Máte Problém? Starejte se o sebe

rubrika: Pel-mel


Včera byl pátek dvacátého května, mně se však zdálo, že se do něj překulil ten předchozí, kdy bylo třináctého. Ne, neděste se, žádnou újmu na zdraví, fyzickém i psychickém, jsem nezaznamenal. Byla to spíš taková groteska, v níž jsem hrál roli Laurela a Hardyho v jednom balení.

 

Lucifer


Ještě než přejdu k literárnímu zpracování oněch groteskních záležitostí, rád bych podotkl následující:

 

To, o čem budu vyprávět, jsem tady už v nejrůznějších podobách publikoval a ne vždy byl můj vztah k těmto situacím správně pochopem. Někteří si mysleli, že se tím trápím, že si stěžuji a ztěžuji si zbytečně život. Radili mi, abych si takových věcí nevšímal, že jsou de facto naprosto neškodné atd. Někteří mezi řádky téměř naznačovali, že jsem něco jako nerudný a ubrblaný dědek.

 

O žádnou ubrblanou nerudnost jsem se nepokoušel a dědečkem jsem se ještě nestal. Jsem prostě zvídavý pozorovatel, a to tak že zcela automaticky – něco mi bylo dáno do kolébky, zbytek je profesionální úchylka. I kdybych byl hluboce začtený do nějakého populárně naučného spisku či do spisku nepopulárně naučného v rámci své profese, anebo hluboce zahleděn do svého nitra, v němž bych tesal svůj další básnický výtvor či něco podobně vzletného, anebo držel bobříka nepřemýšlení atd., žádná absurdní situace v blízkém okolí mému neustále nastraženému perifernímu zraku neunikne.

 

Můj vztah k těmto situacím je ryze badatelský – ačkoli, především v dřívějších dobách, byl doprovázen jakousi lehčí formou psychického collateral damage. V poslední době mi tato újma na psychickém zdraví nehrozí, jelikož jsem si vypracoval specifickou metodu, jak tento čím dál četnější úkaz psychicky nezávadně strávit. Metoda spočívá v tom, že místo abych ten drobný collateral damage v sobě pasivně dusil a postupně navršoval, takže by už nebyl až tak drobný, aktivně ho anihiluju v podobě groteskního výstupu.

 

Abych demonstroval podstatu této vědecké metody, předkládám výše ohlášené literární zpracování posledního pátečního groteskování, do něhož jsem zahrnul i některé efekty s tím méně či více nesouvisející a mé metody nevyžadující:

 

V nepříliš brzkém dopoledni jsem opustil svou ubikační kukaň, Sluneční náměstí ignoroval a k nástupní stanici metra se jal přemisťovat po úzkém dlážděném šikmém chodníčku protínajícím veřejné psí záchodky. Ještě jsem nebyl ani v jeho polovině, když se na něj z druhé strany nasáčkoval pumpičkář. Začal jsem kamuflovat epileptický záchvat a poskakovat přes celou šíři chodníčku. Připouštím, že tenhle komický výstup byl poněkud riskantní, ale takhle brzy po ránu jsem ještě nebyl v patřičné formě. Pumpičkář se však naštěstí necítil až tak silný ve šlapacích kramflecích, takže mě minul v bezpečné vzdálenosti přes psí záchodky. S koly omotanými psími hovínky si poradil jistě mnohem lépe než s mou profesionálně sehranou epilepsií. To mě definitivně probudilo.

 

První, na co jsem na nástupišti nástupné stanice metra narazil, byla maminka s dítětem v kočárku, které do sebe cpalo dopolední svačinku. Bylo mi jasné, že v těchto těžkých časech, kdy miliony lidí po světě umírají hlady, nemohla dopustit, aby se k nim přidalo její dítě. Řekl jsem jí, že své dítě nejen velmi dobře vykrmuje, ale i stejně dobře vychovává. Je správné dítěti už od plínek vštípit do hlavičky, že hromadné dopravní prostředky jsou určeny nejen k hromadné dopravě, ale i k hromadné žranici. Oba jsme se tomu vydatně zasmáli, až na to dítě, které bylo zcela zaujato svým výkrmem.

