Včera byl pátek dvacátého května, mně se však zdálo, že se do něj překulil ten předchozí, kdy bylo třináctého. Ne, neděste se, žádnou újmu na zdraví, fyzickém i psychickém, jsem nezaznamenal. Byla to spíš taková groteska, v níž jsem hrál roli Laurela a Hardyho v jednom balení.
Lucifer
Ještě než přejdu k literárnímu zpracování oněch groteskních záležitostí, rád bych podotkl následující:
To, o čem budu vyprávět, jsem tady už v nejrůznějších podobách publikoval a ne vždy byl můj vztah k těmto situacím správně pochopem. Někteří si mysleli, že se tím trápím, že si stěžuji a ztěžuji si zbytečně život. Radili mi, abych si takových věcí nevšímal, že jsou de facto naprosto neškodné atd. Někteří mezi řádky téměř naznačovali, že jsem něco jako nerudný a ubrblaný dědek.
O žádnou ubrblanou nerudnost jsem se nepokoušel a dědečkem jsem se ještě nestal. Jsem prostě zvídavý pozorovatel, a to tak že zcela automaticky – něco mi bylo dáno do kolébky, zbytek je profesionální úchylka. I kdybych byl hluboce začtený do nějakého populárně naučného spisku či do spisku nepopulárně naučného v rámci své profese, anebo hluboce zahleděn do svého nitra, v němž bych tesal svůj další básnický výtvor či něco podobně vzletného, anebo držel bobříka nepřemýšlení atd., žádná absurdní situace v blízkém okolí mému neustále nastraženému perifernímu zraku neunikne.
Můj vztah k těmto situacím je ryze badatelský – ačkoli, především v dřívějších dobách, byl doprovázen jakousi lehčí formou psychického collateral damage. V poslední době mi tato újma na psychickém zdraví nehrozí, jelikož jsem si vypracoval specifickou metodu, jak tento čím dál četnější úkaz psychicky nezávadně strávit. Metoda spočívá v tom, že místo abych ten drobný collateral damage v sobě pasivně dusil a postupně navršoval, takže by už nebyl až tak drobný, aktivně ho anihiluju v podobě groteskního výstupu.
Abych demonstroval podstatu této vědecké metody, předkládám výše ohlášené literární zpracování posledního pátečního groteskování, do něhož jsem zahrnul i některé efekty s tím méně či více nesouvisející a mé metody nevyžadující:
V nepříliš brzkém dopoledni jsem opustil svou ubikační kukaň, Sluneční náměstí ignoroval a k nástupní stanici metra se jal přemisťovat po úzkém dlážděném šikmém chodníčku protínajícím veřejné psí záchodky. Ještě jsem nebyl ani v jeho polovině, když se na něj z druhé strany nasáčkoval pumpičkář. Začal jsem kamuflovat epileptický záchvat a poskakovat přes celou šíři chodníčku. Připouštím, že tenhle komický výstup byl poněkud riskantní, ale takhle brzy po ránu jsem ještě nebyl v patřičné formě. Pumpičkář se však naštěstí necítil až tak silný ve šlapacích kramflecích, takže mě minul v bezpečné vzdálenosti přes psí záchodky. S koly omotanými psími hovínky si poradil jistě mnohem lépe než s mou profesionálně sehranou epilepsií. To mě definitivně probudilo.
První, na co jsem na nástupišti nástupné stanice metra narazil, byla maminka s dítětem v kočárku, které do sebe cpalo dopolední svačinku. Bylo mi jasné, že v těchto těžkých časech, kdy miliony lidí po světě umírají hlady, nemohla dopustit, aby se k nim přidalo její dítě. Řekl jsem jí, že své dítě nejen velmi dobře vykrmuje, ale i stejně dobře vychovává. Je správné dítěti už od plínek vštípit do hlavičky, že hromadné dopravní prostředky jsou určeny nejen k hromadné dopravě, ale i k hromadné žranici. Oba jsme se tomu vydatně zasmáli, až na to dítě, které bylo zcela zaujato svým výkrmem.
Usedl jsem do vagónu metra a následovalo několik groteskních scének, u nichž jsem se nijak aktivně neprojevoval. Byla to vlastně jen taková mezihra. Zmíním pouze dvě, přičemž první má spíš tragický nádech, jenž patří do sféry černého humoru, takže citlivějším povahám doporučuji, aby zbytek tohoto odstavce přeskočili. Již na druhé stanici se proti mně usadil starší pán, jenž však dle svého oděvu působil na poměrně dobré fyzické úrovni. Měl na sobě kraťasy a košili s krátkým rukávem, zatímco někteří mnohem mladší lidé kolem něj se choulili do kožichů a krčních onucí. Když usedal, vzhlížel jsem k němu s obdivem, jelikož poněkud mladší jsem ke košili s krátkým rukávem měl na sobě dlouhé džíny. Jenomže ten obdiv rychle opadl. Část jeho těla od krku nahoru sebou cukala tak neuvěřitelně náročným způsobem, že jsem něco takového nejen v těchto končinách ještě nikdy nezažil. Cukaly mu tváře, uši, oči, obočí, rty, nos, čelo… a to vše v jakýchsi chaoticky rozkmitaných lissajousových obrazcích…
Na další stanici jsem si všiml o něco málo mladšího muže, který se chystal nastoupit do vagónu. U něho jsem zaznamenal takovou zvláštně opožděnou komickou reakci. Zprvu se zdál být v naprostém klidu, ale otevírající se dveře vagónu tento klid drsně narušily. Pravá ruka rychlostí téměř kosmickou se vymrštila směrem k čudlíku na jedné straně dveří, ale ačkoli bylo evidentní, že v tom má letitou praxi, ten čudlík nestihla zmáčknout. Po vstupu do vagónu působil velmi zbědovaně, usadil se vedle cukajícího se staršího pána a začal ho napodobovat.
