První říjnový víkend jsem se rozhodl věnovat předpovídání budoucnosti. Moje první předpověď zní: Tento víkend se námi bude roztomile zaobírat babí léto. Tu druhou a další si zatím schovám do kapesních laloků. Předmětem dnešní prekognitivní vize je jistý produkt neomezeného vnímání. Základem tohoto počinku je zde již několikrát zmíněná knížka od Russella Targa, s nímž jsem si tak trochu pohrál a okořenil svými prekognitivními poznámkami.
Lucifer
Einstein napsal o našem mylném chápání času mnoho článků. Fyzikové nemají žádný nástroj, jímž by mohli měřit plynutí času podobným způsobem, jakým se měří například vodní tok. Hodiny jen odpočítávají počet jednotlivých okamžiků. S plynutím času samotného to nemá nic společného. Když ale kráčíme podél obrazného toku času, občas si všimneme turbulencí vyvolaných například velkými kameny, které ani nevidíme, jelikož se nacházejí až za nejbližším ohybem řečiště. Zčeřená hladina nás jen informuje o potížích, kterým možná budeme muset zanedlouho čelit. A existují indicie, že je v našich silách naučit se – za pomoci nelokálního vědomí, které dokáže překonávat bariéru času a prostoru – takové budoucí potíže s předstihem rozpoznat. Takovéto vědomé nebo nevědomé vnímání budoucích událostí se nazývá prekognice (předtucha). Můžeme to chápat i tak, že budoucí událost retroaktivně ovlivňuje naše současné vědomí.
Paranormální („mimosmyslové“) vnímání něčeho vzdáleného (něco jako „psychický radar“) samo o sobě neporušuje zákon kauzality, ale představa, že by něco budoucího mohlo ovlivňovat přítomnost, je už bezesporu nekauzální. Pokud zkoumáme události ještě předtím, než k nim dojde, narážíme na zásadní problémy v oblasti teorie poznání. Podle druhého Newtonova pohybového zákona stále platí, že když narazíte do auta před sebou, jeho zrychlení bude přímo úměrné síle, již jste do něj narazili (a samozřejmě i jeho hmotnosti). Tenhle zákon ovšem předpokládá, že k tomuto zrychlení dojde teprve po nárazu, a ne před ním. Nejdřív je příčina, potom následek, což označujeme slovem kauzalita. Ale fakta nashromážděná v průběhu několika desetiletí vědeckého výzkumu prekognice ukazují, že například zřícení letadla ve čtvrtek odpoledne může vyvolat noční můru již předcházející noc, a ovlivnit tak chování některých cestujících ještě před událostí samotnou (například tím, že do letadla vůbec nenastoupí).
V této souvislosti je zajímavé zjištění, že všechna čtyři letadla, která unesli teroristé 11. září 2001, měla nezvykle málo pasažérů. Jedno neobvykle prázdné letadlo by se ještě dalo vysvětlit jako náhoda, ale všechna čtyři? V ten den zůstal na letištních přepážkách velký počet objednaných, ale nevyzvednutých letenek. Řada lidí zjevně usoudila, že v ten den bude rozumnější letadlem necestovat. Podobným způsobem zkoumal v padesátých letech minulého století William E. Cox z laboratoří J. B. Rhinea na Duke University vlaková neštěstí, k nimž došlo na východním pobřeží USA. Zjistil, že vlaky, které se srazily nebo vykolejily, dopravovaly výrazně menší počet osob, než kolik jich cestovalo v jiné dny. Z těchto příkladů, jak se zdá, plyne, že lidé mohou pomocí intuice vytušit budoucí události a někdy si tím i zachránit svůj život.
Prekognitivní sny jsou zřejmě nejčastější paranormální zážitek průměrného člověka. Poskytují mu krátký pohled na události, ke kterým dojde následujícího dne nebo v blízké budoucnosti. Russell Targ se domnívá, že tyto sny jsou vyvolány těmito událostmi samotnými, přičemž se ale nemůže stát, že budoucí události mohou změnit to, co se odehrálo v minulosti. Říká se tomu paradox intervence, jenž se dá ilustrovat kupříkladu na tom, že se vrátíte do minulosti a zabijete svoji babičku. Já se domnívám, že má svým způsobem pravdu, ale pouze v jakémsi obrazném slova smyslu, ne tak, jak si to skutečně myslí, k čemuž se vyjádřím o něco kousek níže.
Zjistilo se, že prekognitivní sny jsou zpravidla velmi jasné a jednoznačné, i když mají tendenci obsahovat groteskní a nezvyklé obrazy. Pokus chcete vědět, zda je nějaký sen prorocký, musíte zvážit, zda nebyl vyvolán jedním z následujících faktorů: 1. všedními zážitky uplynulého dne, 2. vašimi tajnými přáními nebo 3. vašimi obavami a starostmi. Pokud ale za sebou máte stovky hodin strávených v letadle a najednou se vám zdá o leteckém neštěstí, nebude možná od věci si příští let důkladně rozmyslet.
