Druhá reportáž z Brixenu

rubrika: Pel-mel


Můj pracovní pobyt v Brixenu zvolna končí. Samotná konference dospěla k cíli dnes zhruba ve dvě odpoledne a po zbytek brixenského času jsem se přerodil zpět do samostatné jednotky, kdy jsem se mohl věnovat zcela volnému a neorganizovanému potloukání se uličkami Brixenu. V době konání konference to bylo prakticky nemožné, program byl nabitý, nejen odbornými, ale i společenskými aktivitami. Když nepočítám relativně krátké přestávky, tak jediným způsobem, jak si popřát vlastního času k samostatné a dostatečně obsažné procházce, bylo vynechat výraznější část konferenčního programu, k čemuž jsem ale nepřistoupil.

 

Lucifer


Konference zahrnovala tři společenské akce: Vítací večírek (Welcome party) v neděli večer, exkurzi do nedalekého kláštera a s ním svázaného vinařství v úterý odpoledne a Gala večeři ve středu od osmi až téměř do půlnoci.

 

Vítací večírek jsem prožil v jakémsi motýlím stavu a nenapadá mě nic, čím bych vás mohl v této souvislosti oblažit. Jedna zajímavá scénka tady sice byla, ale odehrála se až po mém odchodu z Vítacího večírku, když jsem se nedaleko od seminárního objektu, v němž jsem byl ubytován, uhnízdil na venkovní zahrádce pizzerie, ale o tom jsem se už zmínil v první reportáži.

 

Mnohem zajímavější a na zážitky bohatší byla exkurze do Nového kláštera (Kloster Neustift, Abbazia Novacella). Vyrazili jsme tam z místa konání konference pěšky a už samotná procházka do mírného kopce a zprvu kolem kamenité říčky, která trvala nejméně hodinu, byla krásná, inspirativní a příjemná. Hlavní náplní exkurze byla prohlídka kláštera následována ochutnávkou několika produktů vinařství, které je provozováno klášterem a slouží mu jako finanční zdroj. Nebudu se tajit tím, že prohlídku kláštera jsem vnímal jako nějaký povinný předkrm hlavního chodu servírovaném v přidruženém vinařství.

 

Jak se můžete dočíst na internetu, tato oblast oplývá především jablky a kaštany. Dopátral jsem se toho až po návratu z exkurze a vzhledem k tomu, že jsme pochodovali směrem k vinařství, očekával jsem po cestě vinohrady. Jaké bylo mé překvapení, když jsme dorazili k něčemu, co jsem z dálky považoval za vinohrad a vyklubal se z toho jablečný sad. Jabloně vypadaly spíš jako křoviny, nepříliš vzrostlé a vyztužené jakýmsi pletivem, takže to zdálky mohlo působit dojmem vinohradu. (Samozřejmě jak pro koho, předkládám pouze svůj situací podnícený pocit.). „Křoviny“ však nebyly obsypány hroznovými bobulemi, ale jablky, značným množstvím povětšinou dozrálých jablek, některé se už válely po zemi. Tenhle jablečný doprovod se linul až téměř ke klášteru. Takže ne: kachny, kachny, kachny…, ale: jablka, jablka, jablka.

 

Klášterní prohlídku bych ponechal na vaší bujné fantazii a upustil bych jen pár slůvek o degustační fázi našeho výletu. Už jenom fakt, že když v první polovině září dorazím do Alp a tam mě čeká teplé letní počasí, teplejší než ve stejnou dobu v Praze, mě poněkud překvapil, ještě větší překvapení mě však čekalo v podobě návštěvy vinohradu. Možná to někomu přijde divné, ale já jsem něco takového absolutně neočekával. Je to v Itálii nejseverněji položené vinařství, a to, že se mu daří v Alpách, je dáno především tím, že se nachází na jejich jižní straně a všechna údolí míří dolů do Pádské nížiny následované středomořím se subtropickým podnebím. A není to až tak daleko.

 

Zástupce vinařství, zřejmě jeho šéf, nám udělal kratší přednášku o tom, kterak správně degustovat či přímo popíjet víno, což jsme si průběžně vyzkoušeli na ochutnávce čtyř odrůd. Zaujaly mě především poslední dvě, Gewürztraminer (Tramín červený) a Pinot Noir (Rulandské modré). Vůní i chutí se výrazněji lišily od prvních dvou, jež jsem od sebe rozeznat nedokázal. Možná nejen proto, že nebyly tak výrazné, ale protože jsem až u druhé dvojice vypozoroval, proč máme na stole karafy s vodou. Po požití degustační dávky každé odrůdy bylo třeba naplnit číši vodou a vypláchnout do úst.

 

Jak se profesionálně degustuje a pije víno, tady rozebírat nebudu, vše můžete najít na internetu. Jen bych chtěl zdůraznit, že sklenička se drží za stopku co nejblíže k její základně, skuteční profesionálové ji občas drží přímo za základnu. Rozhodně nesvírejte v dlani číši. Dopustili byste se totiž nevhodně rychlého ohřevu vína, jehož správná teplota, umožňující rozvinout co nejlépe všechny vlastnosti vína, se pohybuje u všech odrůd zhruba mezi deseti a dvanácti stupni Celsia.

