Neviditelný čert

Poselstvo krále Jiřího z Poděbrad šířilo po Evropě ušlechtilé návrhy mezinárodní spolupráce, ale více dojmů si jeho členové přiváželi z lázní, kam se chodili umývat společně s „pěknými paními a pannami, s měšťkami i hraběnkami.“ Nijak se nedivili tomu, že se v lázni potkali s biskupem, mnichy a kněžími, kteří ve společných vanách rozprávěli s pěknými jeptiškami. Syn „husitského krále“, Hynek z Poděbrad, měl pověst velikého hříšníka. Tento známý svůdce přeložil několik novel z Dekameronu a jeho vlastní básnická tvorba obsahuje erotické motivy. V tom smyslu u nás představuje výjimku. Ovšem vliv italské renesance se v jeho době už nedal zastavit. Italští architekti a stavitelé mají velkou zásluhu o vzhled našich měst, ale zanechali v nich i nejednoho potomka. Byli totiž žádanými milenci. Itálie lákala. Roku 1551 se na celých osm měsíců do Itálie vydala delegace českých pánů a za peníze královské komory tito představitelé země navštěvovali vyhlášené prostitutky. Stejně jako oni sem mířily za zkušenostmi zástupy velmožů z celé Evropy. Bezkonkurenční pověst měly dívky a paní v Benátkách. Itálie a Francie byly sice zeměmi s velikým vlivem církve, ale nedaly si vzít, co lidského jest. Jiné to bylo na severnějších protestantských územích a později také v USA. Ale také tam, kde vládli katoličtí Habsburkové, se velmi dbalo na počestnost.

Stella

NAHOTA

Proč se lidská bytost neprakticky zbavila srsti, zůstává dodnes nevysvětleno. Po tisíce let byla nahota chápána jako naprosto samozřejmá ve všech zemích, kde to klimatické podmínky umožňovaly. Různé bederní roušky mívaly jen symbolický charakter a vidět bylo pořád, co kdo chtěl. Jen urozené dámy v Mezopotámii a Egyptě nosily lehké, většinou průsvitné šaty, zřejmě ale jen při slavnostních příležitostech. V Egyptě si občas (a vždycky nakrátko) zařádila cenzura a „oblékla“ vyobrazené nahé tanečnice a služky. Je pravda, že kněží a vládci se odlišovali od prostého lidu právě oblečením, postupně velmi nákladným.

Ani u Sumerů, ani ve Starém zákoně, ani na Krétě – nikde nenajdeme (výslovné) odmítání nahého těla. Řekové zprvu zobrazují nahé muže, ale ženy ponechávají v tunice. Teprve ve 4. st. př. n. l. se objevila neoblečená Afrodité. Stala se klasickým vzorem aktu. Tento způsob zobrazení převzali Římané. Až nový letopočet přinesl do římského umění jednoznačně erotický prvek, k němuž později přibývá i vulgárnost v zobrazování tělesného styku.

Vztah středověkého křesťana k nahotě byl podle všeho jiný, než se většina z nás domnívá. Odkládání šatů před cizíma očima bylo celkem běžné. Platilo to pro koupel, ať v řece, nebo v lázních, ale také pro převlékání na veřejnosti. Ostatně – ani s dalšími intimními úkony se člověk nijak neskrýval. Chudší člověk měl obvykle jedno oblečení, výjimečně si na noc bral „rubáč“.

Jinak lidé spávali nazí. Pokud bylo chladno, pak zakutaní do slámy nebo přikrytí, čím se dalo. Zajímavé je, že v hostincích spávali cizí muži i ženy společně na jednom širokém lůžku, pod jednou přikrývkou. Nazí, jak dokládá mnoho písemných pramenů. Když poutník cestou promokl a zavítal do hospody, svlékl oblečení, pověsil k ohništi a seděl, jak ho Pán Bůh stvořil. Benediktinští mniši spávali v dormitáři nazí a všichni společně, často několik na jedné posteli. Aby nezhřešili, bylo v některých klášterech rafinovaně zavedeno, že mezi mladými spával starý mnich, aby kontroloval jejich choutky.

Středověký člověk chápal nahotu jako přirozenou tam, kde k ní byly praktické důvody: při práci nebo doma. Chalupa mívala jednu obytnou místnost a v ní spali bez oděvu rodiče, děti, někdy i čeleď. Jediné oblečení se muselo šetřit, proto přes noc prosychalo a „odpočívalo“. V téže světnici se milovali manželé a nikomu to nepřišlo divné. Jen někteří bohatí si pořizovali postele s nebesy, snad kvůli zdání soukromí. Ale ani pánům nevadili sloužící nebo trubadúři doprovázející ložnicové radovánky. Za jiných situací byla nahota chápána jako nemravná. Na trhu, v kostele, na oslavách. Pro tyto příležitosti měl i vesničan v truhle příslušný oděv, obvykle jediný na celý život.

Nahé tělo samo o sobě není hříšné, ale hříšné mohou být myšlenky při pohledu na tělo, řekl jeden kněz. A renesance chápe tělo především jako erotický objekt. Na rozdíl od gotických malířů zobrazují renesanční umělci ženské akty ve vyzývavých polohách. To bylo trnem v oku protestantům, stejně jako hugenotům nebo anglikánům. Kupodivu, katolíci byli shovívavější. Tato situace trvala v podstatě až do 19. století.

V 19. století se pohled na nahotu opět mění, a to jako výsledek boje proti prudérnímu měšťáctví. V polovině století se objevují erotické daguerrotypie a pohlednice, později filmy. Do této doby se datuje začátek používání slova „pornografie“, v antice doloženého pouze jednou. No a krásná epocha s kankánem, striptýzem, bohémou – to už je nejen projev dekadence, ale také předznamenání morálky nového, „divného“ století.

Stella: V jedné internetové diskusi jsem našla moudrou větu: I nahota se musí umět nosit. Po několika stoletích představ o antickém světě jako o vzoru všestranné klasické dokonalosti se Evropa musela vyrovnat s faktem, že nové vykopávky ukázaly Řeky a Římany jako lidi s přirozeným a nenuceným vztahem k tělu a sexualitě, tedy, že ani umělci nezobrazovali tělo pouze jako estetický objekt. Něco málo se o tom vědělo (Komenský se na Ovidia hodně zlobil), ale že je přípustné provádět takové věci, jaké zachycují nově objevené fresky, nebo že existují pozice zvěčněné soškami a keramickými figurkami, to průměrný obyvatel protestantských a katolických zemí netušil. Nemusíme chodit tak daleko. Teprve soudobé proměny Číny prý přinesly nový zvyk – milování bez oděvu. Ale – kdo ví? Copak se o takových věcech vypráví na potkání?

Je příznačné, že všechny nedemokratické režimy horlí pro cudnost. Když takový režim padne, stane se to, čeho jsme svědky. Vypukne nespoutané zobrazování nahoty a tzv. veřejný prostor se brzy nahotou přesytí. Je pravda, že dlouho byla Evropa značně zneurotizovaná bigotním přístupem k erotice, ale zbytečně se připravujeme o to, co by měli sdílet vždy jen dva mezi sebou, ve chvílích vzácné intimity. Ještě totiž existuje stud. Ve smyslu obrany před posměchem, ve smyslu uchování vlastní důstojnosti.

O věcech příbuzných někdy příště…

Zdroj: Vondruška, Vlastimil: Intimní historie, MOBA, Brno 2007

16.01.2015, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 11