Jeden z agentů CIA, kteří monitorovali výzkum, jehož se Russell Targ účastnil, odjel se svým kolegou do Detroitu, kde rovněž dohlíželi na nějaký projekt. Poslední den svého pobytu trochu slavili, takže šli spát hodně pozdě. Zmíněný agent však nemohl usnout a dlouho se převaloval v posteli. Když konečně nad ránem upadl do neklidného spánku, zdálo se mu o hořícím letadle, které se zřítilo. Sen ho velmi zneklidnil vzhledem k tomu, že se měl ten večer vrátit letadlem domů. Jeho noční vize byla tak děsivá a realistická, že se nakonec rozhodl neletět. Svému partnerovi oznámil, že v Detroitu zůstane o den déle. Večer odvezl kamaráda na letiště, rozloučil se s ním a pak se po jedné vedlejší silnici vracel do města. Ujel jen několik kilometrů, když z dálky zaslechl tlumenou explozi. Byl to pád letadla, v němž měl původně sedět. S výjimkou jediného cestujícího všichni ostatní – včetně jeho kamaráda – při neštěstí zahynuli.
K tomuto případu lze vznést námitku, že onen agent CIA v tom letadle neseděl, takže se nemohlo jednat o prekognici. Je možné na základě prekognitivně získaných informací změnit budoucnost, kterou jsme viděli, ale nelíbila se nám? Tento problém souvisí s otázkou, odkud vlastně přišel takový sen, pokud člověk může změnit budoucnost tak, že ke kognitivně vnímané události vůbec nedojde. Existují na to dvě docela chytré odpovědi – a možná jsou obě správné.
Za prvé, prekognitivní sen není žádní věštba, je to předpověď vytvořená na základě informací známých v dané přítomnosti. V tomto pojetí se jedná o předpověď události, k níž v budoucnosti dojde, pokud neuděláte na základě této informace něco, co tuto budoucnost změní. Tím, že něco takového uděláte, se tato předpověď nestává chybnou. Žádný paradox tedy nevzniká. Za druhé, máte prekognitivní sen o skutečné události a sami si ji zdramatizujete tím, že do ní promítáte i svoji osobu. Dalo by se říci, že tragédie, jejímž svědkem se druhého dne stal zmíněný agent CIA, byla příčinou snu z předešlé noci. Tento fenomén se nazývá retrokauzalita a podle všeho tvoří nejčastější základ prekognice.
Luciferovy poznámky:
Russell Targ si tak trochu odporuje. Na jedné straně je přesvědčen, že budoucnost dokáže retroaktivně ovlivnit naše současné vědomí a zahrává si přitom s časoprostorem nad rámcem současné fyziky, ačkoli ve svých dvou „docela chytrých“ vysvětleních předkládá něco, co si s tím časoprostorem ve skutečnosti dle fyziky vůbec nemusí zahrávat. Prekognice je zcela v pořádku, ne však retrokauzalita v pojetí Russella Targa. Něco takového není vůbec zapotřebí. Člověk, jakož i každý jiný organizmus na dostatečné úrovni, je schopen analyzovat signály – ne z budoucnosti, ale z přítomnosti – způsobem, který mu nastíní, jak se bude vyvíjet budoucnost, jež se ho nějakým důležitým způsobem týká. Že se tato analýza obvykle odehrává ve snech, není nic podivného, jelikož v tomto stavu přebírá kormidlo hluboké a prastaré, miliony let s přírodou obeznámené podvědomí. Pokud budeme brát vážně onen příklad se čtyřmi letadly unesenými teroristy 11. září 2001, představme si, že kolem této dlouhodobě připravované akce bylo nejrůznějším způsobem vyzařováno tolik sugestivních signálů, které v některých dostatečně vnímavých jedincích chystajících se do těch letadel nastoupit vyvolaly natolik intuitivní alarm, že od tohoto činu odstoupili. Totéž platí i pro zmíněného agenta CIA jakož i pro jakoukoli jinou situaci tohoto typu.
Podobné prekognice zažívám obzvláště na krátkou časovou vzdálenost velmi často. Ale i na delší, rozebírat to však teď nebudu. Nicméně s jednou hodně starou, kterou jsem nevnímal já, ale můj otec, bych se na závěr podělil:
Když jsem končil své studium na přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně, nezvládl jsem závěrečnou zkoušku. Ne že bych na to neměl, já jsem se tam zkrátka v daném čase z jakýchsi „paranormálních“ důvodů nedostavil. Dostal jsem náhradní termín, který byl ale z důvodu odplaty předem určený k mému neúspěchu, což se časem vyřešilo, takže se ze mne ten plazmatický fyzik nakonec stal. Ale to není důležité.
Rodiče se rozhodli, že mě na tu náhradní zkoušku odvezou autem. Když jsme se k tomu chystali někdy nad ránem krátce před odjezdem, tak z ničeho nic táta prohlásil, že nemůže řídit. Už si přesně nevzpomínám, jak to odůvodnil, ale nejspíš tím, že auto nefunguje. Okamžitě kontaktoval jednoho našeho známého a velmi rychle zařídil, že nás tam odveze on. Jeli jsme trabantem, byla to hrůza, ale dojeli jsme tam. Tam, kde jsem tu záležitost dočasně nevyřídil. Vzpomínám si však, že můj táta, když tenhle náhradní odvoz zařizoval, měl velmi zšedlý obličej. Co ho k tomu vedlo, nesdělil, ale domnívám se, že se mu muselo v noci před odjezdem něco zvláštního zdát.
Zdroj: Russell Targ – Mimosmyslové vnímání (Svět je jiný, než myslíme)
03.10.2015, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 2