Neviditelný čert

Tak nám dokončili zateplení domu, nové balkony udělali, vzorně uklidili všechno, co by na trávnících před panelákem mohlo připomínat řádění stavební firmy, a ještě takový zarostlý hošík umyl okna. Zvenku, z lešení. A to, když začínali, byli každý den vystaveni kritickým pohledům i hlasitým poznámkám nájemníků, kteří totiž, co čert nechtěl, pracují skoro všichni jako zedníci u jiných firem, a vědí tudíž všechno nejlíp. Zato mondéna z druhého vchodu co chvíli ťukala na některé dveře a nechávala se slyšet, že po chodbě šel támhleten Ukrajinec a divně na mě koukal! Ale nikoho neokradli, nikoho nezabili, ba, ani ty skryté tužby, dřímající v blonďaté hlavě z druhého vchodu, nenaplnili. Zato nastupovali v půl sedmé ráno a končili v půl sedmé večer. Léto k nim bylo milosrdné. Během hodinové polední přestávky se povalovali v trávě a pojídali ty svoje každodenní rohlíky koupené v krámku na rohu. (Ne, Vietnamci s nimi na lešení nebyli.)

Stella

Otevřela jsem dveře na chodbu a přede mnou stál Dostojevskij. Pořádně jsem sebou trhla, a jeho to vůbec nepřekvapilo. Automaticky, slušnou češtinou, říká: Vidím, že vy taky. Ale ten pocházel z Moskvy, a já jsem z Užhorodu. Tak se samozřejmě začnu vyptávat, a on, že je tady už dlouho ženatý a s českou manželkou má dva syny.

Je mi jedno, zda budu žít

na Ukrajině, nebo ne.

Vzpomene-li si kdo, nevzpomene,

že jsem zavátý v cizině – je mi docela lhostejné.

Nevolný vyrůstal jsem, odraný

u cizích.

Pořád se jedná, ale daleko spíš spekuluje, o tom, zda vůbec a kolik cizinců si můžeme nebo chceme pustit do země. Pokud jde o zahraniční dělníky, nějak zůstává stranou otázka mizerných, až hanebných platů. Řešíme kdeco, ale prachobyčejné vykořisťování fyzicky pracujících nás ponechává chladnými. A kupodivu, pokud jde o jejich zaměstnávání, málokoho zajímá i taková bezpečnost práce! Nebo se o tom jen veřejně nediskutuje, zatímco příslušné instituce konají? Ostapové a Mykolové se mi v pátém poschodí procházeli za okny a mně se vybavovaly melodie, které se kdysi zpívaly u nich na venkově, a my jsme je nacvičovali ve školním sboru. Jaký k nim asi mají ti mladíci vztah dneska? Jak to vůbec u nich doma na vsi (většina přišla z vesnic) vypadá?

Kdybyste, páni věděli,

něco o lidském údělu,

nepsali byste elegie,

nevěřili, že pánbůh žije.

…

Nenazýval jsem nikdy rájem

chaloupku zastíněnou hájem,

s rybníčkem na pokraji vsi.

Nejproslulejší ukrajinský básník Taras Ševčenko (24 let nevolník, 10 let vyhnanství, 4 roky pod dozorem) je sice do velké míry romantik, ale romantik bez iluzí. Vůbec mě nenapadlo, že když začnu na internetu hledat, kdo zhudebnil jeho slavnou báseň o Dněpru širém, narazím na více jmen předpokládaných skladatelů, a navíc s údivem zjistím, jak mnoho lidí se u nás o této temné, působivé písni zmiňuje. (Pro osvěžení paměti video se sborem Kyjevské duchovní akademie, se Ševčenkovým portrétem. Jako autor hudby je uveden Danilo Kržižanovskij.)

Ať se člověk podívá na životopis kteréhokoli ukrajinského autora až do současnosti, vždycky narazí na některé z těchto slov: vyhnanství, vězení, Gulag, hladomor, poprava. Málo se ví, že dlouho nesměli ani psát ukrajinsky – jen svého času v Haliči a na Bukovině. Všem tamním umělcům je vlastní jedno: OBRANA a sebeobrana, jazyka a národa.

Přervat pouto provinčnosti a předsudků se sice bolestně, ale o to urputněji a s úspěchem snaží Oksana Zabužko. Veliký talent, autorka vědomá si toho, že musí z rodné vsi vyrazit do světa, chce-li něco znamenat.