 

Usedl jsem do vagónu metra a následovalo několik groteskních scének, u nichž jsem se nijak aktivně neprojevoval. Byla to vlastně jen taková mezihra. Zmíním pouze dvě, přičemž první má spíš tragický nádech, jenž patří do sféry černého humoru, takže citlivějším povahám doporučuji, aby zbytek tohoto odstavce přeskočili. Již na druhé stanici se proti mně usadil starší pán, jenž však dle svého oděvu působil na poměrně dobré fyzické úrovni. Měl na sobě kraťasy a košili s krátkým rukávem, zatímco někteří mnohem mladší lidé kolem něj se choulili do kožichů a krčních onucí. Když usedal, vzhlížel jsem k němu s obdivem, jelikož poněkud mladší jsem ke košili s krátkým rukávem měl na sobě dlouhé džíny. Jenomže ten obdiv rychle opadl. Část jeho těla od krku nahoru sebou cukala tak neuvěřitelně náročným způsobem, že jsem něco takového nejen v těchto končinách ještě nikdy nezažil. Cukaly mu tváře, uši, oči, obočí, rty, nos, čelo… a to vše v jakýchsi chaoticky rozkmitaných lissajousových obrazcích…

 

Na další stanici jsem si všiml o něco málo mladšího muže, který se chystal nastoupit do vagónu. U něho jsem zaznamenal takovou zvláštně opožděnou komickou reakci. Zprvu se zdál být v naprostém klidu, ale otevírající se dveře vagónu tento klid drsně narušily. Pravá ruka rychlostí téměř kosmickou se vymrštila směrem k čudlíku na jedné straně dveří, ale ačkoli bylo evidentní, že v tom má letitou praxi, ten čudlík nestihla zmáčknout. Po vstupu do vagónu působil velmi zbědovaně, usadil se vedle cukajícího se staršího pána a začal ho napodobovat.

 

Na výstupní stanici jsem vystoupil z metra a z přidruženého podchodu jsem vystoupal na malounko širší chodníček vedoucí do areálu, v němž se nachází mé pracoviště. Než jsem se stačil zorientovat, vystartoval proti mně pumpičkář v plné kolní a na plný výkon. Když se ke mně blížil rychlostí namazaného blesku, prohlásil jsem, že se omlouvám za svůj neslušný vstup na cyklistickou stezku a požádal ho o prominutí s tím, že následkem těžkého úrazu před asi šesti lety občas trpím dezorientací. Když mě míjel zhruba šest milimetrů kolem mého levého ucha, neprojevil žádnou soustrast.

 

V areálu jsem zamířil po chodníčku podél centrálního parku s cestičkami v podobě lissajousových obrazců, abych obešel dva vědecké ústavy tak trochu oklikou k tomu svému. Potřeboval jsem si ještě před usednutím do své pracovní kukaně přiměřeně promasírovat svoje z metra odmasírované nohy. Když jsem se blížil ke druhému ústavu, za nímž jsem měl odbočit po chodníčku zhruba stejně uzoučkém jako ten přes psí záchodky, ucítil jsem za zády zvuk motoru. Otočil jsem se a spatřil, že se ke mně blíží motorové dodávkové vozidlo. Zcela v pohodě jsem se otočil zpět směrem vpřed a začal napříč chodníčkem tančit čardáš, odzemek a další krokové či skokové variace, což jsem doprovázel ryčným zpěvem v několika jazycích. Asi jsem též trochu riskoval, ale řidič dodávky nebyl naštěstí natolik oprsklý, aby mě do chodníčku vlisoval jako nějaký obtížný hmyz. Naše sestava musela zdálky vypadat jako čelo prvomájového průvodu.

