Červenec se zvolna začíná dobírat k srpenci, léto je v plném proudu, občas tak nějak sprchne, někdy i víc takže laskavé vodní přívaly tu a tam něco vyplaví, do toho burácí hromy a blyští blesky, nicméně teploty mají neustále tendenci držet se ve svých maximech okolo třicítky. Takže je furt horko. V průměru víc než v májovém květenci, kdy „hrdliččin zval ku lásce hlas“. To pravil Karel Hynek Mácha a mnozí ten květnový měsíc považují za měsíc lásky. I já jsem k tomuto májovému ulpívání k lásce vždy znovu a znovu směřoval, a téměř vždy znovu a znovu jsem byl těžce vyveden z míry. Každý, kdo si pořádně přečetl Máchův Máj, musel bezpochyby dospět k závěru, že v tomto zlovolně květnatém měsíci není láska tím nejdůležitějším. Mně to trvalo hodně dlouho, než jsem k tomuto závěru tak nějak dospěl. Ale nakonec se mi to podařilo. Láska může nicméně kvést v kterémkoli ročním období. Každé z nich k tomu má své vlastní a ničím nezaměnitelné páky. Takže teď bych rád oslavil lásku letní, k čemuž jsem si dovolil přichystat čtvrtou část ústředního letního seriálu na téma podivuhodných výdobytků medicíny napříč historií. Ve třetí části jsem s pomocí na konci zmíněného zdroje zabrousil do epochy heroické medicíny. Dnes se vracím do epochy renesance, jelikož tam je třeba hledati ty nejromantičtější projevy lásky.
Lucifer
Francouzská nemoc
V patnáctém století pustošila Evropu syfilida, označovaná jako „francouzská nemoc“ (v Rusku jako „polská nemoc“ přičemž není vyloučeno, že v Polsku jako „ruská nemoc“). Přední lékařské kapacity oné doby se domnívaly, že epidemie byla způsobena postavením planet a že jde o trest pro nemravné. Nejznámějším lékařem, který se syfilidou zabýval, byl Giloramo Fracastoro. Jako poctu utrpení vytvořil epickou báseň. Psal ji dvacet let a byla dlouhá šestatřicet stránek. Báseň líčila strastiplnou pouť malého pastýře jménem Syphilus (latinsky „milenec prasat“), jehož nechutné chování urazilo boha Apollóna a který pak sklidil jeho důsledky.
Ve skutečném životě to nebylo o mnoho lepší. Italský lékař Gaspar Torella podával čerstvě stažené holuby. Jiní lékaři používali horké železo, nože a vrtáky. Nejlepší léčbou ale byla rtuťová mast a horko. Fracastoro podléval své pacienty tukem, jako když se pečou krocani. Cílem, fyzicky i metaforicky, byla očista těla, aby z něj „odešlo s kapkami potu všechno zkažené“. Pacienti občas vyslinili skoro čtyři litry černých hlenů za den. Potřeba zajistit léčbu byla tak naléhavá a postoj projevovaný vůči trpícím naopak natolik otřesný, že francouzská vláda zaručila jistému šlechtici jménem Le Febure výhradní právo prodávat čokoládové bonbony kořeněné rtutí.
Manžel může tyto bonbony užívat v přítomnosti své manželky, aniž by jej ona z čehokoli podezírala. Ona sama je může samozřejmě rovněž pojídat, aniž by si vůbec uvědomila, že konzumuje lék proti venerické chorobě. Pomocí tohoto nevinného prostředku lze uchovat mír a svornost v domácnosti.
Jak se ale ukázalo, samotná rtuť pacienty trpící syfilidou rozežírala. V sedmnáctém století již proto němečtí adepti lékařské profese skládali přísahu, v níž slibovali, že se nestanou „míchači jedů a vrahy“ tím, že by rtuť předepisovali. Rtuť nicméně zůstala i nadále široce používaným prostředkem, a to dokonce i ve Spojených státech amerických.