Na výstupní stanici jsem vystoupil z metra a z přidruženého podchodu jsem vystoupal na malounko širší chodníček vedoucí do areálu, v němž se nachází mé pracoviště. Než jsem se stačil zorientovat, vystartoval proti mně pumpičkář v plné kolní a na plný výkon. Když se ke mně blížil rychlostí namazaného blesku, prohlásil jsem, že se omlouvám za svůj neslušný vstup na cyklistickou stezku a požádal ho o prominutí s tím, že následkem těžkého úrazu před asi šesti lety občas trpím dezorientací. Když mě míjel zhruba šest milimetrů kolem mého levého ucha, neprojevil žádnou soustrast.
V areálu jsem zamířil po chodníčku podél centrálního parku s cestičkami v podobě lissajousových obrazců, abych obešel dva vědecké ústavy tak trochu oklikou k tomu svému. Potřeboval jsem si ještě před usednutím do své pracovní kukaně přiměřeně promasírovat svoje z metra odmasírované nohy. Když jsem se blížil ke druhému ústavu, za nímž jsem měl odbočit po chodníčku zhruba stejně uzoučkém jako ten přes psí záchodky, ucítil jsem za zády zvuk motoru. Otočil jsem se a spatřil, že se ke mně blíží motorové dodávkové vozidlo. Zcela v pohodě jsem se otočil zpět směrem vpřed a začal napříč chodníčkem tančit čardáš, odzemek a další krokové či skokové variace, což jsem doprovázel ryčným zpěvem v několika jazycích. Asi jsem též trochu riskoval, ale řidič dodávky nebyl naštěstí natolik oprsklý, aby mě do chodníčku vlisoval jako nějaký obtížný hmyz. Naše sestava musela zdálky vypadat jako čelo prvomájového průvodu.
Někdy kolem jedné hodiny odpolední jsem ze své pracovní kukaně vyrazil ke sběru zdrojů svého poledního výkrmu. Opět jsem to vzal tak trochu oklikou po úzkém chodníčku kolem jedné budovy patřící k mé pracovní instituci. Před chodníčkem odbočuje doprava silnice, která vede podél další budovy mé pracovní instituce a pak ven z areálu. Pohlédl jsem tímto směrem a na začátku odbočky spatřil na sloupu osvětlení dopravní značku zákaz stání. Pravá strana té ulice, kde bylo všem motorovým vozidlům zakázáno stát, byla lemována nepřerušenou frontou stojících motorových vozidel. Zajímavá groteska, ačkoli v mém případě pasivní.
Šněroval jsem si po chodníčku směrem k hlavní ulici. Vzhledem k protivětru a hluku z hlavní ulice jsem nezaznamenal žádný hluk za sebou, který by mě varoval či upozornil na další groteskní situaci. Zhruba šest milimetrů kolem pravého ucha mě náhle minul pumpičkář rychlostí namazaného blesku. Zařval jsem, že jsem se strašně lekl. Pumpičkář se otočil a zeptal se mě: „Máte problém?“ „Mám“, zařval jsem ještě ječivěji, „vypadl mi přístroj k udržování srdečního rytmu.“ Jak ten pumpičkář na mě čuměl jako holub z lissajousových špaget, tak jeho kolo narazilo na šutr či něco takového a on se svalil do vozovky hlavní ulice nasáčkované neurvale rozjetými motorovými vozidly. Přišel o všechny končetiny a jeho hlava se vydatně rozcukala. Dorazil jsem k místu karambolu a otázal se pumpičkáře, jestli má problém. Pumpičkář ze sebe z posledních sil vycukal, že problém má, načež jsem mu doporučil, aby se o něj postaral.
Zbytek třináctého pátku s mimikry dvacítky pak už proběhl bez jakýchkoli podobně groteskních eskapád.
Možná mi budete oponovat, že pokud už se od vnímání těchto jevů nemohu nějak odstínit, tak bych měl reagovat věcně, upřímně a vážně, jako civilizovaný člověk v civilizované společnosti – prostě na dostatečné kulturní úrovni a nedělat ze sebe šaška. Souhlasím. Jenže tahle metoda se téměř vždy ukázala naprosto neúčinná – zpětná reakce zněla: „Máte problém?“ či „Starejte se o sebe.“ Problém fakt nemám a o svou zábavu se umím dobře postarat.
21.05.2016, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 12