Neviditelný čert

Je pátek třináctého a mohou se dít podivné věci, povětšinou velmi nepříjemné až přímo tragické. Alespoň tak to vnímá jistý druh pověrčivých lidí, kteří nemají rádi třináctku, natožpak v souvislosti s pátkem. Třináctce se vyhýbají jako čert kříži, i když není pátek. V některých hotelích kupříkladu chybí třinácté patro. Někdy chybí logicky, protože hotel či spíše hotýlek má nejvíce dvanáct pater. Může však chybět i v hotelích s větším počtem pater – ne však fyzicky, ale byrokraticky, popisně. Patřičně pověrčivý turista či pracovní cesťák se přesune, povětšinou výtahem, z patra dvanáctého rázem do patra čtrnáctého, v němž je ubytován. Zde může díky byrokratickému číslování v poklidu ulehnout ke svému spánku, o němž předpokládá, že nebude věčný.

Tento májový třináctkou obdařený pátek však nehodlám věnovat podobně přízemním prkotinám. Přicházím s něčím mnohem závažnějším. S prokletím, které má na svědomí celou řadu tragicky zesnulých lidí a jež v samotném závěru kulminovalo potopením jednoho luxusního zaoceánského parníku. Toto prokletí teď dřímá na dně Atlantického oceánu a není vyloučeno, že když bude opět probuzeno, může zlikvidovat třeba i celý náš vesmír.

Lucifer

Neuvěřitelná série tragických událostí se započala roku 1870, kdy skupina britských archeologů pod vedením jistého dr. Dublina během vykopávek v Egyptě narazila na prastarý sarkofág. Očekávali, že uvnitř najdou mumii, ale ta se tam kupodivu nenalézala, což bylo podivné. Vykradači egyptských hrobů se obohacovali na drahocenných zádušních darech, ale mrtvé zpravidla nechávali být. Fascinace a zároveň i zděšení britských archeologů však nebyla způsobena nepřítomností mumie, ale přítomností posmrtné masky v podobě zlověstné krásky. Později se zjistilo, že jde o rakev kněžky královské krve, jež žila zhruba kolem roku 1600 př. n. l. To byla doba šesté dynastie, kdy Egyptu vnutil cizí nadvládu válečnický národ Hyksósů.

Od objevení rakve se zlověstně hledící posmrtnou maskou uplynulo několik týdnů. Skupina badatelů stále ještě pobývala v severní Africe, kde se vydala na loveckou výpravu. Dr. Dublin požádal strohými slovy: „Alí, pušku prosím“ svého domorodého nosiče o zbraň. Najednou však vyšla rána, která vědci doslova roztrhala horní část paže. Alí zoufale tvrdil, že se spouště pušky ani nedotkl. Ale ani sám Dublin – jak ukázalo pozdější vyšetřování a výpovědi jeho kolegů – se nedostal do blízkosti spouště. Zranění bylo tak rozsáhlé, že postižená paže musela být Dublinovi amputována.

Po tragickém konci lovecké výpravy se skupina britských archeologů vydala na zpáteční cestu domů do Londýna. Již o pouhé tři týdny později došlo k první oběti na životě: Náhle a bez zjevného důvodu zemřel dr. Paul Austin. A v dalším roce udeřila smrt znovu: Tentokrát byl na řadě Archibald Hoggins, rovněž účastník výpravy do Egypta. Byl nešťastnou náhodou zastřelen.

Ti z účastníků expedice dr. Dublina, kteří přežili, prodali rakev jistému profesorovi Mansfieldovi, který střežil nádherný kus jako oko v hlavě a ukazoval sarkofág jenom úzkému okruhu svých přátel. Později prý jeden reportér o profesorovi napsal, že od doby, kdy má rakev, se necítí příliš dobře a trpí chorobami a depresemi. Profesor nakonec v návalu zoufalství požádal slavnou theosofku Helenu Petrovnu Blavatskou, aby se na předmět podívala blíže. Tato zakladatelka celosvětové Theosofické společnosti, která vládla neobvyklými mediálními schopnostmi, došla k závěru, že rakev opravdu přináší velké neštěstí každému, kdo s ní přijde do styku. Profesorovi Mansfieldovi doporučila, aby se sarkofágu zbavil, nebo ještě lépe – aby ho rovnou zničil. Ale Mansfield se této rady nedržel a krátce po návštěvě Blavatské za nevyjasněných okolností zemřel.

