Osobní dopisy posílané poštou téměř vymizely. Stejně, jako zvyk uchovávat je. A přitom je dobová korespondence cennějším informačním zdrojem než tendenčně sepsané dějiny. Pokud někde najdete dopis poslaný rodičům z tábora či dopis budoucí ženě, čtěte pozorně, ano, i to jste (byl) vy, ten podpis souhlasí. I ta sebestylizace. A zjistíte, že doba vypadala také trochu jinak, než jak se vám jeví dnes. Ještě mezi válkami vycházely návody k psaní dopisů. Že se z nich do osobních listů opisovaly celé věty, bylo vcelku normální. Ale při každém setkání s dopisy z doby ještě starší překvapuje jejich velká slohová obratnost a vysoká slovesná úroveň vůbec.
Slavné osobnosti se často vyznačují nevyrovnaným osobním životem. Pokud mají za sebou veliké dílo, nepřekvapí, že velcí muži nemohli být zároveň vzornými manželi a otci. Současnost ale zná mnoho úspěšných umělkyň a vědkyň, které zvládají i obvyklé ženské role. Takže? No nic.
Dopisy Marie Nejedlé přinášejí svědectví o obdivovaném vědci a pozdějším neobdivovaném politikovi, na kterého s vděčností vzpomínají celé generace posluchačů, ale který se nechal mlýnem historie semlít až ke směšnosti.
Stella
Talent a inteligence výjimečného člověka, který se zasloužil o další rozvoj svého oboru, bývají téměř vždy vykoupeny sebeobětováním toho, kdo na sebe převezme starost o jeho všední záležitosti. Struktura osobnosti génia nebývá taková, aby život vedle něj byl peříčko. Přesně naopak. A že by se génius nějak snažil kompenzovat to, co je mu poskytováno? Ani náhodou. Obvykle chápe službu, již mu okolí prokazuje, jako samozřejmou!
Na přednášky Hostinského a Masaryka chodili společně Zdeněk Nejedlý a Marie Brichtová, děvče z dobré rodiny. Marie se do nadaného studenta zamilovala. Po celý život pak o něm píše své kamarádce Marii Veselíkové. V roce 1901, v době, kdy o ni ještě Nejedlý neprojevoval jiný než kolegiální zájem, Marie četla jeho studie a svěřovala se se svými dojmy: „Číst jsem nemohla, až večer, po půlnoci, když všichni spali. Při svíčce, celá bílá, s volnými vlasy, s bušícím srdcem. Sebevědomý, odhodlaný. Čistá snaha pojímat svět bez předsudků, čisté, božsky krásné, víš, takové, které se cítí teprve, až duše vzletí a zapomene na svět.“
Inspirace románovou četbou je patrná… Podobně jindy, téhož roku, snila: „A viděla jsem takovou naši cestu dlouhou, do kopce, kamenitou, kluzkou, namáhavou, pohlcující všechno sebezapírání… A najednou rokle a řítím se dolů a vrchol vysoko nade mnou… A pak jsme šli pasekou, slunce se do ní opíralo a vřes a mateřídouška tak sladce omamně, vášnivě voněla. A život se ve mně rozehřál, touha, žízeň života, a uchopila jsem tento kousek vřesu a vlíbala jsem do něj všechnu, všechnu svoji velikou lásku.“
Když se stali přáteli a Marie začala kolegovi zdatně vypomáhat ve vědecké práci, on ji dlouho nazývá „můj sekretář“. Mariin obdiv nepolevoval: „Hrál V podvečer a to nezapomenu nikdy. Tak napřímený, zamyšlený, jakoby do jiného světa a s výrazem něčeho tak vysokého a velikého v duši.“
Nakonec se překvapivě obchodně zdatný (své texty prodával několikrát, s malými obměnami) idealista Zd. Nejedlý s Marií oženil. Někteří přátelé mu vyčítali prospěchářství, protože Mariin otec byl zámožný ředitel tiskařského a vydavatelského závodu Politika. Je ovšem pravdou, že manželství bylo harmonické, poznamenané ale zvláštnostmi, které charakterizují většinu ambiciózních nadprůměrných osobností. To poznala Marie jak v osobním životě, tak např. během ostrých sporů o Antonína Dvořáka, B. Smetanu, J Suka. Nejedlého argumentace byla nevybíravá a opakovaně projevoval nutkání co nejvíc rozdrtit člověka jiného názoru. Nekompromisně prosazoval jenom sebe, o svém názoru nikdy nepochyboval, všude musel být první, To vedlo k tomu, že se s ním rozešli i dobří přátelé. Jeden z nich to vyjádřil slovy, že Nejedlý je vynikající vědec, ale špatný člověk nezasluhující úcty.
