Neviditelný čert

V Malé tropické jsem krátce poreferoval o své zářijové výpravě do Brixenu, přičemž jsem samozřejmě nemohl opomenout Karla Havlíčka Borovského, který si zde zhruba od poloviny prosince 1851 do poloviny května 1855 nepříliš bujaře užíval své vyhnanství. Moji poměrně příznivou náklonnost ke Karlu Havlíčkovi poněkud ochladila Stella, která přišla s informací, že Karel Havlíček byl antisemita (viz S tím národem, jenž je tak čistý, jasný…). Na druhou stranu byl, alespoň zpočátku, nadšeným zastáncem rusofilství a všeslovanské vzájemnosti. Z této choroby ho vyléčil osmnáctiměsíční pobyt v carském Rusku (leden 1843 – červenec 1844), což velmi barvitě vylíčil ve své literární prvotině Obrazy z Rus. Ten spisek jsem si sehnal přes internet, a abych vás s jakousi humornou nadsázkou s tímto Havlíčkovým uzdravením seznámil, vybral jsem úvodní část statě, která se jmenuje Gulaňje. Užijte si to, léto se ještě nekončí. Až bude končit, upozorním vás na to po svém návratu z Brixenu a zároveň vám barvitě vylíčím, jak tam dopadlo mé gulaňje po tyrolsku.

Lucifer

Každý národ má slova některá, nepřeložitelná do jiného jazyka, poněvadž bývají pojmenování věcí a způsobů rovnež původních, které bychom nadarmo jinde v světě hledali. Čím samorostlejší národ, tím více nacházíme v jeho mluvě takových slov, důležitých nadmíru pro národopisce a filology, jako zároveň nenáviděných od překladačů a slovníkářů, kterým nejhořčí chvíle a bolestná škádlení tropívají. Opisovatel však cizích národů nemůže je nežli žehnati, protože mu, jako ručky na rozcestí, poukazují na zvláštnosti, původní obyčeje a zajímavosti národní, které právě vytknouti musí, chce-li se svým domácím zavděčiti, a není to paradoxon, vyřknu-li, že čím více který národ takých slov ve svém jazyku má, tím více povšimnutí se stran jinonárodních zasluhuje. Kdekoli nacházíme na světě samostatnost, původnost, tam spěšme, neboť jen samostatnost a původnost učí, hřeje a těší. – Ale nepochybně že se již mnozí, jimž význam slova gulaňje povědom jest, usmívají učenosti a vážnosti, s kterou se k výkladu právě tohoto dosti veselého slova velebím.

Gulať znamená u Rusů nepracovat, veselit se, procházet se, vyhodit si z kopýtka atd. A však jsou Rusové v této své veselosti znamenitě originální, bystří, věru veselí. Oni pranic nerozumějí tomu pověstnému německému vyražení, když se totiž kmotr Šebestyán se strýcem Tadyášem každodenně v hospodě sejdou, přátelsky se v tabačném dýmu dusí a v pivě topí; pak v 8 hodin řekne Šebestyán rozčilen Tadyášovi: „To pivo je dobré,“ načež mu Tadyáš po hlubokém přemýšlení v 1/2 12., když se po té veselosti domů vracejí, poeticky rozpálen odpoví: „Máš pravdu, příteli Šebestyáne, to pivo je dobré“. A takové sladké jho veselosti nesou tak dlouho, až každý naznačených Odinem 600 sudů piva skrze své tělo prožene a 30 centy tabáku stěny okoptí, načež k svým otcům na walhalské pivo a tabák shromážděni bývají. A to je ta pravá německá veselost, netrhá city, nedře fantasii, ouhlavní hubitelkyně piva a tabáku, na kterou bych si, kdybych k ní povinností zavázán byl, raději koně držel, aby ji za mne vykonával: Rusové a vůbec národy našeho plemene, kteří v nejobtížnějších pracech svých mnohem veselejší bývají než Němci při zábavách a plesech, musejí být ovšem excentriční; živější v radostech než Němci, pročež také jejich měřítko nesmíme klásti k ruským obyčejům, sice bychom po německu splašenostmi nazvati museli, co po rusku sluje vyražením.