 

Hlavní společenskou událostí byla slavnostní Gala večeře. Odehrávala se v hotelu Elephant a byla vskutku úchvatná. Hudební doprovod obstarával šikovný pianista či klavírista, který nás zásoboval nejrůznějšími spíše klasicky znějícími skladbami. Hned jedna z úvodních mi připadal známá, ale nedokázal jsem odhadnout skladatele. Šel jsem se ho tedy zeptat a ukázalo se, že autor je neznámý. Bylo to něco o borůvkách, ale název si už vybavit nedovedu. Seděl jsem u stolu vedle jedné kolegyně z jižní Indie, která se momentálně nachází na Technické univerzitě v Eindhovenu. Rozebíral jsem s ní indickou filosofii, řekla mi, že je hinduistka, já jí řekl, že mě víc uchvátil buddhismus a zamotal jsem do toho i Ježíše Krista. Poslední chodem večeře byl moučník s borůvkami.

 

Asi hodinu před půlnocí se začali účastníci pozvolna vytrácet. Připletl jsem se k poslední skupině, která se zastavila u pianisty, jenž zrovna hrál zase něco klasického, tentokrát zřejmě od známého skladatele. Zeptal jsem se ho, jestli by nemohl zahrát něco od Beatles, a vzhledem k jeho instrumentálnímu vybavení mě napadlo Let it be. Zahrál, perfektně, a skoro všichni zbývající účastníci to doprovodili svým zpěvem.

 

Následujícího dne se to vše někdy kolem druhé hodiny odpoledne ukončilo, já se osamostatnil a konference se začala vytrácet někam do minulosti, do herbáře, památníčku, konferenčního alba. Začal jsem se potloukat Brixenem, a když jsem byl unavený, zakotvil jsem ve stejné pizzerii, kde jsem začal. Slovenská servírka tam nebyla, ale i tak jsem si dal stejnou pizzu a čtvrtku stejného vína. A pak se stalo něco ještě zajímavějšího, ba přímo neuvěřitelnějšího než na počátku.

 

Někdo jako migrant tmavšího zabarvení povrchu těla ověšený spoustou různých cetek se ke mně náhle přiřítil. Něco mi vnucoval, nebylo mi jasné co, ale pojednou z něho vypadlo, že je to Lucifer. Fakt, nekecám. Zařval jsem na něho: „What? I am Lucifer!“ Snažil se mi vysvětlit, že má na mysli jakousi lampu a ukázal někam na druhou stranu ulice, a pak se s potutelným úsměvem odkýbloval. Tohle přece nemohla být náhoda. Ten divný tvor převlečený za migranta odněkud z centrální Afriky mi přišel dát jakýsi signál. V tuto chvíli ještě netuším jaký, ale jsem přesvědčený, že nějaká synchronicita souvislostí tady existuje. Jaká souvislost či jaký signál, to se možná dozvím, až přijedu do Prahy.

 

Anebo ne. Třeba mám jenom příliš bujnou fantazii.

 

Tři související odkazy:

 

Törggelen, jihotyrolské páté roční období

Augustiniánský klášter Kloster Neustift/Abbazia Novacella

Klášter kanovníků sv. Augustina Neustift/Novacella

 

Další si najděte sami, já se u začínám pozvolna připravovat ne cestu zpět.devil


komentářů: 2         



Komentáře (2)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

Lucifer
2
Lucifer * 12.09.2015, 15:20:49
Dorazil jsem v pořádku. Docela jsem se cestou pobavil, třeba do Mnichova s jednou starší paní z Mnichova, vedle níž jsem seděl. Já mluvil anglicky, ona německy, ale rozuměli jsme si. Usmívající se Ve vlaku do Mnichova se už vyskytoval větší počet migrantů, i v místenkovém voze, kde jsem seděl. Ne dlouho, na nějaký čas jsem se přemístil do jídelního vozu, kde jsem si dal skleničku vína a mushroom goulash, a kochal jsem se úžasnou alpskou scenérií. Když jsem se vracel už nedaleko Mnichova zpět ke své mnichovské spolucestující, narazil jsem na skupinku německých policistů. Na nejbližší stanici před Mnichovem vypoklonkovali z vlaku větší počet migrantů, kteří pak byli zřejmě odvezeni do uprchlického tábora.

V zásobě mám ještě krátkou brixenskou rozlučkovou, kterou jsem napsal před odjezdem na zahrádce zmíněné pizzerie. Možná to tady o půlnoci vypustím. A kromě toho mám v zásobě velký počet snímků z Brixenu, včetně Havlíčkova domečku, který jsem samozřejmě navštívil. O některé z nich se možná podělím. Momentálně jsem ale více méně na mraky, ale jinak velmi příjemně naladěný. Byla to jedna z mých nejúžasnějších konferenčních cest.

Axina
1
Axina * 11.09.2015, 16:36:25
Já bych to viděla jednodušeji. Někomu na konferenci ses zmínil o svém blogu a o tom, jaký máš nick. Případně se to nějaký účastník konference dozvěděl od vašeho společného známého. No a dotyčného ocetkovaného jedince navedl(i). Možná mohlo jít o legraci, ale rozumím tomu, žes chlapíka nikam nenásledoval. Udělala bych totéž.

«     1     »