 

Někdy kolem jedné hodiny odpolední jsem ze své pracovní kukaně vyrazil ke sběru zdrojů svého poledního výkrmu. Opět jsem to vzal tak trochu oklikou po úzkém chodníčku kolem jedné budovy patřící k mé pracovní instituci. Před chodníčkem odbočuje doprava silnice, která vede podél další budovy mé pracovní instituce a pak ven z areálu. Pohlédl jsem tímto směrem a na začátku odbočky spatřil na sloupu osvětlení dopravní značku zákaz stání. Pravá strana té ulice, kde bylo všem motorovým vozidlům zakázáno stát, byla lemována nepřerušenou frontou stojících motorových vozidel. Zajímavá groteska, ačkoli v mém případě pasivní.

 

Šněroval jsem si po chodníčku směrem k hlavní ulici. Vzhledem k protivětru a hluku z hlavní ulice jsem nezaznamenal žádný hluk za sebou, který by mě varoval či upozornil na další groteskní situaci. Zhruba šest milimetrů kolem pravého ucha mě náhle minul pumpičkář rychlostí namazaného blesku. Zařval jsem, že jsem se strašně lekl. Pumpičkář se otočil a zeptal se mě: „Máte problém?“ „Mám“, zařval jsem ještě ječivěji, „vypadl mi přístroj k udržování srdečního rytmu.“ Jak ten pumpičkář na mě čuměl jako holub z lissajousových špaget, tak jeho kolo narazilo na šutr či něco takového a on se svalil do vozovky hlavní ulice nasáčkované neurvale rozjetými motorovými vozidly. Přišel o všechny končetiny a jeho hlava se vydatně rozcukala. Dorazil jsem k místu karambolu a otázal se pumpičkáře, jestli má problém. Pumpičkář ze sebe z posledních sil vycukal, že problém má, načež jsem mu doporučil, aby se o něj postaral.

 

Zbytek třináctého pátku s mimikry dvacítky pak už proběhl bez jakýchkoli podobně groteskních eskapád.

 

Možná mi budete oponovat, že pokud už se od vnímání těchto jevů nemohu nějak odstínit, tak bych měl reagovat věcně, upřímně a vážně, jako civilizovaný člověk v civilizované společnosti – prostě na dostatečné kulturní úrovni a nedělat ze sebe šaška. Souhlasím. Jenže tahle metoda se téměř vždy ukázala naprosto neúčinná – zpětná reakce zněla: „Máte problém?“ či „Starejte se o sebe.“ Problém fakt nemám a o svou zábavu se umím dobře postarat.


komentářů: 12         



Komentáře (Array)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

Haaross
12
Haaross 23.05.2016, 23:30:44
Čůrání uprostřed vagonu nám kdysi problém nedělalo. Ještě když jsme jezdili na punkové koncerty Usmívající se

h
11
h * 22.05.2016, 22:52:54
háčkova asociálnost přerostla do stavu, kdy , kdykoliv se vyskytne v Praze a musí použít MHD, nesnese, aby se spolu lidé nebavili, tož se baví (on a oni a ony). Kupodivu je odezva velmi příjemná. Zdá se, že nebavení se a fabulace skutečných záměrů či postojů a projekce o druhých ze strany některých Pražanů, neplatí nijak všeobecně. V poslední době si v Praze vždy velmi dobře v tramvaji, v busu či v metru či na zastávce velmi dobře pokecám. Nějak nevidím problém. Přece se nebudu cestou metrem nudit či si dokonce vymýšlet blbosto o druhých, když se jich na ty "blbosti" mohu přímo zeptat.


