku mladá dvojice splnila část svého historického úkolu a připravovala se na další – přivést na svět dědice.
Pokud tedy královskou svatbu, ty šaty a dary by mi stačily… Prostý lid měl jiné zvyky. Myslím, že z různých moudrých doporučení je pro nevěstu velmi užitečná lidová rada. Má si během obřadu v duchu opakovat: Já sekera, ty špalek, já sekera, ty špalek…
Na internetu se dají vyhledat nesčetná videa a fotografie ze svateb na všech světadílech. A rozdíl mezi svatebními scénami z americké filmové produkce a videi např. z jižní Moravy už není téměř žádný. Kampak se poděla bílá růža a strom zelený? Ej, zglobalizovaly…
Zdroj: (EDD) Martin Nodl a František Šmahel: Slavnosti, ceremonie a rituály v pozdním středověku, Argo, 2014
16.12.2014, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 24