Viditelný hřích
Důkaz o hříšné povaze daného člověka byl někdy tak jasně viditelný, jako nos mezi jeho očima. Nebo to, co z onoho nosu zbývalo. Použití nosu k provádění trestu za cizoložství se datuje nejméně do doby starověkého Egypta, kdy byly v době tzv. velkého harémového spiknutí chlípným soudcům odřezávány nosy (a uši). Cizoložníkům ve starověkém Řecku a Římě se uřezávaly nosy, přičemž svou daň si vybraly rovněž souboje a války. Aby zastrašily sexuální násilníky, uřezávaly někdy ženy nosy i samy sobě. V devátém století si jeptišky v jednom klášteře uřezaly nosy, aby unikly sexuálnímu zneužití ze strany saracénských nájezdníků. Jeptišky pak byly sice zmasakrovány, ale nikoli znásilněny.
V době renesance přišlo mnoho lidí o nos kvůli syfilidě. Rekonstrukce nosu prováděná prastarými, ale účinnými postupy importovanými z Indie se stala výnosným podnikáním. Opravy tváře se ale nakonec znelíbily církevním autoritám, které chtěly, aby nosy syfilitiků zůstaly přesně v takovém stavu, v jakém byly. Občasné opravy byly nadále prováděny v tajnosti.
V šestnáctém století Gaspare Tagliacozzi vyvinul postup „odebírání“ kožních štěpů určených na tvář z paže. Nasadil svému pacientovi podivně vyhlížející přilbu, pak mu přišpendlil paži k nosu a donutil ho, aby v této poloze připomínající salutování vydržel celý týden. Církev ale usoudila, že Tagliacozzi, pouhý smrtelník, se protiví Boží vůli – konkrétně Boží vůli mrzačit a znetvořit. Důvodem pro onen postoj byl fakt, že mnoho nosů, které Tagliacozzi opravoval, předtím upadlo kvůli „viditelnému hříchu syfilidy“. Tagliacozzi se stal vyvržencem. Útočili na něj takový velikáni medicíny, jakým byl Paré. Po smrti se stal terčem satiry z pera Voltaira. Byl exkomunikován z církve. Jeho brilantní chirurgické postupy takřka zmizely na celá staletí.
Když přijde láska
Roku 1610 napsal Jacques Ferrand slavnou knihu Pojednání o roztouženosti. Kniha (dotyčný lékař naštěstí nikoli) skončila z rozhodnutí inkvizice v plamenech. Podle zmíněného pojednání byla láska cosi zákeřného:
Jestliže jakýsi had přijde pošeptat několik svůdných slov do ucha, vybízí k flirtování a svádí ji lichotkami, nebo se objeví bazilišek s lascivním výrazem, který mrká a vrhá zamilované pohledy, dovolí tato srdce velmi rychle, aby byla uchvácena a otrávena… Právě tímto způsobem si démon lásky a smilstva pohrává zpočátku s těmi, jichž má v úmyslu se zmocnit.
Ferrand se domníval, že milostná roztouženost se dostavuje tehdy, pokud se krev vlivem žáru horkostí rozpáleného milence zbarvuje doběla a mění se ve sperma. Pokud se tato tekutina nechá zahnívat „zůstane v rezervoárech, kazí se a přes páteř a další tajné kanálky posílá tisíce jedovatých výparů do mozku“. K léčbě tohoto problému Ferrand doporučuje obvyklé natažení kovového prstence na předkožku. Současně ale neradí obkládat láskou zasažené pacienty olověnými pláty. Kromě toho dodává, že „Bernard z Gordonu zachází dle mého mínění příliš daleko, když tvrdí, že milenec by měl být vyšlehán a bičován, dokud nezačne nepříjemně páchnout“.
V knize Chirurgická léčba erotické melancholie Ferrand prosazuje pouštění žilou prováděné třikrát až čtyřikrát ročně. Zejména v případech, kdy je milenec „dostatečně živený, korpulentní a kulaťoučký“. Ferrand rovněž doporučuje uříznout příliš dlouhý klitoris a pálit ženská stehna kyselinou. Pokud by byla milostná roztouženost natolik silná, že by hrozil její přechod v lykantropii (porucha, při níž se pacient domnívá, že se mění ve vlka), doporučuje pouštět žilami na pažích až do srdečního selhání. Pak radí kauterizaci na přední straně hlavy pomocí rozpáleného železa.
Zdroj: Nathan Belofsky: Podivná medicína – Šokující lékařské postupy napříč staletími, JOTA, 2016 (Originál: Strange Medicine, Perigee Books, Penguin Group (USA), 2013)
28.07.2016, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 10