Rakev přešla do vlastnictví Mansfieldovy nevlastní sestry O'Connorové, kterou záhy navštívila Blavatská, aby ji varovala před prokletím, které se v rakvi skrývá. Avšak nová majitelka drahocenného kusu se nenechala vyvést z klidu. Zlověstná krása ji přitahovala, a tak pověřila fotografa Williama Fergusona, aby rakev vyfotografoval. Ferguson tak učinil a jedenáct dní poté byl mrtev. Paní O'Connorovou to evidentně její dosud neoblomný klid narušilo, k likvidaci sarkofágu se však neodhodlala, ale zcela nezodpovědně jej darovala Britskému muzeu v Londýně. Odnesli ho dva jeho zaměstnanci. Jeden a nich utrpěl o pět dní později infarkt, dva dny poté přišel druhý při tragické nehodě o nohu. Ředitelku Britského muzea to však z klidu nevyvedlo a sarkofág pod katalogovým číslem 22542 nechala vystavit v Egyptském sále muzea. A série tragických události na účet prokletého sarkofágu pokračovala.

Nejdříve přišel na řadu novinový reportér Bill Fletcher, který o něm napsal článek, jenž vzbudil všeobecnou pozornost. O pouhý půlrok později měl reportér pohřeb. O něco později byly pořízeny snímky pro oficiální katalog. Dva fotografové, kteří byli úkolem pověřeni, si neodpustili neuctivé vtipy na účet sarkofágu. Ten i jim velmi hbitě vystavil svůj protiúčet. Už cestou domů jednomu z nich přiskříply dveře vlakového kupé ruku tak, že přišel o prst. A druhého po příchodu domů vítala jeho žena v slzách. Jejich malý synek se těžce zranil při nehodě. Další obětí se stala šlechtična Gwendolin Cecilová of Salisbury. Její otec (britský ministerský předseda v letech 1895 až 1902) ji sice varoval, aby si zlopověstnou rakev neprohlížela, ona však všechny výstrahy brala na lehkou váhu. Když pak ještě se svou společnicí navštívila Britské muzeum, prohlásila: „Takhle zlou tvář jsem jaktěživa neviděla. Opravdový ďábelský škleb!“ Odpověď přišla takříkajíc vzápětí. Když odcházela z muzea, spadla ze schodů a zlomila si několik kostí.

Zaměstnanci muzea zneklidněli a začali odmítat v Egyptském sále pracovat. Ředitel tuhle nepříjemnou situaci vyřešil šikovnou fintou. Potají dal zhotovit kopii sarkofágu, kterou nechal umístit do Egyptského sálu a její originál nechal odklidit do sklepa. Veřejnost si záměny nevšimla, věděli o ní jen zaměstnanci muzea, a ti se teď místnostem v suterénu obloukem vyhýbali. Na delší dobu zavládl klid. Jednoho dne však do proklaté sarkofágové hry vstoupil další narušitel.

Psal se už rok 1912, kdy se v Londýně objevil jistý profesor egyptologie Oliver Payton ze Spojených států, který se podrobně zajímal o originály v Britském muzeu. Když si prohlédl vystavený sarkofág, bylo mu hned jasné, že to rozhodně nemůže být originál. Po dlouhém přemlouvání a přesvědčování aktuální ředitel svolil, že americkému hostu ukáže originál. Profesor Payton byl nesmírně nadšený a předložil nabídku, že si ten sarkofág hned odveze s sebou do Spojených států. Ředitel Britského muzea tuto nabídku po nepříliš dlouhém licitování ceny přijal, což se dalo pochopitelně předpokládat. Prokletý sarkofág se zlověstně krásnou posmrtnou maskou egyptské (hyksóské?) kněžky královské krve se tak vydal na svou (dosud?) poslední cestu či lépe řečeno plavbu.

Sarkofág, maskovaný jako bedna s knihami, byl naložen na zaoceánský parník, na kterém si americký egyptolog rezervoval zpáteční plavbu v kajutě první třídy. Ti, kteří si ještě pamatují název tohoto příspěvku, jistě pochopili, jak se ten zaoceánský parník jmenoval a jak jeho plavba předčasně skončila.

