Světlonošovy víkendové střípky a střepiny 5

rubrika: Pel-mel


Je tady čtvrtý poslední červnový víkend, během něhož bych vás chtěl oblažit svými dalšími střípky a střepinami. Základem budou mé první dvě nedělní červnové procházky, třetí jsem vynechal, ne proto, že se mi o ní nechce psát, ale proto, že jsem ji neuskutečnil, a jestli uskutečním tu čtvrtou, to v této chvíli ještě nevím. Neumím věštit z čajových lístků. Kromě toho přidávám jeden ještě zábavněji laděný mimo procházkový střípek. To vše si rozeberte dle vlastního psychického rozpoložení, aniž byste utrpěli jakýkoli těžký duševní otřes.

 

Lucifer


První má nedělní červnová procházka směřovala na jedno z nejmystičtějších pražských míst, alespoň to tak už po nějaké desetiletí vnímám, totiž na Vyšehrad. Bylo docela hezky, slunečno a teplota povětří taková, že se kolem rojili mladíci v kraťasech a tričkách s krátkými rukávy. Snažil jsem se je napodobit.

 

Když jsem stoupal Vratislavovou ulicí k Cihelné bráně ve vyšehradských hradbách, potkal jsem mladou dvojici, mladík jak jinak v kraťasech a tričku, mladice trochu více oděná, ovšem ta obrovská a kyprá onuce kolem krku. Hrůza! Rád se bavím, takže jsem zalapal po dechu a vypustil něco jako „Ježíšku na křížku“. Mladík se mě dost bojovně zeptal, jestli mám nějaký problém. Řekl jsem mu, že já ho v tomhle počasí určitě nemám. Nevěděl, co na to říci, takže jsme v poklidu pokračovali každý svým směrem. Oni dolů, já nahoru.

 

Někde na hradbách jsem narazil na venkovní bufet, u něhož se skvěla cedule s nabídkou, na níž nechybělo svařené víno. Svařák a teď? Inu proč ne. Zas až tak horko nebylo. Na téhle štaci jsem však svůj pitný režim nehodlal ukojit. Až později jsem začal mít to nutkání. Sednout si ke stolečku se skleničkou chlazeného vína, otevřít si knížku a počmárat ji básničkami či hlubokomyslnými úvahami, filosofickými traktáty, anebo se pokusit něco z ní přečíst. Stalo se tak poblíž rotundy svatého Martina.

 

Nedaleko oné rotundy se nachází zahradní restaurace, taková hospůdka Na Hradbách. Její prostor je ohraničený zdí a hradbami, a pokud nejste horolezci, tak do ní můžete vstoupit dvířky ve zdi, které v době provozu bývají zpravidla dokořán. Před vstupem se skvěla veliká tabule, na níž bylo napsáno, že volné pobíhání psů v zahradním prostoru restaurace není povoleno. První, na co jsem narazil, když jsem tam vstoupil, byl volně pobíhající pes. Ihned poté jsem narazil na servírku, která si nepříliš spokojeně prohlížela toho psa, a řekl jí, aby buď odstranili tu ceduli před vchodem, nebo toho psa. A radši jsem zamířil do nedalekého zahradního restaurantu Krušovice naproti Jedličkova ústavu (viz Jak jsem pod Vyšehradem potkal medvěda).

 

Druhou nedělní červnovou procházku jsem zahájil na Petřinách, kam jsem dorazil z Motola nedávno zprovozněným metrovým áčkem. Do Motola jsem dorazil z NB autobusem. Trasa směřovala přes Břevnov, Střešovice a Hradčany k setkání s magistrem Kellym na malostranském Jánském vršku. Z Petřin jsem odbočil do ulice Na Větrníku, kde jsou situovány vysokoškolské koleje téhož jména, pokračoval ulicí Radimovou, nad níž se rozprostírá Ústřední vojenská nemocnice, svůj pochod přesměroval na ulici Na Petynce a přes Patočkovou se překulil na Nový svět, prošmejdil pár hradčanských uliček, upadl do Nerudovy uličky, abych konečně zakotvil kousek pod ní v restauraci U Magistra Kellyho, jež má ve v atriu rovněž restauračně obslužnou zahrádku.