Tak si kupř. kozák ukrajinský po nějakém čase namáhání v pracech umínil „pohulat“. Zapřáhnul voly do vozu a v červených širokých šaravárách (spodkách), které znamenitý ruský spisovatel Gogol širokostí k Černému moři rovná, táhnul k límanům (zátoky solné u Černého moře) pro sůl. Naloživ, ovšem zadarmo, tolik soli, co se uvézti nechá, „čumakuje“ (technický výraz maloruský: vozatajem býti) s ní jak možná nejdále k severu, poněvadž tam vždy vyšší ceny nabývá. Pak v některém městě, v kterém se mu zdá „dobře pobýti“, zpeněží sůl, vůz i voly, najme bandu muzikantů, s nimi po městě táhne, pije, zpívá a hajduchuje (kozácký tanec), častuje kohokoli, a hází peníze mezi lid, pokud mu jen „hroši“ zbývá. Němec by si takové bouření nemohl jinak vyložiti než bláznovstvím; a jaké slovo by mu pak zbylo na pojmenování té bujnosti, když radostí více než nápojem podnapilý kozák, přitancovav někde náhodou k sudu kolomaže, komickým nápadem veden, ve svých krásných červených šaravárách do ní vskočí a pak jinak obarven dále hopcuje. Odbyv peníze a vybiv dle starodávného nábožného kozáckého obyčeje několika židům, vrací se kozák z pohulanky domů. Arci že moskovština a úkazy bílého petrburského cára znamenitě přistřihly a obmezily, řekl bych zněmčily tuto dávnou hajdamáckou veselost.

Podobným způsobem, ačkoli již povážlivěji, bouřívají Velkorusi: napřed pilně, úsilně pracují, pak ale, když si vyražení popřáti umínili, zapomínají na všechno jiné, jako by zjitra již žádného dne, žádného světa, žádných klopotů nebylo. Ruský maladěc (jonák), když si umínil „pogulať“, tančí, jako by si chtěl nohy přelámat, zpívá, jako by se chtěl o hlas připravit, a pije, jako by chtěl duši vypustit. V zvláštním však a nejuzším smyslu jmenují se slovem guláňje národní zábavy na jisté sváteční dny, na způsob naší pražské ve Hvězdě, které se v ruských městech, a jmenovitě v Moskvě, co nejnárodnějším, nejruštějším městě, několikkrát do roka odbývají. Poněvadž se v nich nejrázněji ruský duch a způsoby jeví, a poněvadž se nám v nich představí nejlépe rozličné druhy ruského a moskovského obecenstva, popíšu zde co možná zevrubně a živě celý běh gulání v Moskvě. Nejznamenitější bývají „pod Novinskem na svetuju“ (velikonoc) a na „máslenicu“ (konec masopustu), pak prvního máje v Sakolnikách a ve čtvrtek asi v polovici máje na „Semik v Marinoj Rošči“, kromě jiných méně patrných. Všechna tato gulaňje jsou si v hlavních charakteristických věcech podobna, každé však má nějaký zvláštní původní ráz, vyznamenávající ho od jiných; pročež je také každé zvláště popíšeme. Napřed gulání pod Novinskem.

Pod Novinskem se jmenuje v Moskvě ulice dlouhá, široká, asi jako náš Koňský trh, jenom že mnohem chatrnější, dlážděná jen po obou stranách u domů, domy malé, neouhledné. Vlastně se jen dolní polovice tak jmenuje, a ta také hlavním rejdištěm celého gulání bývá, kdežto horní čásť, nazvaná Smolenský rynek, co moskovský tarmark každonedělně zkoumatele ruských obyčejů na sebe vábí, na kterém také časem svým čtenáře své provésti neopomineme.