Až dosud jsem víceméně, s drobnými stylistickými úpravami, tlumočil obsah kapitoly Zdroje, která se jmenuje Prokletá mumie – Mohou kletby potápět lodě?. Nyní budou následovat čistě moje vlastní úvahy, včetně úvodní hypotézy a závěrečného vhledu do budoucnosti:

Egyptská kněžka, jejíž mumie byla v onom sarkofágu jakoby nepřítomna, ovládala tajemné magické síly. Když se její životní pouť začala chýlit ke konci, rozhodla se, že klid svého věčného spánku patřičným způsobem zabezpečí. Těsně před skonem a následnou mumifikací vypila speciální elixír, který její mumii postupně transformoval do formy jakési energie, jež vsákla do stěn sarkofágu. Její mumie byla ve skutečnosti přítomna, ale ne v prostoru sarkofágu v klasické podobě. Mezi stěnami sarkofágu tak zůstala pouze její posmrtná maska, která svým zlověstným pohledem měla varovat každého narušitele. Proč ta zlověstnost byla nesmírně krásná, těžko říci, ale nejspíš se kněžka nedokázala své zřejmě nebetyčné krásy ani v této formě zbavit, což se dá u žen automaticky předpokládat. Pokud nedokázala narušitele jejího věčného spánku odradit posmrtná maska, probudil se její duch vetknutý do stěn sarkofágu, který byl v podstatě její magicky maskovanou mumií, a začal se mstít.

Z předchozího výčtu obětí se zdá, že nejkrutější pomsta byla uchystána především pro muže. O'Connorová zůstala bez poskvrny a Gwendolin Cecilová si polámala jenom pár kůstek. Dá se tudíž předpokládat, že proklatá kněžka měla s muži velmi špatné zkušenosti, zatímco s ženami nesmírně soucítila. Byla snad během dospívání znásilněna nějakým mužem, následkem čehož se pak stala kněžkou s lesbickými sklony? Možná.

Jedno je však skoro jisté. Když poté, co se její duše mohla opět uložit ke klidnému věčnému spánku ve sklepení Britského muzea, byla opět vyrušena pošahaným americkým egyptologem, nejspíš se natolik naštvala, že se rozhodla k závěrečnému velmi tvrdému protiúderu a převozní Titanic poslala s pomocí telepatického přivolání ledové kry ke dnu. Bylo jí úplně jedno, že tímto aktem zahubila neskonale více lidí, z nichž všichni až na Profesora Paytona narušiteli nebyli, než jak učinila až do této chvíle. Rozhodla se svůj mumifikovaný sarkofág uložit na dno oceánu, kde by se snad narušitele už vyskytovat neměli. Což se jí povedlo. Není ale vyloučeno, že ani tam svůj věčný klid nenajde a na scéně se objeví zase nějaký pošahaný Američan.

Představme si, že ve Spojených státech žije jakýsi výstřední multimilionář či přímo multimiliardář, který je svým bohatstvím a všemi možnostmi, které z něho plynou, tak znuděný, že se začne věnovat nejrůznějším adrenalinovým sportům. Snaží se, nic moc, ale teprve, když se nějakým náhodným způsobem dozví o smrtelně prokletém sarkofágu na dně Atlantického oceánu, vycítí příležitost své adrenalinové choutky dostatečně uspokojit. Objedná si pořádnou loď s fundovaně vyškolenou posádkou především v oboru potápění a vyprošťování jakýchkoli předmětů ze dna moře, a zorganizuje výpravu do míst, kde se potopil Titanic. Podaří se mu najít a nechat vyzvednout onen prokletý sarkofág a doplout s ním do přístavu, který se nachází nejblíže jeho luxusního bydliště. K odvozu sarkofágu z přístavu si objedná či přímo zakoupí speciální pohřební vůz, aby tomu dodal patřičnou atmosféru. A duše kněžky mumifikovaná ve stěnách sarkofágu se rozhodne celou záležitost definitivně a navždy ukončit.

Když se pohřební vůz se sarkofágem na palubě chystá vyrazit z přístavu do cílové stanice, začne se kolem něj najednou motat jakýsi kamarád onoho výstředního amerického bohatce, který bydlí hned vedle něj, a požádá ho, jestli by mohl do jeho pohřebáku k té divné bedně přiložit pár bedniček s jakýmsi explozivním materiálem, který mu nečekaně dorazil do přístavu, když se zde zrovna motal jenom svým malinkým sporťákem. Dostane svolení a pohřebák se smíšeným (směsným či směšným?) nákladem vyrazí na cestu.

Už se blíží ke svému cíli, zbývá poslední zatáčka. Z ní se náhle v protisměru vyřítí kamion, jehož řidič zrovna dostal infarkt. Srážka je nevyhnutelná. A nejen to. Pohřebák po ní exploduje tak drastickým způsobem, že z něj nezbyde jediný hmatatelný kousíček. Ani z toho sarkofágu, který se transformuje do podoby neviditelného energetického mraku, jenž jako nová forma tajemné kněžky odputuje do vesmíru.

Doufejme, že duše kněžky tam konečně nalezne pokoj svého věčného spánku, poněvadž jestli ne…

Zdroj: Hartwig Hausdorf – Tajemná historie (Co nám historikové zamlčují)

13.05.2016, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 8