 

Procházka byla velmi příjemná, nic zvláštního se neudálo – respektive něco málo ano, ale tyhle drobty si nechám pro sebe. Mnohem závažnějšího se však událo následující dny. Jeden či dva dny poté, už si přesně nevzpomínám, jsem se dočetl, že policie naháněla v Radimově ulici nějakého zfetovaného Poláka, který se tudy řítil ve svém či kradeném automobilu asi stopadesátkou. Dalšího dne jsem se pak dozvěděl, že v ulici Na Větrníku spáchal sebevraždu nějaký tamtéž ubytovaný student, no a předevčírem jsem se dozvěděl, že kontaminovaná pitná voda, která nedávno oblažila řadu obyvatel Dejvic, nebyla způsobena slepým ramenem, ale odpadem z Ústřední vojenské nemocnice. Už abych se pomalu bál vystrčit nos.

 

A teď ten komický střípek z posledního pracovního týdne:

 

Jedu takhle metrem na své pracoviště a k cílové stanici Ládví dojíždím vlakem, který nepokračuje až do Letňan, ale má v ní předčasnou konečnou. Pokud vlak metra dojíždí na konečnou a zpravidla i na přestupní stanici, občas ovšem i kdekoli jinde, čudlíky na dveřích vagónů, které musí cestující zmáčknout, aby se mu otevřely, jsou vypnuty – nejsou aktivovány a všechny dveře vlaku se otevírají automaticky. Pozná se to podle toho, že nesvítí. Když svítí, tak po zmáčknutí začnou blikat. Chápu, že ne každý se musí o tak elementární záležitost zajímat a podvědomě ten čudlík na dveřích mačká pokaždé. Nejkomičtější je ovšem situace, když se ten dotyčný automat přiřítí ke dveřím vagónu z nástupiště a začne ten čudlík mačkat, ačkoli se uvnitř vagónu u těch dveří tísní několik evidentně se k výstupu chystajících cestujících a čudlík buď nesvítí anebo bliká. Je to jenom legrace, anebo příznak jakéhosi degenerativního odpojení od vnímání reality? Tohle teď nebudu rozebírat, ale takových příznaků přibývá, jako když se kupí mraky v bouřkové komoře.

 

Dojíždím na občasnou konečnou Ládví, tlačítko dveří, u kterých už spolu s jedním mladíkem stojím, nesvítí, ruční otevírání je deaktivováno stejně jako u všech ostatních dveří, a zvenku, z nástupiště, se ke dveřím blíží slečna. Už to vypadá, že se pustí do mačkání dveřního čudlíku, což nabudí mé radostné očekávání, jenže v poslední chvíli se zarazí. Ptám se jí, proč ten čudlík nezmáčkla a ona mi odpovídá, protože jsem ho prý zmáčknul já, načež jí odvětím, že jsem ho nemačkal, což ji ale nijak zvlášť nevyvede z míry a nastoupí do prázdného vlaku stojícího v konečné stanici.

 

Předčasné ukončení vlaku metra je palubním rozhlasem hlášeno již několik stanic předem, a před jeho příjezdem do předčasné konečné stanice to hlásí i její nástupištní rozhlas. Nejspíš ta hlášení mnozí nevnímají, jak jsem již mnohokráte zaznamenal. V této souvislosti mě napadá ono otravné hlášení o zkoušce sirén každou první středu v měsíci. Napadá mě však ještě něco jiného. Proč by vlastně nemohli nastoupit do takového vlaku cestující, kteří chtějí jet opačným směrem? Proč mají čekat na protějším nástupišti, až se tam vlak z obratiště po nějaké odmlce přišourá? Vždyť o nic nejde. Na obratišti v Ládví se ve vlaku nic tak zvláštního neděje, aby cestující zpět v něm už nemohli odpočívat. Hlášení jak palubního, tak nástupištního rozhlasu v předčasné konečné stanici Ládví bych pozměnil:

 

Cestující, kteří mají namířeno směrem ke Kobylisům, mohou zůstat sedět, popřípadě nastoupit. Cestující, kteří mají namířeno směrem ke Střížkovu, nechť vystoupí, popřípadě nenastupují.

 

A to je z mých střípků a střepin posledního červnového víkendu asi tak vše.


komentářů: 0         



Komentáře (0)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_