Neviditelný čert

Nesu, nesu… koledu ne, to už bych vážně působil hodně opožděně, ačkoli v lepším případě jako vizionář. Přináším další ošatku náhod od Martina Plimmera a Briana Kinga. Předchozí ošatka obsahovala tři náhodné, ale zřejmě reálné příběhy z jedné kapitoly příslušné knížky, navrch z téhož zdroje jeden vtípek plus můj náhodný zážitek. Tentokrát jsem vybral čtyři čistě reálné příběhy napříč knížkou, kapitoly jsem nebral v úvahu, sledoval jsem jakýsi cíl, jakési zajímavé seskupení těchto náhod. Svůj náhodný zážitek jsem nepřipojil, ačkoli jich mám ne ošatku, ale celou nůši, která se plní a nafukuje jako obří stadion, přičemž začínám nabývat pocitu, že se už nejedná o náhody, ale o systematickou kontaminaci mého rozumu podnícenou někým, kdo mě má tam nahoře rád a snaží se mě k definitivnímu prozření dokopat.

Lucifer

Mnich záchranář

Joseph Aigner byl známým rakouským portrétním malířem 19. století, ale v osobním životě asi nebyl příliš šťastný. Toužil zemřít, ale jeho opakované plány na odchod z tohoto světa pokaždé překazil jistý kapucínský mnich. Svého cíle Aigner dosáhl až po padesáti letech. Poprvé se snažil oběsit, když mu bylo osmnáct, ale jeho nemotorné přípravy narušil svým příchodem tajemný mnich. O čtyři roky později se pokusil oběsit podruhé a i v tomto případě zkřížil jeho plány stejný mnich. Ve věku třiceti let se už zdálo, že svého cíle konečně dosáhne, protože byl kvůli politickým aktivitám odsouzen k trestu smrti. Výkonu trestu ale opět zabránil onen mnich. Teprve v osmašedesáti letech se Aignerovi konečně podařilo skoncovat se svým životem. Spáchal sebevraždu zastřelením. Zádušní mši za něj sloužil kapucínský mnich-ochránce, jehož jméno Aigner nikdy nepoznal.

Telefonát pro Esmeraldu

V roce 1976 přespávala paní M. Rigbyová v domě svých přátel, když ji velmi brzy ráno vzbudil zvonící telefon. Uvědomila si, že hovor nemůže být pro ni, a tak se snažila znovu usnout. Zdál se jí sen o telefonním hovoru. Nacházela se ve stejném bytě a ve stejné posteli, ale když telefon znovu zazvonil, vstala a sešla do haly, aby jej zvedla. Na druhém konci se ozval velmi smutný ženský hlas, který chtěl mluvit s Esmeraldou. Paní Rigbyová odpověděla, že lituje, ale nikdo toho jména v domě není. Žena stále naléhala, že potřebuje mluvit s Esmeraldou, a paní Rigbyová opět odpověděla, že žádná Esmeralda zde bohužel nebydlí. Poté ve snu zavěsila a vrátila se zpět do postele.

Ráno se při snídani zeptala svých přátel, kdo tak brzy ráno volal. Její přítel Johnny odpověděl, že to byla jeho matka. Paní Rigbyová začala vyprávět svůj sen a Johnny najednou ztichl. Dříve, než přišel na svět, se narodila jeho matce holčička, která žila jen tři týdny. Než zemřela, stačili ji rodiče pokřtít. Dali jí jméno Esmeralda.

Čísla v Bibli

Všímaví numerologové objevili v Bibli řadu zajímavých číselných shod.

Žalm číslo 118 je podle všeho přesně prostřední kapitolou celé Bible. Žalm číslo 117, který mu bezprostředně předchází, je nejkratší kapitolou Bible, a žalm číslo 119 zase její nejdelší kapitolou. Část Bible, která předchází žalmu 118, obsahuje 594 kapitol, stejně jako číst, která následuje po něm. Sečteme-li počet všech kapitol vyjma žalu 118, dostaneme počet 1188. Jestliže vezmeme číslo 1188 a budeme je interpretovat jako žalm číslo 118 verš osm, dostaneme se k naprostému středu Bible. Tento verš zní: „Lepší je doufat v Hospodina, než spoléhat na člověka.“

Někteří se domnívají, že tento verš je ústředním poselstvím celé Bible – alespoň z numerického hlediska se jim musí dát za pravdu.

Na každého jednou dojde

Volný víkend v Paříži nevyšel Marku Andrewsovi zrovna podle jeho představ. Nejenže oba dny propršely, ale Andrewse ještě okradli přímo na ulici. Stál tehdy pod markýzou Galerie Lafayette, když u chodníku zastavilo auto. Řidič stáhl okénko a s automapou v ruce se zeptal Andrewse, jestli by jej nenavedl na silnici mířící na jih. Vracel se domů do Itálie. Andrews mu vysvětlil, že pochází z Anglie a k užitku mu tedy moc nebude.

„Á, Angličan. Angličany mám rád,“ řekl řidič a rozpovídal se o své dceři, která zrovna pracovala jako au pair v Londýně. Pak se zmínil, že je v Paříži na služební cestě. „Podnikám v pánském módním oblečení,“ řekl. Ukázal na Andrewse: „Vy byste potřeboval kabát, vždyť prší. Zbyl mi jeden reklamní vzorek, dám vám ho.“ Podal mu okénkem cosi na ramínku zabalené do igelitu, zařadil rychlost a odjel. Po pár metrech náhle zabrzdil. Vyklonil se z okénka a zavolal na Andrewse: „Hej, dal jsem vám pěkný kabát! Vy byste mi mohl na oplátku taky pomoci! Potřebuji francouzské peníze na benzin, abych se mohl vrátit domů.“ V ten okamžik to Andrewsovi nepřipadalo jako nepřiměřený požadavek. Vždyť mu nakonec dal kabát. Nabídl mu tedy sto franků. Ale to nestačilo. Řidič trval na dalších dvou set francích. To snad není možné, řekl si Andrews, ale peníze mu podal. Měl přeci ten kabát.

Ale měl ho doopravdy? Když auto odjelo, rozbalil Andrews balík a namísto kabátu objevil hromadu nařezaného kartonu.

O čtyři dny později byl už Andrews zpátky v Londýně a zrovna si nakládal věci do kufru svého auta na náměstí Waterloo Place, poblíž Regent Street, když u něho náhle zastavilo auto. Zavolal na něj řidič se známým přízvukem. Bylo to stejné auto a stejný řidič. Než si mohl řidič spojit vyhlédnutou oběť s mužem, kterého okradl před čtyřmi dny, přiskočil Andrews k jeho autu a bleskově vytáhl klíčky ze zapalování. „Buď mi dáte moje peníze zpátky, nebo okamžitě volám policii,“ řekl Andrews. Řidič vrátil všechno včetně úroků.

„Náhoda?“ ptá se v duchu Andrews. „Osud? Nebo mě má tam nahoře někdo rád?“

Zdroj: Martin Plimmer, Brian King: To nemůže být náhoda – Příběhy o neuvěřitelných náhodách a co na ně říká věda

23.02.2015, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 12