Neviditelný čert

V první části tohoto ústředního letního seriálu na téma podivuhodných výdobytků medicíny napříč historií až téměř dodneška jsem naznačil, že zdroj, jenž jsem si dovolil k tomuto počinku využít, se skládá ze čtyř kapitol. Stejně jako druhou část jsem i tuto třetí obhospodařil kapitolou čtvrtou, jež se jmenuje „Epocha heroické medicíny“. Tato kapitola okupuje zhruba polovinu zdrojové knížky a i přesto, že se týká naší relativně nedávné minulosti (někdy možná i přítomnosti), demonstruje tak neuvěřitelná lékařská alotria, že předchozí tři historické kapitoly jsou výrazně pozadu. Dnešní ukázku z tohoto jistě velmi podnětného dílka jsem věnoval některým léčebným procedurám duševně či mentálně postižených lidí. Soustředil jsem se především na dva terapeutické postupy: první využívá kolotoč, druhý elektrické šoky, přičemž jejich vhodně zvolená kombinace může být bezpochyby ještě efektivnější.

Lucifer

Podobně jako hasiči vbíhající do hořící budovy si lékaři v epoše „heroické medicíny“ připadali jako hrdinové. Fakt, že plameny spíše rozdmýchávali, než aby je hasili, je ani přinejmenším netrápil. Ve skutečnosti měli tolik práce s pálením, topením a točením svých pacientů, které ještě tu a tam vystavovali účinkům elektrického proudu, že si něčeho podobného podle všeho jen sotva všimli.

V období heroické epochy medicíny, jež spadá přibližně do let 1750-1850 (Byla však někdy praktikována i po roce 1850, jak dokumentuje zmíněná kapitola, a nedá se vyloučit, že v některých medicínských zařízeních svým způsobem i dodnes.), dosáhly praktiky jakou pouštění žilou a očišťování těla od nevalně definovaných „šťáv“ svého vrcholu. Lékaři v této době nalezli nové postupy a rovněž nové technologie, které na nemoci fungovaly jako skutečné bomby. A rovněž na pacienty.

Teorie pojednávající o mikroorganismech a anestezie přinesly do medicíny konečně revoluci, ale neschopnost lékařů evidovat své vlastní úspěchy a nezdary a získávat z nich poučení platila i pro další generace. Narůstající popularitu obecně čtených lékařských časopisů, jako třeba anglický prestižní časopis Lancet pojmenovaný po milovaném nástroji používaném při pouštění žilou, propůjčovala prestiž i těm nejbizarnějším lékařským postupům. V době heroické epochy dosáhlo lékařské myšlení spolu s lékařskou praxí nejnižší úrovně od Hippokrata, který žil ve více než dva tisíce let vzdálené minulosti.

Signatář americké Deklarace nezávislosti Benjamin Rush byl ve své době nejznámějším americkým lékařem. Podle jednoho historika „prolil více krve než kterýkoli vojevůdce v celých dějinách“. Jeho hrůzovláda začala v době epidemie žluté zimnice, k níž došlo ve Filadelfii v roce 1793. Rush vehementně prosazoval myšlenku, že smrtelná epidemie je způsobena pachem kávových bobů hnijících podél řeky Delaware. Byl si jistý, že zimnice není nakažlivá. Tvrdil to i poté, co na ni zemřela jeho vlastní sestra a tři jeho asistenti. Doktor Rush vystavoval své pacienty spalujícímu žáru, balil je do octa, poléval je studenou vodou a vyvolával u nich „umělý průjem“. Zejména jim ale pouštěl žilou. V případě jistého pána D. T. se jednalo celkem o patnáct litrů.

Benjamin Rush je dodnes považován za otce americké psychiatrie. Objevil, že mentální nemoci způsobuje špatný krevní oběh v mozkových cévách společně se špatným počasím, dále transfuze zvířecí krve člověku, červi a „sympatie“ mezi mozkem a hemeroidy. Podle Rushe mohly duševní nemoci spustit rovněž faktory spojené s životním prostředím. (Průběžná Luciferova poznámka: Možná si následkem dalšího čtení výčtu Rushových medicínských závěrů začnete čím dál víc ťukat na čelo a zároveň i popadat se za břicho, ale posledně jmenovaný není až tak úplně mimo realitu, obzvláště když do životního prostředí započítáte kulturně a společensko-politické patologické tanečky. Viz níže.)

