Letošní nadcházející jaro se zdá být bláznivé a plné všelijakých událostí, se kterými si samo neví rady. Březen se zmítá od jedné krajnosti k druhé. Než se stačíme vyrovnat s jednou zprávou, smýkne námi o zeď další pohroma. Připadám si jako smítko vhozené do pekelného kotle, v němž kolotá kdeco, a rohatý kuchař poskakuje okolo s tím svým věčným úšklebkem a baví se, jak se mu dílo daří. Že je můj pohled úzce osobní? Snad. Ale nedokážu se srovnat třeba s tím, že nám sice není dobře při pohledu na projevy otevřeného násilí, ale přitom schvalujeme tělesné tresty (viz internetová statistika z tohoto týdne – proti zákonu zakazujícímu tělesné trestání je víc než 96 % čtenářů), aniž bychom si uvědomili, že jde o věci úzce spolu související. Člověka zamrazí, mezi kým že to žije.
Stella
Otázka násilí trápila po celý život Christinu Grofovou, manželku věhlasného psychiatra Stanislava Grofa, známého u nás především metodou holotropního dýchání. Christina Grofová prošla životní cestu od zneužívaného dítěte přes snahu o ukotvení v náboženské víře, přes období alkoholické závislosti a následnou léčbu až k vyrovnanému, téměř stoickému přístupu k životu. V díle Žízeň po celistvosti vychází z Jungovy myšlenky, že např. touha po alkoholu je řádově nižší variací duchovní žízně lidských bytostí po celistvosti, jak říkali ve středověku, žízně po splynutí s Bohem.
Každý z nás prožíváme chvíle, kdy si více či méně uvědomujeme, že našemu životu něco hodně důležitého chybí. Máme pocit neurčité touhy, pociťujeme vnitřní žízeň, neklid, prahnutí po – něčem. Pokoušíme se postavit před sebe cíl, o kterém soudíme, že naši žízeň utiší. Avšak, i když dosáhneme vysokého postavení, nahromadíme materiální statky, vystřídáme bezpočet partnerů, základní touha a pocit prázdnoty přetrvávají. Nezbavíme jich se ani kouřením, ani přemírou alkoholu, ani užíváním drog. Nevíme, že ve skutečnosti toužíme po celistvosti, že právě tato touha je oním silným impulsem, který nás žene také k závislostem různého druhu. Podle Junga je tato touha, občas bolestná, žízní po duchovní identitě, božském zdroji či Bohu. (Záblesk onoho původního zdroje jsou schopni vyjádřit geniální umělci ve chvílích extatické tvořivosti.) V celé historii můžeme vysledovat snahu o spojení s božským zdrojem různými formami duchovních praktik, rituálů nebo tvůrčího vyjádření.
To, co hledáme, je naše vlastní duchovní nitro, základní hnací síla našeho života. Lékař Andrew Weil se dokonce domnívá, že naše potřeba periodicky měnit stav vědomí je normální vrozený pud. Touha přesáhnout každodenní všední, egocentrickou identitu je přirozená a dobře pozorovatelná i u malých dětí. Mnozí lidé svou cestu našli v trpělivé práci, jiní v duchovních praktikách, další v péči o druhé či v umělecké tvorbě. Ale můžeme se setkat s lidmi, které děsí, že by ztratili kontrolu nad svým systémem hodnot v okamžiku, kdy by si museli přiznat, že jim něco podstatného uniká. Hledání by znamenalo změnu, a té se bojí. Pokud si ale vnitřní žízeň nepřiznáme, nikdy nepocítíme spokojenost s vlastní existencí. Zároveň neztrácejme ze zřetele, že potřeba uspokojit tuto žízeň je zároveň cestou k závislostem (ne jedinou). Východisko z tohoto bludného směřování je v rozvíjení spirituality: spiritus contra spiritum. Východisko spočívá v uzdravování duše.
Ale právě se spiritualitou máme velký problém. V procesu výchovy se o ní téměř mlčí. Přitom je to síla, kterou nosíme uvnitř, síla, která nemá nic společného s náboženským dogmatem nebo s politikou. Nemá nic společného s nějakou bytostí, která nás sleduje a řídí. Při poznávání svého Já nepotřebujeme prostředníka. Obvykle o svém nitru ani nepřemýšlíme, přesto je to síla neomezená, všudypřítomná a nehmotná. Je to dokonalá jednota. Se sebou, s lidmi, se světem. Tato síla je dostupná všem, ale ne každý si chce své obrovské možnosti přiznat.