Lucifer
9
Lucifer * 22.05.2016, 21:05:23
háčkova asociálnost a kulturní zdegenerovanost mu nějak přerůstá přes hlavu. Pokusím se jeho deprivantní abnormálnosti nějak oponovat:

Milé abnormálně asociální háčko. Jak si představuji rekultivaci pražské hromadné dopravy pro takové z řetězu utržené asociály, najdeš v odkazu komentáře [5]. Pokud se domníváš, že je zcela legitimní zvysoka kadit na jakákoli psaná i nepsaná pravidla včetně elementární slušnosti, tak ti jistě nebude zcela legitimně dělat problém vyčůrat se doprostřed vagónu. Koneckonců máš ten veřejný prostor s onou službou placený, což ti dává bezpochyby zcela legitimní právo chovat se jako dobytek. A pokud se to nebude někomu líbit či ho to nedejkrišna obtěžovat, tak se ho zeptej: "Máš problém?" Bude-li ho mít a nedá ti přes držku, tak ho v klidu pošli do prdele chodit pěšky. S vyplazeným jazykem

Lucifer
8
Lucifer * 22.05.2016, 21:03:01
háčkova asociálnost a kulturní zdegenerovanost mu nějak přerůstá přes hlavu. Pokusím se jeho deprivantní abnormálnosti nějak oponovat:

Milé abnormálně asociální háčko. Jak si představuji rekultivaci pražské hromadné dopravy pro takové z řetězu utržené asociály, najdeš v odkazu komentáře [5]. Pokud se domníváš, že je zcela legitimní zvysoka kadit na jakákoli psaná i nepsaná pravidla včetně elementární slušnosti, tak ti jistě nebude zcela legitimně dělat problém, vyčůrat se doprostřed vagónu. Koneckonců máš ten veřejný prostor s onou službou placený, což ti dává bezpochyby zcela legitimní právo chovat se jako dobytek. A pokud se to nebude někomu líbit či ho to nedejkrišna obtěžovat, tak se ho zeptej: "Máš problém?" Nedá-li ti přes držku, tak ho v klidu pošli do prdele chodit pěšky. S vyplazeným jazykem

h
7
h * 22.05.2016, 20:46:49
Lucíkova asociálnost mu nějak přerůstá přes hlavu. A abych tomu učinil přítrž, resp. vytvořil skromnou opo-sitz (sic) Zamilovaný , zvěstuji, že až příště pojedu metrem (nejlépe s patřičně obdařenou přítelkyná či dcerou), já budu pít plechovkové pivo a ukusovat z obloženého chleba, ona bude chroupat čokoládu a kojit (s obnaženým prsem) mimi či cpát dítě lžičkou. Považuji to za zcela legitimní sdílení veřejného prostoru a využívání placené služby, zvané přeprava metrem za úplatu (tunel a koleje a vagony z daní, provoz vagonu za koupený lístek). Lucik přece může chodit pěšky, ni? Nikdo ho nenutí sdílet vagon s normálními lidmi.

Haaross
6
Haaross 22.05.2016, 11:32:11
Koukám další povedený pracovní den Usmívající se

Lucifer
5
Lucifer * 21.05.2016, 20:31:57
Stello, myslím, že můj přístup k těmto záležitostem se nijak zvlášť nezměnil, včetně nadhledu a odstupu, stejně tak satirická forma s groteskními prvky. Kupříkladu http://www.neviditelnycert.cz/blog/pel-mel/445-rekultivace-reforma-prazske-hromadne-dopravy.html

V přepravním řádu je napsáno, že nikde v metru není povoleno jíst, pít a kouřit včetně používání elektronické cigarety. Domnívám se, že je to velmi moudré pravidlo. To však značný počet cestujících nedodržuje, drtivá většina nejspíš proto, že výňatky z přepravního řádu v podobě drobného písma nečetla. Dopravnímu podniku je to zřejmě naprosto ukradené, jinak by alespoň ve vagónech umístil piktogramy a palubním rozhlasem by na to občas upozornil. Zajímavé je, že palubní rozhlas dokáže vehementně upozornit cestujícího, když překročí přerušovanou čáru. Přitom pokud dotyčný není výrazně opilý či dítětem nebo se nechystá spáchat sebevraždu, je pravděpodobnost jeho pádu do kolejí téměř nulová.

