Dobro hledat, dobro chtít, vše nejlepší činit, toť poslání člověka. Když mi paní učitelka před mnoha lety psala do památníku tato slova, nejspíš nevěděla, že jsou součástí toho, čemu se říká morální patos. Vedle krásných a sebevědomých mladých lidí potkáváme i neurvale a bezohledně se prosazující individua. Mladé, kteří vůbec nechápou, že jejich egoismus je něčím nepatřičným. Nezdá se, že „z toho vyrostou“, protože nejde o běžnou generační vzpouru. Neuslyšíte od nich dřívější obvyklé: Já vím, že se to nemá. Oni to totiž nevědí. Skvěle živená těla, těžce podvyživené duše. Tam, kde je možnost beztrestně a samostatně volit mezi životními postoji, je také možnost nezvolit postoj žádný a zůstat u toho, co mi příroda dala – u možnosti pohodlně přežít. No a có? Do toho (do tebe) mi nic není… A vůbec – všechno je blbost, odvaž se. Svět je tady pro tebe. A protože výchova s přirozeným vytvářením tzv. etického imperativu je příliš velká práce, pustíme synkovi televizi a uč se moudrým býti. Rodičovský vzor?
Po nás ať přijde potopa.
Stella
Dobro – věc o sobě? Ne, žádná věc se tady nechystá o sobě vypravovat. To se jenom v návaznosti na Luciferovo pojednání o křesťanství vybavuje pojem z málo srozumitelné filozofické kapitoly o tom, že věci – abstrakta – mohou (musí?) existovat (existují?) samy o sobě. Viz např. Věc o sobě.
Morálka, zlo, dobro, víra – jako věci mimo nás – jsou potom dané a naše jednání se k nim nějakým způsobem vztahuje a jimi poměřujeme své skutky. Pokud jsou ovšem účelovým produktem lidské mysli, člověk sám si určuje, co je dobré a co je zlé. Všemožné ideologie staví před nás, uvědomělé i neuvědomělé hledače smyslu života, ideál. Šiřitelé ideologií se stávají vykladači dobra, a poskytují tak méně fundovaným oporu a zároveň měřítko kvality lidských skutků. Když člověk ví, k čemu to všechno na světě je, netrápí se existencionálními pochybnostmi, a může naplno žít. Odpověď mu byla nabídnuta odjinud a on ji přijal. Způsob, jakým s jeho důvěrou nakládají ti, kteří se stali pastýři žíznících oveček, se opakovaně stává původcem historických tragédií. A proto, když na někoho přesuneme břímě svých tápání a nejistot, abychom se bez výčitek věnovali drobným i větším pozemským radostem, neměli bychom ponechávat ve sladké dřímotě to, čemu se říká zdravý selský rozum.
Nedostatek ostražitosti vůči hlasatelům pravd pak vede k důsledkům, které nás nutí říkat ono časté: původní myšlenka byla dobrá, ale lidi to zkazili. Ať jde o novozákonní poselství lásky a pokory, nebo o myšlenku sociální rovnosti a spravedlnosti, jak z ní vycházejí mnohé „světské“ (a přímo protikladné) filozofie.
Rozkolísaností dosavadních myšlenkových a morálních jistot byl snad nejvýrazněji poznamenán začátek 20. století. Ještě v 70. letech 19. století „patriarcha“ Tolstoj nachází pevné myšlenkové ukotvení, jak o tom svědčí i román Anna Kareninová. Kromě toho, že jeho autor obdivuhodně přesvědčivě zachycuje pocity a prožívání postav, bývá toto dílo chápáno především jako příběh o nezvládnuté zničující vášni. Ale Annin osud se uzavírá, a Tolstoj ve vypravování pokračuje dál, téměř na padesáti stránkách. A tady si čtenář musí všimnout přesného zachycení rozdílu mezi tím, jak vidí život žena (Kitty) a jak ho vidí muž (Levin), v daném případě nepochybně sám autor.
Anna vsadila svůj život na vášnivou lásku a zaplatila za ni vším. Její milenec Vronskij také řeší svůj osud přivoláváním smrti – odchází s její vidinou jako dobrovolník do války. Paralelně se odehrává příběh mladé manželské dvojice, Levina a Kitty. Kitty se poučila z Anniných chyb a stala se šťastnou matkou a oddanou manželkou. Levin jde zprvu bezděčně, poté vědomě, správnou cestou pilného hospodáře. Ale k této volbě se těžce propracovával, jak o tom svědčí poslední kapitoly knihy.
Na příklad, zatímco Levin právě prožívá jednu ze svých mučivých chvil a zmítá se úvahami o lidské existenci, Kitty myslí na včelín, pak na to, že muž je utrápený svým „nevěrectvím“, ale že je v tom svém trápení komický. Potom Kitty napadne, že nejspíš ještě není připraven pokoj pro hosty a že bude muset dohlédnout na ložní prádlo. Poté přemýšlí o tom, že mužova duše nebude spasena, i když on je nesmírně hodný a obětavý. „Když dělá všechno pro jiné, nemůže být nevěřící.“ Klade si otázku, proč Levin studuje tolik filozofů, když u žádného nenachází odpovědi.