Doktor Rush bývá nejčastěji připomínán v souvislosti se svou obhajobou humánního zacházení s duševně nemocnými. Ve své nemocnici v Pensylvánii vyhodil řetězy a trval na tom, že s pacienty se bude zacházet jako s členy rodiny. Občas jim kupoval biskupský chlebíček. Kromě toho je ale nutil trpět – pro jejich dobro. Věděl totiž, že šílenci zažívají úžasný pocit klidu ve chvílích, kdy jim hrozí utonutí. Kupříkladu lil pacientům na záda kyselinu, řezal do nich nožem a nechával jim rány otevřené po celé „měsíce nebo roky“, aby ulehčoval „trvalému vypouštění z blízkého okolí mozku“. Když se doslechl, že divocí sloni v Indii se krotí pomocí hladovění, doporučil, aby se stejně nakládalo i s nemocnými a trpícími.

Zprávy o Rushových terapiích se rychle rozšířily. Doktor Gregory ze Skotska zapřáhl několik bláznů do farmářského pluhu. Jeden evropský lékař léčil pacienta, jenž se domníval, že je rostlina, a zaléval ho čajovou konvicí naplněnou močí. Atp. Pro některé největší přínos doktora Rushe na poli psychiatrie spočívá v „houpání“. Pacienti zavěšení na řetězu ze stropu se celé hodiny točili jako káča. Řada dalších doktorů se touto myšlenkou nechala unést a své pacienty točila na centrifugách v očekávání, že tak dokážou separovat špatné šťávy nacházející se v jejich hlavách.

Dr. Erasmus Darwin – dědeček Charlese Darwina, jenž je znám tím, že roztočil evoluční kolotoč – v roce 1801 představil světu „rotační pohovku“. Tato pohovka, třebaže nebyla nijak dobře čalouněná, měla umožnit pacientům, aby během rotace spali. I tento vynález padl na úrodnou půdu a inspiroval další průkopníky v oblasti duševního zdraví. Kupříkladu Josepha Masona Coxe ze soukromého psychiatrického ústavu ve Fishponds a Williama Hallorana. Oba sestavili své vlastní „rotující houpačky“, na kterých se pacienti otáčeli stokrát za minutu. Počínaje aplikací této terapie už dle Hallorana neměli problém se získáním autority u těch nejneklidnějších a nejvzpurnějších pacientů.

O několik let později dr. Ernst Horn z Berlína ukládal stovky svých pacientů na rotační lůžko o průměru čtyři metry. Zařízení se roztáčelo pomocí klikové hřídele a ovládalo se lany visícími ze stropu. Hornova terapie trvala šedesát až devadesát vteřin. Lůžko se otáčelo rychlostí 120 otáček za minutu. Horn, jenž se stal později generálem v pruské armádě, považoval centrifugu za součást terapie k nastolení pořádku. „Čím větší strach zařízení vyvolává…, tím prospěšnější efekt terapie má,“ napsal. Horn byl ze svého postavení odvolán, když udusil jednu pacientku v plátěném pytli. Ale ani to nemohlo utlumit nadšení pro jeho rotační zařízení, které se hojně používalo v několika zemích. Funkční model se dodnes dochoval v bývalém Waldauském ústavu pro duševně nemocné ve švýcarském Bernu.

Něco podobného dokázala i šoková terapie. Pacienty rovněž neléčila, ale zajistila, aby se chovali hezky. Jejím průkopníkem byl Ugo Carletti, který si stěžoval kolegům, že používání eletrického křesla k popravám přispívá ke špatnému jménu jeho oboru.

Jednoho dne se Carletti vypravil na jatka, aby se podíval, jak se tam zabíjí vepři. Když viděl, jak odcházejí ze světa pomocí jediné elektrické rány do hlavy, naplnilo jej to inspirací. Tu se mu podařilo zrealizovat, když místní policie zadržela devětatřicetiletého bezdomovce a doručila mu ho doslova až ke dveřím. Carletti do něj pustil dávku 80 voltů, pak 90. Nic se nedělo, kromě toho, že si dotyčný začal zpívat. Zatímco Carletti připravoval další elektrický šok o vyšším napětí, pacient vykřikl: „Non una seconda! Mortifera!“ (Podruhé už ne! Zabije mě to!) Carletti do něj pustil 110 voltů a vyvolal záchvat. Byl to průlom.

Později Carletti podával svým pacientům injekční látku z mozku elektricky porážených prasat („terapie pomocí mozku prasat porážených elektrickým šokem“). Pokoušel se u pacientů stimulovat „oživující látky“, které označoval jako agro-agonines (řecky „extrémní útrapy“). Carletti kromě toho navrhl i vojenské uniformy a roznětky do dělostřeleckých granátů. Roku 1950 byl navržen na Nobelovu cenu, byť se nejednalo o Nobelovu cenu míru.