Jíst či pít na nástupišti, dejme tomu, ale ve vagónech, obzvláště na sedačkách je prasečina. Sedačky podělané od jídla vídám často. Buď ať s tím dopravní podnik něco udělá, anebo to pravidlo vypustí z přepravního řádu a najme úklidovou četu, která ty sedačky bude průběžně čistit. V restauraci jedí lidé u stolu, a když odejdou, tak ho obsluha uklidí a utře.

Domnívám se, že i děti mohou ten cestovní čas vydržet bez jídla. Argument o řvaní ve vagónu považuji za nepřijatelný. Nicméně je pravda, že dítě pojídající v kočárku, povětšinou to není jen suchý rohlík, roztrousí drobky pouze v kočárku, něco možná spadne na podlahu. Tohle bych považoval za přípustné a vtělil do přepravního řádu. V povídání jsem chtěl upozornit pouze na to, že dítě je vedeno už odmalička k přesvědčení, že konzumovat potraviny v hromadném dopravním prostředku je naprosto normální.

Starý kocoure, pokud se nemýlím, tak ani v Praze nemohou cyklisté jezdit po chodnících, mohou jezdit pouze po vyznačených cyklostezkách. Cyklistu na normálním chodníku bych dokázal respektovat, ale musel by se pohybovat nepříliš rychleji než chodec, ne svištět v plné zbroji jako na Tour de France. A chodce nijak nenutit uhýbat atp.

Lucifer
4
Lucifer * 21.05.2016, 20:29:19
Stello, myslím, že můj přístup k těmto záležitostem se nijak zvlášť nezměnil, včetně nadhledu a odstupu, stejně tak satirická forma s groteskními prvky. Kupříkladu http://www.neviditelnycert.cz/blog/pel-mel/445-rekultivace-reforma-prazske-hromadne-dopravy.html

V přepravním řádu je napsáno, že nikde v metru není povoleno jíst, pít a kouřit včetně používání elektronické cigarety. Domnívám se, že je to velmi moudré pravidlo. To však značný počet cestujících nedodržuje, drtivá většině nejspíš proto, že výňatky z přepravního řádu v podobě drobného písma nečetla. Dopravnímu podniku je to zřejmě naprosto ukradené, jinak by alespoň ve vagónech umístil piktogramy a palubním rozhlasem by na to občas upozornil. Zajímavé je, že palubní rozhlas dokáže vehementně upozornit cestujícího, když překročí přerušovanou čáru. Přitom pokud dotyčný není výrazně opilý či dítětem nebo se nechystá spáchat sebevraždu, je pravděpodobnost jeho pádu do kolejí téměř nulová.

Jíst či pít na nástupišti, dejme tomu, ale ve vagónech, obzvláště na sedačkách je prasečina. Sedačky podělané od jídla vídám často. Buď ať s tím dopravní podnik něco udělá, anebo to pravidlo vypustí z přepravního řádu a najme úklidovou četu, která ty sedačky bude průběžně čistit. V restauraci jedí lidé u stolu, a když odejdou, tak ho obsluha uklidí a utře.

Domnívám se, že i děti mohou ten cestovní čas vydržet bez jídla. Argument o řvaní ve vagónu považuji za nepřijatelný. Nicméně je pravda, že dítě pojídající v kočárku, povětšinou to není jen suchý rohlík, roztrousí drobky pouze v kočárku, něco možná spadne na podlahu. Tohle bych považoval za přípustné a vtělil do přepravního řádu. V povídání jsem chtěl upozornit pouze na to, že dítě je vedeno už odmalička k přesvědčení, že konzumovat potraviny v hromadném dopravním prostředku je naprosto normální.

