Neviditelný čert

Během pracovního týdně, tedy pokud nejsem na dovolené či v lékařské péči, jezdívám dvakrát denně metrem. Cesta tam a zpět trvá zhruba jeden a půl hodiny, což mi jako ztráta času nepřijde, jelikož se věnuji četbě nějaké knížky či analyzuji své duševno, a jako eskymo na iglú mám naservírovány téměř pravidelně legrační zážitky v podání svých spolucestujících. Jsem veselá kopa a někdy přijedu do práce či ubikace jako chechtací pytlík.

Lucifer

Tak třeba předevčírem jsem zažil trojitý bypass v podobě neuvěřitelné hbitosti téměř nepohyblivých spoluobčanů.

Když jsem nastoupil do vlaku metra směrem tam, zpočátku se nic legračního nedělo, pokud nezapočítám fakt, že jsem opět naháněl vlak na nástupišti, ovšem bez Nevidomé, takže to vyšlo. Možná se mýlím, ale mám pocit, že první legrační příběh se započal za stanicí metra Karlovo náměstí. K vychutnání tohoto příběhu musím poznamenat, že jsem při nahánění vlaku nastoupil do posledního vozu a usedl hned na prvním volném sedadle vedle jedné paní, která byla vidomá. Ta dvě místa jsou věnována tělesně postiženým lidem. Na další stanici paní vystoupila a na sedadle za mnou se zvedl další spolucestující, aby učinil totéž. Usoudil jsem, že by bylo slušné, abych tento prostor vyklidil pro ty, kteří mají problém se svým pohybem, přemístil se na za mnou uprázdněné sedadlo a zahloubal se do knížky od Arnošta Vašíčka věnované největšímu tajemství templářů.

Zkoumal jsem záležitosti týkající se archy úmluvy, a když už jsem byl hodně hluboko v Chrámové hoře, zazvonil budíček. Za mnou se ozval jakýsi skřehotající hlas, za nějž by se nestyděl ani Pepek Vyskoč, který tvrdil, že vybírá příspěvky pro tělesně postižené lidi. Snažil jsem se vypnout své sluchovody, ale pojednou mi něco vrazilo do ramene na straně uličky. Hodil jsem pohled na tu stranu a spatřil skřehotajícího vozíčkáře. On se neuvelebil tam, kde jsem mu uvolnil místo jemu vyhrazené, ale evidentně měl namířeno přes celý vagón. Ačkoli jsem velmi soucitný člověk, tak mě to vyvedlo z míry, že jsem se zvedl a zamířil k nejbližším dveřím, abych se přemístil do dalšího vagónu. Učinil jsem to na stanici Národní třída, a když jsem usedl, začalo mi vrtat hlavou, že ten vozíčkář asi nastoupil na Karlově náměstí a pokud se nemýlím, tak tam není bezbariérový přístup. Možná nastoupil na Andělu, tam je, ale já mám zafixováno, že ta záležitost trvala jeden úsek mezi stanicemi. Pokud je to pravda, tak si udělejte úsudek sami.

Na Florenci jsem přestupoval z trasy B na trasu C. Když přijížděl vlak, stál jsem na nástupišti tak, aby přede mnou zastavil okraj těch správných dveří správného vagónu. Zastavil, já postával, abych nechal lidi zevnitř vlaku v klidu vystoupit, ale na moje záda se cpala jakási starší dvojice, která sice působila dojmem, že se sotva pohybuje, ale vykazovala aktivitu, že se do vagónu chce narvat rychlostí blesku a jako most použít moje záda. Vydržel jsem ten nápor a nastoupili jsme v předurčeném pořadí. Vagón byl už způli prázdný, jelikož ten vlak měl předčasnou konečnou ve stanici Ládví. Volných míst bylo dost, a když jsme usedli, tak jsme si mohli v klidu zdřímnout, než ten vlak vyrazil ke své další pouti.