A Kitty znovu přemýšlí o všedních záležitostech. Je to zdravá žena, která pevně stojí na zemi a plní běžné, potřebné úkoly. Nepotřebuje pro život cizí myšlenky. Jinak je tomu u Konstantina Levina. Navenek žije nenápadný život, ale vnitřně se nesmírně souží. Seznámil se s výsledky moderní vědy, přemýšlí o zákonu zachování energie, o vývoji, o nezničitelnosti hmoty, ale přitom stále cítí strach a nerozumí tomu, jak to, že lidé okolo něho jsou úplně klidní. Až si uvědomil, že všem, kdo jsou klidní a dobří, je společné to, že jsou věřící.
Napadlo ho, že otázky, které řeší věda, jsou nezajímavé, nepodstatné, a slouží pouze tomu, aby popíraly otázky opravdu důležité. „… čím víc četl a přemýšlel, tím vzdálenější se mu zdál sledovaný cíl.“ Nenašel odpovědi u materialistů, prostudoval idealisty. Teprve pak pochopil, že filozofické myšlenkové pochody jsou umělé a že filozofové staví domečky z karet – protože vynechávají něco důležitějšího, než je rozum. Našel odpověď v učení o církvi jako o společenství. Dokud nepřečetl spis, který popíral spis předchozí. Zmítal se v zoufalství natolik bezvýchodném, až došel k poznání, že jej vysvobodí jedině smrt. Aby se nezabil, hlídá sám sebe, pracuje a stará se o rodinu. „Když nepřemýšlel, ale žil, tu si neustále uvědomoval ve své duši přítomnost neomylného soudce, jenž rozhodoval, který ze dvou možných skutků je lepší a který horší. A jakmile nejednal správně, hned to vytušil.“
Od okamžiku, kdy během společné práce na poli řekl Levinovi negramotný mužik, že spravedlivý člověk žije pro duši, a ne pro břich, měl Levin jasno. „On i všichni ostatní lidé znají jen jedinou jistou, nespornou a jasnou pravdu, která nemůže být vyložena rozumově, neboť je mimo rozum, nemá příčin a nemůže mít následků. Má-li dobro příčinu, už to není dobro. Má-li následek, totiž odměnu, také už není dobrem. Dobro je tudíž mimo řetěz příčin a následků.“ A Levin uvažuje o tom, že dosud ve všem viděl fyzikální a chemické procesy, fyziologické zákony výměny látek. Nekonečný vývoj. “Vývoj z čeho? A v co? Nekonečný vývoj a boj? Jak by mohl být nějaký směr a boj v nekonečnu?“
Ani největší myšlenkové vypětí mu neodhalilo smysl života. Žil správně, ale myslel špatně. Přežil jen díky víře, kterou získával od narození. Kdyby myslel na sebe, ne na Boha (ač si neuvědomoval, že ho v sobě nese), stal by se zločincem. K tomu, že máme milovat bližního, nedospěl rozumovou úvahou. To mu bylo DÁNO. Jako dítě přijal tuto moudrost, protože byla v souladu s tím, co žilo v jeho duši. „A kdo to objevil? Rozum nikoli. Rozum objevil zápas o bytí a zákon, podle něhož máme zničit každého, kdo nám překáží, abychom uspokojili svá přání. Je to závěr rozumový. Ale lásku k druhému člověku nemohl rozum objevit, poněvadž to není záležitost rozumová. Ano, pýcha, řekl si Levin… A nejen pýcha rozumu, nýbrž hloupost rozumu. Ale především – šejdířství rozumu. Ano, darebáctví rozumu.“ Víra, nebo „něco jí podobného“, je tedy to, co životu dává smysl. Víra jako zákony dobra, které byly člověku zjeveny. Proto je chápou i lidé mdlého rozumu.
Jednu otázku ponechává Levin nezodpovězenou. Jak je tomu u jiných než křesťanských vyznání? Tolstoj se dovedně vysmekl z odpovědi. „Otázku, jaká jsou jiná vyznání a jaký mají vztah k božství, nemá právo ani možnost (Levin) vyřešit.“ A když hrdina v myšlenkách dospěje až sem, přijde Kitty a požádá ho, aby zkontroloval umyvadlo v pokoji pro hosty…
Dnes bychom Levinovo nalezení smyslu nazvali nejspíš altruismem jako podstatou osobní morálky. Jednání jeho ženy pak připomíná tu část pragmatismu, která zdůrazňuje užitečnost malých věcí. Strom poznání dobrého a zlého rostl na samém počátku. Proč asi vydal plod vzbuzující pokušení? V křesťanství je láska k bližnímu příkazem, je tedy zároveň aktem vůle. Je to složité…
Takže, Kitty, kde máš ten nový (starý) recept?
Jaký?
No přece, ten na shovívavost…
Zdroj: Tolstoj, Lev Nikolajevič: Anna Kareninová, Máj, Praha 1964 (Přeložila Taťjana Hašková)
17.05.2016, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 5