Každý člověk v sobě nese malé Já a velké Já. Samostatný organismus s určitými vlastnostmi, s pocitem osobní identity, ohraničený časem a prostorem, vyměřený početím a smrtí – představuje malé Já, které zanikne se smrtí těla. Velké Já se probudí v momentě duchovního a mystického stavu. Mohou to být okamžiky osvícení, duchovního vytržení, ale prožíváme je i nevědomky. Přicházejí např. jako chvíle náhlé inspirace. Tedy – bez vědomého zapojení ega. Sportovci nebo tanečníci znají situace, kdy podávají nečekaný výkon a mají pocit, že překonali hranice osobních možností. „Něco“ je ovládlo. K zvláštním stavům můžeme připočíst také projevy nečekaných synchronicit (kupř. zde Synchronicita II a Jak se synchronicita dotýká nás a našich vztahů). Zvlášť těch, které náhle ukážou nový směr, novou cestu, nad jejíž podobou jsme se dlouho trápili. Pocit „vystoupení ze sebe sama“, pocit splynutí s vnějším světem vede obvykle k tomu, že se člověk zbaví strachu ze smrti. V každém případě nás životem provází neklid, který znamená dynamickou sílu, jež může spojit malé a velké Já.
Své duchovní podstatě se můžeme snadno odcizit. Grofová nemá na mysli odcizení ve smyslu existencialistické absurdity. Domnívá se, že jsme se zrozením odpojili od božské podstaty a žijeme ve stavu kosmické amnézie – ta nám umožňuje prožívat lidskou existenci. Roku 1976 autorka začala s manželem propracovávat metodu holotropního dýchání, které člověku dává nahlédnout do vnitřního bludiště a nechá ho znovu prožít početí a zrození. Z výsledků této metody vyplývá, že se při početí vydělujeme z nekonečného ducha. Od tohoto okamžiku se ocitáme ve stavu odtržení, přičemž tento stav je přirozenou součástí naší lidské totožnosti.
Z tohoto hlediska pak Grofová rozebírá týrání. Definuje ho jako „průnik do naší fyzické, sexuální, citové, intelektuální a duchovní integrity. Jako vpád za hranice, které nás vymezují.“ Tyto hranice určují moje Já a můj vztah ke světu. Pokud nás někdo opakovaně ponižuje a ubližuje nám, zesměšňuje naše city, neustále kritizuje naše názory, posmívá se nám, pokud překračuje hranice naší fyzické integrity, dochází k tomu, že my sami se odcizujeme svému Já, znejistíme, postupně se odloučíme od rodičů i od ostatních lidí, od světa. Vzdálíme se tomu, co by nám mělo být zdrojem jistoty. Odcizování může začít už v prenatálním období. Týrání dítěte může mít i podobu nevšímavosti, přehlížení, odrazování od samostatného myšlení, týráním je i vnucování názorů (včetně náboženských), odebírání prostoru pro tvořivost.
Týraný člověk nerozumí tomu, kým vlastně je, kam patří, kde je jeho osobní hranice. Ztrácí nad sebou kontrolu. Ví, že se na druhé nemůže spolehnout. Očerňuje ale sám sebe a myslí si, že problém je v něm samotném. Nejhorším druhem týrání je incest, protože navozuje pocity hanby, zmatku, strachu, hněv a nedůvěru. Zasahuje nejhlubší struktury bytí. Oběť se cítí odloučená, izolovaná, zahanbená – svou vlastní existenci cítí jako omyl. Časté reakce okolí (i po znásilnění v dospělém věku): Vždyť se jí (jemu) tolik nestalo, stejně si to vymyslela, vymyslel – jsou dokladem alibismu těch, kteří prostě skutečnost odmítají, protože je pro ně nepohodlná. A tyran je silnější, tedy se přidám na jeho stranu.
Podobné týrání postihuje i celé skupiny. Pokud jsou odtrženy od svých kořenů, od zdrojů inspirace, pokud byl zpřetrhán jejich vztah k posvátným územím, pociťují „etnickou hanbu“ a sebenenávist. Po čase se u takových skupin objeví naučená bezmoc. Obviňováním a podrobováním ostatních se přitom vyhýbáme řešení vlastních nedostatků.
Jak říká Christina Grofová, některé projevy týrání se zdají být vážnější a ničivější než jiné. Od mírné agrese přes aktivní utlačování až po mučení. Platí ovšem, že každé provinění na jiném člověku je zásadní věc, bez ohledu na závažnost. „Žijeme v době, kdy často nepřikládáme důležitost životu v nás ani okolo nás. Zapomněli jsme, jak si vážit sami sebe, ostatních lidí, jiných druhů a životního prostředí. Výsledkem je krize našeho světa, jaká doposud nemá obdoby.“
Jak se se světem vyrovnáváme?
Každý z nás si osvojí některou ze strategií přežití. Časem splyneme s maskou, která se nám osvědčila. Přestaneme vnímat, že už se nám maska stala břemenem. K strategiím přežití může patřit jak intenzivní tvořivost, tak obranné mechanismy jako nevědomé psychologické procesy, útěk do světa fantazie – naučené odpoutání od reality. Odpovědí na nepřízeň bytí jsou také rituály s duchovní extází (tance v různých kulturách). Odpoutání se vyznačuje tím, že má blízko k psychospirituální krizi. A je někdy velmi těžké rozpoznat, kdy jde o útěk před realitou, nebo se už jedná o psychózu.