Terapie pomocí elektrošoků byla považována za dobrodiní pro hašteřící se rodiny a nevydařené milostné vztahy. Roku 1959 nechali rodiče sedmnáctileté Joniky Uptonové zavřít svou dceru do psychiatrického ústavu. Předtím utekla z domova se svým přítelem umělcem a ještě předtím chodila s chlapcem, u něhož bylo podezření na sklon k homosexualitě. V lékařských záznamech se kromě toho uvádí, že Jonika „se procházela a nosila si pod paží Prousta“. Po dvaašedesáti samostatných elektrických šocích zůstávaly Joničiny prognózy pochmurné. „Není zdaleka tak mimo, jak bychom si přáli,“ napsal dívčin lékař. Nakonec se ale přece jen začaly objevovat povzbudivé příznaky „chátrání“ – jako například inkontinence. Kromě toho ji vídali, jak se prochází po zahradě nahá a bez Prousta. Na svého umělecky zaměřeného přítele zcela zapomněla.

V současnosti je terapie s využíváním elektrošoků používaná za přísně kontrolovaných podmínek pokládána za legitimní léčebnou metodu v případě mentálních nemocí.

Zdroj: Nathan Belofsky: Podivná medicína – Šokující lékařské postupy napříč staletími, JOTA, 2016 (Originál: Strange Medicine, Perigee Books, Penguin Group (USA), 2013)

Finální Luciferova poznámka:

Léto se začíná blížit ke svému vrcholu a já začínám nabývat pocitu, že se tím nechává inspirovat i „Šílenství doby“. Povětšinou jsem ho tady prezentoval v podobě ne zcela závažných bulvárních záležitostí, na které narážím dnes a denně, převážně když se přemísťuji podzemním veřejným dopravním prostředkem. Nepřehlédnutelná část mých spolucestujících vykazuje nejrůznější příznaky mentálního ochoření, kupříkladu ztráty kontaktu s realitou. Ne, rozhodně nejsem posedlý neustálým pozorováním těchto projevů. Raději se jim vyhýbám, jelikož nemám zájem, aby rušily mé kruhy. Ano, i já se snažím unikat realitě, ovšem ne přírodní, ale lidské. Lidské inkontinenční stupiditě, kulturní degeneraci, patologické kontaminaci jejich psychiky.

Občas jsem z tohoto pohledu zabrousil i do vyšších kulturních, společenských či politických kruhů, jež sleduji s trochu větším zájmem, jelikož jejich stav předznamenává, v čem a jak budu žít, nejen já, ale i moji potomci. Není to pohled příliš vábný. V posledních měsících se na prknech světového divadla odehrávají tak absurdní šílenosti, že by si jeden, který je ještě při smyslech, mohl usmyslet najít azyl v nějakém přívětivém psychiatrickém sanatoriu.

Jacísi zvláštní vládci této planety vybaveni moderními technologiemi, jež jim umožnují, s využitím ověřených psychopatických ideologií, zacházet s lidskými masami způsobem, o němž se nesnilo ani Hitlerovi či Stalinovi, a přitom jim, zdá se, zabezpečují absolutní nepostižitelnost (od mas, ne navzájem), rozjeli naprosto šílené divadelní představení. Možná se mýlím, třeba to s námi běžnými človíčky myslí dobře. Možná ano, ale přesto se mi do mozku vkrádá myšlenka, že dobře to myslí především se sebou.

Stella zde s použitím jiného zdroje předhodila zamyšlení o reálné moci, jež je v krajních podobách vždycky projevem choromyslnosti. Ano, to je bezpochyby pravda. Choromyslní mocnáři byli obvykle nakonec sesazeni a na vrchol moci se drali jiní jim podobní. Lidská historie je těmito mocensky choromyslnými hrátkami doslova protkána červenou nití. Vedlejší následky v podobě kulturního vývoje lidského druhu se však vždy dříve či později dostavily. Tyto mocenské projevy byly totiž lokální a mocnáři postižitelní. Jenže teď jsme v globále. Absolutní vládci to alespoň se sebou jistě myslí dobře. Otázkou však je, jestli to opravdu domysleli.

Podivuhodní vládci této planety mají jistě obrovskou moc. Přesto se mi do mozku vkrádá myšlenka, jestli si ti obyčejní pěšáci na jejich absurdní šachovnici o to neříkají. Jak je to? Jsou tito pěšáci tak zblblí jenom manipulací absolutních vládců, anebo je to z podstaty v nás zakořeněno? Ti nahoře jsou bezpochyby stejní jako ti dole. Rozdíl je pouze v tom, že získali moc, dnes absolutní. Jestli je pravda, že kterýkoli z těch dole by za těchto okolností činil totéž, pak je to pravda pro lidský rod hodně zlá. Stále si myslím, že není – že mezi těmi dole a možná i některými nahoře jsou ještě skuteční přirození lidé, kteří mají reálný kontakt se skutečnou realitou. Povětšinou však více či méně utlumený. A též si myslím, že absolutně nepostižitelný není nikdo, jen je třeba se probudit.

Možná by pomohl kolotoč nebo elektrický šok.

19.07.2016, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 4