Sedl jsem si poblíž dveří, odkud to mám na Ládví nejblíž k eskalátoru. Druhé dveře od konce. Jenže ono tomu není až tak úplně. Ty poslední dveře na konci druhého vagónu vlaku jsou ještě o kapku blíže. Tento fakt jsem zaznamenal už mnohokrát, ale jaksi mi to nepřišlo až tak důležité, jelikož se mi zalíbily ty druhé dveře. Jak jsem to zaznamenal? S poměrně velkou pravděpodobností se totiž stává, že když na Ládví vystoupím a hbitým krokem zamířím k eskalátoru, tak z těch posledních dveří vystoupí ještě hbitější osoba, jež je ale normálně téměř nepohyblivá a její věk se někdy blíží téměř ke stovce. Ta osoba se rychlostí blesku přemístí na eskalátor a stane se opět téměř nepohyblivou, takže se musím kolem ní protáhnout, abych mohl dokončit těch pár krůčků ke konci eskalátoru, který je velmi krátký. Mohl bych samozřejmě zůstat stát za onou bleskurychle nepohyblivou osobou, pár sekund pozastavení si mohu dovolit, ale většina vystupujících těch pár eskalátorových krůčků vykráčí a nejspíš bych si musel občas vychutnat nějaký ten žduchanec.

A pak byla na řadě třešnička na tom trojitém bypassu, která se už však netýká hbité pohyblivosti téměř nepohyblivých lidí, ale elegantně ten trojitý bypass završila.

Na svém pracovišti sídlím v místnosti ve druhém patře. O patro níž jsou dva zásobníky s přírodní vodou, jeden s minerální druhý bez. Z toho druhého čerpám vodu do své varné konvice v zájmu připravení čaje. Krátce po svém příchodu jsem tam zamířil a čerpal. Když už jsem měl skoro načerpáno, zaslechl jsem za sebou jakési šouravé kroky, které pokračovaly, i když jsem dočerpal. Otočil jsem se a na schodech nahoru jsem uviděl jednoho už dost staršího kolegu, jak míří do své pracovní ubikace, které se nachází na druhém patře vedle mé. Představa, že se budu kolem něho nějak protahovat, mi přišla naprosto nedůstojná. S varnou konvicí jsem tedy chvíli špacíroval po prvním patře.

Legračních příběhů z metra bych tady mohl vypsat pěknou řádku, jejíhož konce byste nedohlédli. Třeba paní, která seděla jako solný sloup ve vlaku na stanici NB, když docházelo k výměně mašinfírů, takže jsme tam stáli dost dlouho, ale když jsme se rozjeli do hlubokého tunelu, kde mobily nemají žádný kontakt, tak vytáhla ten svůj a zuřivě se snažila někam dovolat. Nakonec to vzdala a na další stanici seděla zase jako solný sloup. Ještě několikrát se to opakovalo. Nebo pán velmi vysokého věku, který působil dojmem, že už se skoro nepohne, tak se začal ze stanice Kobylisy plížit téměř vleže přes celý vagón, od posledních dveří k těm prvním. Když jsem vystoupil z druhých dveří od konce, tak se po nástupišti plížil opačným směrem k výtahu, který byl výrazně dál, než kdyby se plížil z těch posledních či mých, atd.

Kromě toho je tady ještě jedna zajímavá legrace, kterou zažívám už nejméně měsíc. Když vlak vyrazí z NB, tak se začne šourat, ne moc, to šouravější přijde později, ale do Jinonic se prostě došourá. Pak nabere rychlost na Radlickou, odtud ještě chvíli takto pokračuje, ale v půli cesty na Smíchovské nádraží vehementně přibrzdí a pokračuje jako žebřiňák tažený kulhavým koněm. Až na nástupiště stanice Smíchovské nádraží. Už to trvá fakt dost dlouho a nerozumím tomu. Že by na těch úsecích probíhala nějaká údržba či co? A tak dlouho? Možná to ale souvisí s MATROU. Představitelé pražské MHD nedávno prohlásili, že tu dopravu urychlí, pročež byl přinejmenším v metru jízdní řád tak zvolněn, že vlaky mají úseky, kde se šourají, aby se nepředbíhaly jako příliš hbité hodinky.

No a teď už se mohu od tohoto tématu naprosto oprostit a v rámci pel-mel čili všehochutě to završit eskymem na iglú.

Někde v severních mrazivých krajích žije jistý velmi skromný národ, který je nesmírně mírumilovný, nikam z ekonomicky chtivých a parazitních důvodů nemigruje, a ve své domovině se cítí být zcela spokojen.

05.02.2016, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 13