Častým obranným mechanismem je popírání. Nebo zlehčování situace, a to i cestou humoru. Dále můžeme vymýšlet omluvy, výmluvy – racionalizujeme událost. Jiným způsobem, jak se vyrovnat s nepřízní, je idealizace, smyšlenky. Stává se i to, že se nejisté dítě snaží budit zdání síly a manipuluje vrstevníky – např. zastrašováním. Také naše agresivní chování bývá zdí, která nás chrání. Oblíbené je zaujmout postoj mučedníka. Jako mučedník přestávám být zodpovědný za své činy. Jinou formou je odsuzování. Někteří lidé odsuzují všechno a všechny. Pěstují tak pocit vlastní nadřazenosti. K obrannému mechanismu patří i přehnaná péče o druhé (viz Syndrom pomocníka). Tím, že se stáváme pro někoho nenahraditelným, máme pocit dominance. Je na pohled zvláštní, že nepřítomný člověk může mít velikou moc. Ústup totiž odepře násilníkovi radost z odezvy, ale my si tak současně odmítáme přiznat a vyjádřit vlastní emoce.
Všechny podobné strategie mohou ovšem znamenat i to, že naložíme na sebe to, co co máme naložit na druhé. Ukládání nežádoucích emocí je přitom sebezničující. Zlobíme se na sebe, až se vztek přemění v depresi. Kdo byl týrán, naučí se týrat sám sebe. Místo, aby se bránil. Nechceme si přiznat, že se chyby dopustily zdroje ochrany a lásky – členové naší rodiny. Touto cestou ničíme vlastní integritu a odtud už není daleko ke stresu, závislosti, nemoci, sebevraždě.
Strategie přežití jsou užitečné, ale vzdalují nás vlastní božské podstatě, našemu velkému Já. Naše kultura se vyznačuje hledáním štěstí někde venku, mimo nás, podněcuje k soutěživosti. Avšak pocitu vnitřního naplnění nemůžeme dosáhnout pomocí vnějších zdrojů. Duchovní jednotu (se sebou i světem) nosíme v sobě. Místo jejího hledání zbytečně přepínáme své síly, zbytečně se snažíme o dokonalost. Pak chodíme k terapeutovi a čteme příručky o sebezdokonalování. Utíkáme se k pseudomystickým stavům nebo jsme posedlí celoživotním studiem. To, co hledáme, se ale vzdaluje. Odtud už je jenom krok k různým obsesím a závislostem. Jako bychom stále šli proti proudu řeky. A co kdybychom se nechali unášet proudem a přiznali si jen omezenou schopnost ovlivnit běh světa? Naše uzdravování započne v okamžiku, kdy přestaneme usilovat o nemožné. Zjistíme, že nás povedou hlubší síly, než vidina námi naplánovaného cíle. Někdy je třeba s noblesou ustoupit. Vzdát se nepřetržité kontroly ega. Stát se svobodným.
Stella: Nechtělo se mi do četby knihy, která má v názvu „duchovní cesta“, i když vše od St. Grofa i jeho ženy je velmi přesvědčivé. Jakmile se hovoří o duchovnu, zpozorním z obavy, že jde opět o nové, ještě lákavější náboženství, než byla všechna předchozí. Jakkoli blízkost k idealismu hnutí New Age je u Christiny Grofové zřejmá, přesto se seznámení s její životní zkušeností vyplatí. Původně jsem se chtěla zaměřit na tu část díla, která se věnuje závislostem a odvykání. Nakonec jsem zůstala u otázky, jak získat pocit životního naplnění a u problému týrání a strategie přežití.
Den co den sdělovací prostředky věnují pozornost důsledkům výchovných chyb a nedostatku úcty k životu. Je časně ráno a už dnes bylo ve zprávách, že čím dál častěji rodiče v Anglii volají na své nezvladatelné děti policii. Pomohla by včasná facka dřív než pozdější obtěžování orgánu moci? Ale: ne každé dítě se dokáže s fyzickým trestáním vyrovnat. Znovu a znovu se objevuje stará známá věc: výchova je nesmírně náročná, vyžaduje nekonečnou trpělivost a také značnou míru sebeobětování. Vyžaduje intuici a velký cit pro míru. Dnes je na internetu zpráva o zavedení mormonské výchovy na školách. Výchovy s mottem: I ve mně je kus lídra…
Dnešní noviny přinesly údaj, že u je nás nejméně 16 % rodin, v nichž se odehrává týrání (o němž se ví). Noviny správně zdůrazňují, že skrytým zůstává týrání starých lidí. Kde je počátek problému?
Zapovídala jsem se. Příště přijde Lucifer a ten se určitě ne – jak je to v té hře?
Zdroj: Grofová, Christina: Žízeň po celistvosti, Připoutání, závislost a duchovní cesta, Chvojkovo nakladatelství, Praha 1998
15.03.2015, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 21