Neviditelný čert

Na úsvitu Neviditelného čerta jsem zde vypustil krátkou úvahu na téma, jestli máme problém. Už tehdy jsem se setkal s frází, jež se postupně stala univerzální reakcí na upozornění lidí s narůstajícími deprivantskými sklony, že by mohli alespoň trošičku své bezbřehé pohrdání jakéhokoli respektu k elementárním pravidlům slušnosti umírnit. Ta fráze zní: „Máš problém?“, či malounko rezervovaněji: „Máte problém?“. Bezpochyby máme. A nejen ti, kteří tomu zdegenerovanému deprivantnímu trendu ještě nepodlehli. Dřív či později na ten problém narazí i momentálně suverénní jedinci, kteří si myslí, že každého, kdo narušuje jejich deprivantské kruhy, lehce smetou jedinou stupidní frází.

Lucifer

Na počátku tohoto týdne jsem na internetu narazil na zprávu, že si tuto univerzální reakci deprivantů osvojil jeden ukrajinský mladík s důrazným doprovodem plynové bouchačky (viz Chodec upozornil řidiče, že vjel do zákazu. Ten na něj vytáhl pistoli). Vcelku se tomu mladíkovi nedivím. Na Ukrajině či v Rusku je tento způsob udržování mezilidských vztahů naprosto samozřejmý. Nepříjemné pouze je, že to někdy od devadesátých let minulého století doputovalo k nám, zakořenilo a bují čím dál tím proklamativněji. Zajímavé by bylo zjistit, jestli onen ukrajinský mladík nebyl náhodou ubohým migrantem z válkou a chudobou oplývající země.

Zameťme si ale i před svým prahem. Tento dekadentní import ze zemí bývalého Sovětského svazu, jemuž jádru nyní dominuje bezskrupulózní diktátor stalinského střihu, má jistě na naši kulturu nemalý vliv. Jenže takové kořeny se dají zapustit pouze do půdy, která je k tomu připravena, která je k tomu náchylná. Takže si nestěžujme. Máme pouze to, co si nejspíš přejeme. A ti, kdo si to nepřejí, strkají hlavu do písku a tváří se, že problém mají pouze ti, kdo ji tam nestrkají.

Když jsem následujícího dne nastupoval do vlaku metra, abych se dopravil zpět do své ubikace, prožil jsem si demonstraci univerzální reakce deprivantů v podání čistého Čecha a naštěstí bez plynové bouchačky. To už z oblohy padal ničím nepřerušovaný déšť a bláto se lepilo lidem na boty. K mému úžasu jsem spatřil týpka mladšího, ale už středního věku, který měl své blátivé škrpály nataženy na protějším sedadle. Velice mile jsem se usmál a řekl jsem mu, že kdyby na chvíli povstal, mohl bych takto obhospodařit i jeho sedadlo. Jeho reakce zněla: „Máte problém?“. Řekl jsem mu, že já ne, ale problém bude mít člověk, který si bude chtít na to zasviněné sedadlo sednout. Zásoba jeho kultivovaných reakcí byla vyčerpána. Bouchačku neměl po ruce, takže jenom čuměl jako puk, ale ty hnáty z protější židle nesundal. Jelikož jsem ani já neměl bouchačku, tak dospěl k závěru, že až takového ponížení mu není třeba.

A měl pravdu. Odkýbloval jsem se do jiné části vozu. Na každého deprivanta se však vaří voda a i tenhle se ve svém kýblu „pravdy“ jednoho dne uvaří.

Mimochodem: Do své zatím dost chudobné databáze deprivantních frází jsem nedávno zařadil ještě jednu. Též v metru. Nastupoval jsem do úplně jiného vagónu a spatřil páreček, který do sebe cpal jakousi jistě velmi chutnou krmi. Řekl jsem té roztomilé dvojici, že se mi to nesmírně líbí, fandím jim a do zbytečků jejich krmě si bezpochyby rád sednu. Reakce mužského člena onoho páru zněla: „Co to meleš, vole?“

Dobrý, ne?

Též si myslím. Na problémy házím onuci a s voly se mlít nechystám.

20.08.2015, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 14