Moc je ve své podstatě pouze jedna. Její specifickou formu však můžeme rozškatulkovat do několika různých modelů. Naposledy jsem zde z knížky Stanislava Komárka, která se věnuje bipolárnímu vnímání světa v souvislosti s mocí, nemocí a psychosomatikou, načrtl model založený na lidském klientském systému. Nyní a z téhož zdroje přicházím s jednou velmi omamnou formou moci, která se týká pouze lidské společnosti a jejíž přídomek zní charismatická.
Lucifer
Moc v lidské společnosti lze zhruba rozdělit na charismatickou a formální, přičemž ta druhá má ve své archaické formě podobu dědičnou, v odvozenější se děje nějakou formou volby či jmenování osob od sebe vzájemně geneticky nepocházejících. Pozoruhodné je, že většina lidí se k jakémukoli zdroji moci, který je nablízku, vine a víceméně dobrovolně se mu podřizuje. Ryze formální moc kupodivu není až takovým neštěstím na vysokých společenských příčkách, jako na nízkých – císař pán může být i mírně degenerovaný, sedlák na svém gruntě ne. Jakmile se ve společnosti objeví větší nesoulad mezi mocí formální a faktickou, je to příznakem počínající degradace.
Charismatická moc je historicky původnější a i v dnešním světě velmi rozšířená – demokratické principy jsou charismatické moci nesrovnatelně víc otevřené nežli třeba dědičná absolutní monarchie se sofistikovaným úředním aparátem. Upínání se k vůdcům, guruům a též i rodičům, jejichž moc je rovněž charismatická, je dáno tím, že se očekává, ať právem či neprávem, že dělají lepší rozhodnutí než jejich uctívači, že mají lepší dar biblického rozlišení „dobrého od zlého“. V žádné společnosti se nedá charismatickou moc zcela potlačit – vždy se najdou nějací potulní zpěváci či kazatelé, kteří strhávají davy zcela ve stylu zkušených demagogů či hvězd popkultury. Výkony charismatiků bývají často srovnávány s magií, jelikož magie, nezřídka černá, je takovýmito výkony vlastně reprezentována – lze si představit peklo puštěné z řetězu na něčem lépe než na nacistické éře? I temná stránka světa má právo na svém bytí a právě jejím dlouhodobým ignorováním se Hitler mohl dostat k moci.
Je typické, že pro náhlé interakce s charismatiky se často používá slov jako očarování, uchvácení, okouzlení, posedlost někým atd. V negativní formě nás osobnosti, které s námi takto prudce interagují, mohou ranit, urazit, potupit – i k tomu je třeba vlivu nad námi, plž nás urazí sotva. Je charakteristické, že čím je charisma „podvodnější“, tím je jeho účinek prudší a krátkodobější, ve stylu lásek na jediný večer či mediálních hvězdiček, které zazáří a pohasnou. Obecné pozornosti se těší jedinci, kteří okouzlí široké davy, ale ucházejí jí ti, kdo k sobě přitahují sice jen jednoho či několik jedinců, zato však fatálně a na léta.
Charismatické ovlivnění nemá pouze vědomou složku – ta je dokonce mnohdy u obou účastníků procesu v menšině. Pouze nevědomá moc je mocí nekontrolovatelnou (jedním z hesel Orwellovy Oceánie je „v nevědomosti je síla“), a to pro obě strany, pro tu, kdo ji vykonává, i pro tu, kdo ji přijímá. Čím méně se o moci jakéhokoli typu ví, tím snáze se nese. Zjevné práskání bičem nad někým nemívá většinou dlouhodobé trvání, zatímco neméně strastiplná jha finanční a rodinná nese většina lidí s mnohem větším klidem. Jho těch, kdo kolonizovali naše podvědomí, většinou vůbec ani nezaregistrujeme. Charismatická moc u lidí i zvířat je ve své podstatě bytím v plnosti, nádheře a neskonalém rozpuku, něco, co je podmaňujícím či strhujícím samo o sobě, Hovoříme o „mocném býku“, nikoli proto, že by vykonával moc administrativně, ale proto, že z něj vyzařuje síla, plodnost, živelnost, kypění divokosti a neodolatelnosti.
Moc je, jak zdůrazňoval už Nietzsche, schopností interpretovat vnější svět i vlastní minulost. Nenechme se však mýlit – charismatická moc se může skrývat i v nenápadném asketovi Gándhího typu a projeví se až jaksi „po ovoci“. Latinské slovo potestas znamená jak moc, tak možnost, čímž je vyjádřena bytostná povaha moci – jedná se o stav, kdy něco můžeme, ale neučiníme tak. Církevní tradice trvá na tom, že Kristus byl nejmocnější právě na kříži – mohl se osvobodit a všem „ukázat“, leč neučinil to. Máme-li moc nad jedním broukem a rozšlápneme ho, tímto výkonem se naše potencialita jaksi vyčerpá – žádného dalšího už nemáme a navíc se ukázala naše malost a surovost. Moc se podobá potenciální energii ve fyzice – když se spotřebuje, jen velmi pracně se získává další, pokud vůbec. Z určitého hlediska je nejmocnější ten, v němž dřímají největší potenciality, byť dosud nerealizované.
Moc je samozřejmě pouze jedna, ale při všeobecném dualistickém chápání světa ji lze spatřovat kdesi na úsečce mezi polaritami moci „duchovní“ a „hmotné“. Stalin se kdysi jízlivě ptal, kolik že má ten papež divizí – z dalšího trvání papežství a zmizeni stalinismu je patrné, že dobře etablovaná „duchovní“ moc může být pevnější než „hmotná“.
Zdroj: Stanislav Komárek – Tělo, duše a jejich spasení, aneb, Kapitoly o moci, nemoci a psychosomatice
12.06.2015, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 1