Starý kocoure, pokud se nemýlím, tak ani v Praze nemohou cyklisté jezdit po chodnících, mohou jezdit pouze po vyznačených cyklostezkách. Cyklistu na normálním chodníku bych dokázal respektovat, ale musel by se pohybovat nepříliš rychleji než chodec, ne svištět v plné zbroji jako na Tour de France. A chodce nijak nenutit uhýbat atp. Úžasný

Stella
3
Stella 21.05.2016, 16:00:37
Žel, Starý Kocoure, nejlepší, a možná jediný, přítel maminek je mobil a často od sebe odhánějí otravující děti, protože na mobilu hrají hru a děcko obtěžuje. Nejen v ZOO.

Možná je lepší, když se dítě v kočárku živí, než kdyby řvalo na celý vlak. Rohlík je totiž dobré uklidňovadlo.


2 Praha je Praha!
Starý kocour (neregistrovaný) 21.05.2016, 13:00:15
Tady, v severovýchodním cípu Kotlinky, tam, kde nebýt Slovenska končí civilizovaný svět si pumpičkáři (pochopil jsem, že se jedná o cyklouše) zas tak nedovolují. Když se nějkam řítí (zřídka kdy), tak často narazí na bývalého havíře nebo valcíře, který nemá nic jiného na práci, než se otočit s postavit sportovci do cesty. Čelem. Ještě jsem neviděl, že by stojící postavu někdo přejel nebo jen ohrozil. A to, pokud jsem tomu dobře rozuměl, je nyní svištění galusek po chodníku povoleno.

No - Ostraváci nejsou tak sportovně založení. Na druhé straně - nenapadlo by mě vychovávat rozežrané matky s rozežranými dětmi. Myslím, že už je pozdě a nemám to v pracovních povinnostech natož abych čekal, že mi za to někdo poděkuje nebo dokonce zaplatí.
Takže pokud nejsem fyzicky ohrožen tak si toho nevšímám.

Tyhle scénky se odehrávají většinou v ZOO. Dětičky bez zábran prolézají zábradlím a tygr/levhard/opice jen koukaj, kdy bude nejlíp hrábnout packou. Neboli přirozený výběr jako v pralese.
Maminky mezitím řeší (většinou po telefonu) milenky svých mužů a výroky svých tchyní. Prchám z doslechu, případně i z areálu, je-li nerealizovatelné to první - maminky (tak po třech-čtyřech kusech) jsou totiž rozmístěny v areálu víceméně pravidelně právě "na doslech". Proč platí vstupné, když se o zvířata vlastně nezajímají jest mi záhadou.

Do ZOO chodím fotit ve všední den dopoledne nebo k večeru, aby tam publikum raději nebylo vůbec. Zvířátka jsou pak v klidu, komunikují se mnou, nejsou zalezlá někde vzadu ve výběhu. Zajímám je. Na fotkách je to vidět.

Fascinuje mě fakt, že když +/- stejné dětičky jdou do ZOO s prarodiči, chovají se úplně jinak. Možná je to tím, že se jim babičky a dědečkové věnují. Když něco neví, tak si to přečtou na tabulce. Na tohle maminky nemají čas. Píšou SMS a dělají si i s děckama "selfíčka se lvíčky". Nebo řeší ty důležité ženské záležitosti.
Úžasný

Stella
1
Stella 21.05.2016, 12:51:34
No, cenná je poslední věta...

Tak se mi zdá, Světlonoši, že je v tom povídání dnes už přece jen mnohem víc nadhledu a odstupu. A je taky vtipnější, lehčí, dynamičtější - než minulá povídání na podobné téma. Ba, nápadité.
Představa Lucifera tančícího groteskní tance na schodech! Překvapený Smějící se Potřebu pohybu zajistí také kolo s pumpičkou! Za úvahu by to stálo - místo metra být na vzduchu a míjet jen cyklisty a pěšáky.

«     1     »