Po první světové válce, v níž prošla velikými otřesy nejen rodina Zd. Nejedlého, píše Nejedlému krásné dopisy ještě jiná žena, Marie Bachová, zvaná Táňa: „I vy tedy dovedete si rozžehnouti v duši vzpomínku? Já jsem dosud neobmezenou paní v tomto království, mohu v samotářských svých večerech rozčarovati si celou nádheru takového vzpomínání. Proto snad, co jsem v listu Vašem i mezi řádky četla, znělo mi tak krásně, jako bych slyšela hlas vlastní své duše. Věříte, že dovedu být ještě někdy nesmírně šťastna a tak božsky mladá a důvěřivá?“
Ve stejné době se Marie Nejedlá svěřuje přítelkyni: „Náš život po zevnější stránce je vlastně stejný, jak ho znáš. Jen děti rostou a my šedivíme. Zdenča je bystrá, čilá až bujná, ale citově jemná, až mě bolívá, jak trpí tím, co vycítí, mlčky. Začíná hrát na klavír a hodně číst. Vítek je taková vtělená čistá radost ze života, až něco andělského má v očích, ale i řízný kluk je to někdy. Zdeněk si letos v létě neodpočinul a následky toho jsou až někdy hrozivé, ba je to pramen celého mého smutku… Je vznětlivý a nespravedlivý, neuzná svou chybu, raději se zlomí, než ohne, a já jsem v svých citech zas taková nevyléčitelná. Snad každý život je zlý, ale každý jinak…“ „Věř mi, to štěstí vdané ženy je snad až na konec ten součet všeho, co dokázala strašným sebezapřením, podrobením a obětováním se bez nejmenších nároků na odměnu. Aspoň tak je jistě vedle silných mužů, kde má jedině cenu mlčky ustoupit, vědomě sílu věnovat na toto sebezapření, protože dva vládnout nemohou. Žena myslící, přesně cítící, tím strašně trpí, věř mi, snad by bylo lépe, aby silní mužové volili ženy prosté, oddané, schopné jen obdivu.“ (Silného muže začátkem 20. let odpůrci nazývali zmije nejedlá, závistivý zeměplaz, majitel jediné pravdy, tělesný zakrslík, kejklíř a medvědář …)
Zmítání Marie pokračuje, až sama dospívá k ospravedlnění vlastního postoje: „Můj život žádá veliké sebezapření a mně se někdy zdálo, že je to až pasivita, a přece zas oč je k sebezapření víc potřebí uvědomělé síly než k činu! Zde je třeba podrobit se, jedině tím jsem platna, pro sebe nežádat. Namyslela jsem se o tom strašlivě, bolestně.“
Manželovi posílá roku 1926 vyznání, když nečekaně odjel za svými záležitostmi: „Nemám klid ani v sobě ani kolem, ale kdybys tu byl, tak bys musel poznat, jak Tě mám strašlivě ráda a že jsem bez Tebe nic a že bych bez tebe prostě nemohla být na světě.“
Ve 30. letech už Marie ví, že se nikdy nedočká žádné odměny, už jí manžel ani neděkuje za pomoc při vědecké práci, jako to dělával kdysi, ale přesto v mužovo uznání stále ještě doufá. O něm se zatím šušká, že navštěvuje dívčí kolej, také cosi o mimomanželských dětech… Ale vztah manželů přetrvává jako vztah dvou srozuměných, slušných lidí. Po mnoha letech dcera Zdenka Nedvědová zjistila, jak často její zbožňovaný otec tajil nevěru a jak se dokázal mstít, pokud byl odmítnut. Nejedlého ješitnost a přezíravost vůči vlastní ženě vadila i spolupracovnicím během moskevské válečné emigrace a všímali si jí i kolegové. Marie se podivovala, jak klidně její muž snáší sovětskou cenzuru, již by doma tvrdě kritizoval. Pořád si ale nechtěla přiznat chyby v charakteru génia.
Marie zemřela v roce 1953. V té době byl Zdeněk Nejedlý nejvyšší společenskou autoritou, ač už jeho dílo vykazovalo značné nedostatky a byl vážně nemocný (v roce 1952 mu Molotov poslal dva nejlepší profesory, kteří diagnostikovali rakovinu žaludku a konstatovali brzkou smrt. Leč ukázalo se, že šlo o žaludeční vřed.) Nejedlý dál nepřipouštěl žádnou diskusi a mnozí soudruzi o něm mluvili jen jako o „dědkovi“. Je známo, že ho nechávali „povídat, co chtěl“. Přesto s ním ale koketovaly některé herečky, s jasným cílem. Pan ministr měl veliký vliv.
Ještě jedna žena byla Nejedlému oddaná podobně jako jeho manželka, i když mezi nimi šlo jen o vztah pracovní. Trpělivá, pilná sekretářka Milada Červinková, ochotná i v noci poslouchat nekonečné stesky, jež jí svěřoval do telefonu. Také ona se pozastavovala nad mstivostí, podezíravostí a sobectvím svého zaměstnavatele. Ale i tato žena dobře věděla, že pan profesor propadá chvílím nejistoty, sebelítosti a zmaru. Podobně jako Marie Nejedlá poznala i okamžiky jeho malicherného hašteření a projevů nenávisti.
Nejsou žádné pochybnosti o tom, že Nejedlý zanechal ve svém oboru významné a rozsáhlé dílo a byl inspirací pro své žáky, např. pro celou literární modernu. Jeho přednášky o hudbě byly vysoce ceněné. V meziválečné době se v něm viděli lidé jako Šalda, Teige, Nezval, Seifert.
Jako člověka ho charakterizuje vlastní žena: „Lidských překážek vlastně nepoznal, a tak se dopracoval přesvědčení, že člověk je sám sobě jediným pánem a určovatelem osudu. Silný rys sebevědomí, až pýchy (po matce) se v něm úspěchy stupňoval až v jakousi zpupnost.“
Génius s cestou prošlapanou a umetenou, s úpěchy na úkor nejbližších – jak častý příběh! Nebo snad jde někdy spíš o dobře zvládnutý manický syndrom nasměrovaný k užitečnému cíli?
Zdroj: Křesťan, Jiří: Zdeněk Nejedlý, politik a vědec v osamění, Nakladatelství Paseka Praha a Litomyšl, Národní archiv, Praha 2012
P.S.: Slova To je ten realismus v názvu článku jsou slovy Zd. Nejedlého, jak je pronesl ve filmovém dokumentu se záběry z jeho harmonického rodinného života.
29.05.2016, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 12