Pod Novinskem tedy panovala již nějaký čas velká činnost: boudy rozmanité velikosti a formy se stavějí v jedné řadě prostředkem přes celé náměstí, v kterých umělci rozličných národů a ještě rozličnějších schopností budou obveselovat pravoslavný národ; cesty v okolí se jakžkolivěk zalepují a zasýpají, při které příležitosti nemohu opomenout, že si ještě posavad na moskovskou dlažbu často s bolestí vzpomínávám, které se, jmenovitě v jarní dobu, sotva která jiná středověká tortura vyrovnati může. Po celé Moskvě se nemluví o ničem než o nastávajícím gulaňji, kočáry se spravují, okrašlují, nádobí na koně se leští, černí, koně se opatrněji čistí, hřívy se pletou, ocasy přistřihují, kopyta černí; kočí, který se více za čásť ekipáže než za bližního považuje, dá se do stříže i co do vousů i co do vlasů, aby koním ani pánovi hanbu nedělal; kupují se nové, stříbrem neb ocelí kuté ohlávky a prostraňky koním a nové premované klobouky, nové vyšívané livereje služebníkům.

Zde musím pro některé v poměrech ruských nezkušené poznamenati, že si pravý ruský bárin (pán) na krásných kočích a služebníkách rovněž tak zakládá jako na hezkých koních a hezkých kočárech: a proto si snadně můžeme pomysliti jeho mrzutost, nemá-li před guláním kočiho s dosti hustou a dlouhou bradou, jak se sluší tlustého a hezkého, jenž by náležitě graciosně mezi prsty držeti uměl opratě. Znal jsem bárina, který v takovém nepříjemném pádu svého nejmilejšího koně, „permskuju lošadku“, ovšem že bez nádobí, dal za takového dokonalého kočího a ještě 600 rublů přidal, s tou však výminkou, aby se mu kočí odevzdal v ouplném svátečním oděvu. Nelze však tuto jednotlivou událost považovati co úplné měřítko ceny kočího a koně vůbec; jenom ruský kůň jest skoro v každém pádě lacinější než kočí, arabský, anglický, turecký prodává se bez nádobí dráž než nejlepší kočí i s oděvem. Dle této ceny také pak bývá poměr domácí mezi koněm a kočím, a vážnost, v které u pána svého stojí. Abychom celou věc přirovnali k něčemu známému, řekneme, že s ruským koněm kočí tak asi zacházeti může jako vesnický učitel se svými žáky, tj. učí je, tresce, bije, třepá, jak srdce ráčí; s cizozemskými koňmi musí však obcovati jako „hofmistr“ se svým schovancem, mladým šlechticem, neučí je nic, netresce, stará se jenom o jejich příjemnost a dobré zdraví.

Nepochybujeme také, že se pán tak nemrzí, když kopne kůň takový kočího, jako by se hněval, kdyby kočí kopnul koně. „Jaký to tam povyk na ulici? Hej, čelavěk!“ volá domácí pán na sloužícího. Člověk jest slovo, kterým se vůbec v Rusích nazývá služebník, když ho nevědí neb nechtějí volat křticím jménem, a tak odňavše svým sloužícím skoro všechna lidská práva, zanechali jim pouhý titul člověka. – Přiběhne tedy ten titulární člověk v krásném fraku, dobře uhlazen, který, jak ho tu vidíme, se vším stojí asi za 1200 rublů. „Slyším!“ – „Co se stalo?“ – „Splašili se koně Nikolaje Nikolajeviče!“ – „Jak? Moje anglické koně?“ zvolá uleknut pan Nikolaj Nikolajevič. – „Nic se však nestalo, kočí je nepustil z rukou.“ – „Nu, sláva Bohu!“ – „Ale kočí se velmi potloukl, Vaše Prevoschoditělstvo!“ – „A darebák! Proč nedal pozor, žádný ho netloukl, tloukl se sám!“ Tyto tři čáry jsem postavil proto, aby každému čtenáři zůstalo trochu času povážit si, čím by byl v Rusích nejraději, pánem, kočím nebo koněm? Já, smím-li tě prositi, Perune, ó, anglickým koněm!

Luciferův dodatek:

K tomuto výňatku z Havlíčkových Obrazů z Rus nemám co dodat. Pobavil jsem se, a to je tak vše. Do Brixenu pojedu dvěma na sebe navazujícími vlaky. První se jmenuje Karel, avšak ne Havlíček, ale Čapek, a končí v Mnichově, kde přesednu na bezejmenný vlak do Brixenu. Zpět to bude podobné, jen jméno vlaku z Mnichova do Prahy se změní. Ten vlak se totiž jmenuje Franz Kafka. Není to nádherná synchronicita?

09.07.2015, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 8