Co je moc, to zřejmě intuitivně každý chápe, ale definice tohoto pojmu naráží na obtíže, zejména nemá-li se vztahovat jen na lidský svět. Obecně vzato se dá říct, že se jedná o schopnosti ovlivnit jiné a prosadit svoji vůli, případně i proti vůlím jiných. Slovo vůle mělo v předkřesťanských společnostech pejorativní zabarvení, něco jako zvůle či libovůle, svévolný opak toho „co se má“. George Orwell ve svém neobyčejně poučném románu 1984 praví, že moc je schopnost přivozovat jiným beztrestné utrpení a ponížení a má cíl v sobě samé – cílem pronásledování je pronásledování, cílem mučení je mučení, cílem moci je moc. Moc je tím větší, čím víc má podřízený svobody, ale zároveň dělá to, co my chceme. Existuje několik modelů moci, jedním z nich je mikrofyzika moci u lidí.
Lucifer
Tomuto modelu překvapivě dobře odpovídá u lidí pozorovaný typ „rozšířené rodiny“. Latinské slovo familia znamenalo právě toto: rodičovský pár, jejich děti, otroky a služebníky k domu příslušející a tzv. klienty (clientes), po nichž byl celý fenomén pojmenován, propuštěné otroky, jakýmsi způsobem nicméně k rodině dále patřící, mimo jiné s potupnou povinností každé ráno svého pána obřadně zdravit (něco jako salutovat). Dominantní uplatňovali často zvýšené nároky ve smyslu polygamie, nápadného oděvu, odlišného jídla, ale i „práv“ na spontánní projevy ve smyslu hněvu nebo nepředvídatelnosti – ta k moci jakýmsi bytostným způsobem patří –, zatímco submisivní členové museli poslouchat „jako hodinky“. Někdy se z rituálních důvodů, třeba o římských saturnáliích, tento poměr zcela krátkodobě obracel.
I struktura evropských řemeslnických domácností až do relativně nedávné doby byla velmi podobná. Zahrnovala učedníky a tovaryše, kteří v domácnosti bydleli, jedli a konali rozmanité práce. Dosti podobná situace vypadala i v zemědělské sféře, kde kromě sedláka a jeho rodiny a starých rodičů patřila k rodině i čeleď a podruzi, bydlící v „podruží“ a tam se i rozmnožující. Velmi poučná je v tomto směru cesta jednoho ze starých germánských slovních kořenů: holandské gesin znamená dnes rodina, německé Gesinde čeleď, české ksindl lůzu.
Řada klientských společenství se vůbec nemusí primárně nabalovat na rozmnožující se pár. Kolem feudálů se kupila ozbrojená družina, kolem faráře kaplani, ministranti i kostelníci, kolem profesorů asistenti, kolem guru žáci a uctívači. Zatímco třeba univerzita konzervuje podnes v podstatě středověké modely klientských závislostí, je jejich podoba v moderní době většinou poněkud zastřená a jen zřídka se pojí s přímým trvalým soužitím, jejich funkce však je nezastupitelná a v podstatě celou společnost prostupují. I vztah lékaře či psychoterapeuta a jeho pacientů je typickou ukázkou klientského společenství (viz Medicínsko-průmyslový komplex – Nová církev (spása těl)), byť už novodobě „rozptýleného“ a spojeného jen s občasnými návštěvami, kontrolami a „vzdáváním holdu“.
Klientské závislosti lze pozorovat ve všech oblastech politiky, hospodářství, kultury, školství atd., kdy se dominantní jedinec opírá o jedince závislé a podle stupně úslužnosti jim umožňuje nebo naopak brzdí vzestup, popřípadě i samotnou existenci. Ve většině společností lze příslušnost k určité klientské skupině v nouzi a za cenu ztrát vyměnit, časté opakování téhož však vede s neúprosnou jistotou na společenský okraj. Ne nadarmo byl ve starém Japonsku rónin, samuraj bez pána, tragickou figurou, nebezpečnou a na bytí ohroženou zároveň.
Často se zdůrazňuje, že příliš úzké formy klientských závislostí znevolňují oba členy společenství, podmaněného i dominantního, stejnou měrou, ač jeden z nich má evidentně výhody větší. V beletristické formě je to velmi pěkně zobrazeno ve známém románu americké abolicionistky Harriet Beecher Stoweové Chaloupka strýčka Toma. Život jižanské aristokracie probíhal sice v blahobytu, ale kaleném neustálými obavami z vlastních otroků, ne až tak z jejich povstání, ale v domě naplněném četným barevným služebnictvem včetně konkubín a levobočků nebyla ani špetka soukromí, děti byly vystaveny nekontrolované výchově tohoto personálu se stálou obavou rodičů z přejímání pověr a „nemravností“, většina nahospodařeného majetku mizela ve chřtánu takovéhoto absurdního a neefektivního systému.
Případy, kdy se členové klientského systému liší národnostně či rasově, jsou celosvětově velmi časté. Kupříkladu afričtí Pygmejové žijí v klientských vztazích blízkých otroctví vůči „velkým“ černošským kmenům, pro něž provádějí různé lovecko-sběračské práce v pralese a jejichž jazyk adoptovali. Jako v mnoha podobných případech, i v tomto nejsou většinou vidět žádné známky násilného donucování: hranice mezi otroctvím a „svobodou“ v tom, že v jednom případě jedinec formálně náleží jinému a může být prodán či darován, jen málo vypovídá o míře únosnosti celého vztahu. Jako velmi nesymetrické případy klientského společenství lze chápat i vztahy k domácím zvířatům – poměr k dobytku v tradičním zemědělství či dnešní poměr ke psům se jen málo liší od vztahů k závislým lidem.
Obecně vzato je klientskému systému na prospěch nízká mobilita obyvatelstva, husté osídlení a malé a uzavřené společnosti vůbec. Peníze jsou neobyčejně důležitým prostředkem kvantifikování moci v diferencovaných společnostech – vazalům už není třeba dávat léna, privilegia či šperky, stačí jim převést příslušnou sumu na konto. Lze sice říci, že svým způsobem je jednotkou moci jeden dolar, ale má to své hranice, a současná společnost bloudí ve svém přesvědčení, že převáděním peněz je možno vyřešit jakýkoli problém.
Různé vnější podoby moci v jejím vulgárním provedení, sláva, sex i peníze, jsou na sebe sice do jisté míry navzájem převoditelné, ale vždy s velkou ztrátou během takovýchto transformací, podobně jako třeba teplo na práci v parním stroji.
Zdroj: Stanislav Komárek – Tělo, duše a jejich spasení, aneb, Kapitoly o moci, nemoci a psychosomatice
06.06.2015, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 2