V proslulé, moderní a pozoruhodné knize Polní výzkum ukrajinského sexu nevynechává nic z traumatizujících východoslovanských témat, ale nebojí se úplně pominout tradiční epickou formu. Osobní citové propasti, zoufalství a samotu překonává díky zděděné odolnosti a nadhledu získanému konfrontací Východoevropana se Západem. Oksana Zabužko přednášela na univerzitě, „kde je půl tuctu vymydlených, dezodorovaných amerických dětí v bílých polobotkách a teniskách, se zdravou, až vlhkou kůží a zuby, a jak tak přecházíš po aule, upírají na tebe pohledy akvarijních rybek…“ A ti studenti nesouhlasí s tím, že Gogol narozený na Ukrajině MUSEL psát rusky. Protože jinak by se o něm nikdy nikdo nedozvěděl. I kdyby ona sama napsala v ukrajinštině dílo větší než je Faust, nebylo by to nic platné.

Nečtené knížky, zničené osudy, země bitá ze všech stran. Až bití přijala jako svůj osud. Možná se zabydlela v roli oběti, jak by řekl americký psychoterapeut, tento průvodce životem téměř 70 % Američanů. „Každý národ blázní po svém“.

A doma:

... ve tvé nešťastné, zanešené zemi – zemi úředníků ve vytahaných kalhotách a sakách posetých lupy, omezených spisovatelů schopných číst jen v jednom jazyce, stejně jako vychytralých hmyzích businessmanů s chováním bývalých komsomolských sekretářů… Pravda je pravda: národ se rodí v otroctví, – davy, které zaplňují kyjevské autobusy, všichni ti muži s povadlými tvářemi, shrbení, na žokejsky křivých nohách, ženy pohřbené tulením kolébáním mastného těsta, mladíci s debilním smíchem a vlčím skusem… a dívky se škraboškami hrubě vymalovanými na pokožce (odstraníš kolomaz – a objeví se hladký, vejci podobný povrch jako na plátnech De Chirica) a trvanlivá aura jakési lepkavé neumytosti… Kdysi, ani ne tak dávno, asi tak tři generace zpět… jsme byli jiní, jako důkaz stačí staré fotografie… Co se pak se všemi stalo, umřeli ve třiatřicátém? Zahynuli v táborech, v celách věznic NKVD, nebo se prostě ztrhali při pracích v kolchozech? Doprčic, byli jsme krásným národem, dámy a pánové, s otevřenýma očima, zdravým a urostlým, silně zakořeněným v zemi, ze které nás dlouho s masem vyrvávali, až nakonec také vyrvali, a my jsme se rozletěli…

Cambridgeští přátelé umírali smíchem, když jsi jim přeložila začátek naší hymny, Ukraine has not died yet. Ve vaší kultuře je neštěstí pouze osobního charakteru, samota, milostná dramata, všechny ty klinické incesty… ale vy neznáte závislost na neochvějném, metafyzickém zlu, které na vás vůbec nezáleží. Když vyrůstáš v bytě, který je permanentně odposloucháván a ty o tom víš, takže se učíš, jak mluvit… Škoda, že vaše země vlastně nezažila pořádnou válku – válka dává možnost pochopit mnoho věcí o životě a smrti, protože jednotlivé osudy nikdy nic nenaučí…

Úrodná černozem, a přece hladomory, nejeden Babí jar… Černobyl, taková země musí vypadat jinak, než země zámořského světadílu:

… zrcadlové osmistěny vesmírných gigantických stalagmitů, které se kupí na horizontu, když přijíždíš do města, ohebné výdechy mostů a viaduktů nad autostrádami, prostor z fantastického filmu nebo snu, tak neomezený, že se nemůžeš ani zastavit, prérie bez kovbojů, lehký nádech bláznění, probleskující v nočním třepotu reklam: rozum, který se leká vlastního výtvoru, protože je to civilizace vytvořená pouze lidskou rukou, a proto je odevšad slyšet – náměsíčně svíravá, saxofonová touha rozlitá v pustině měsíčního světla a házející sebou (jak opilý černoch uprostřed chodníku) a hlas zpěvačky v jazz clubu za každým mdlým obratem vypouští duši: „I am all alone in this big city – Wilson, buddy, have some pity,“ kouř se vznáší v přítmí nad barem, nad biliárovými stoly, kde klepou tága, všichni jsme tu sami, volní a samotní, to je krásné – vytvářet si život vlastnoručně, uvidíš za živa tváře všech ras, sebraných do kupy, barvy a odstíny – od roztavené čokolády (fialový základ beze studu odhaluje nahotu mušlí rtů, zvířecky rozšířené nozdry!) po asijskou přízračnost – žlutý měsíc, citrón, nezralé avokádo – zelenaví, všechno se to mísí v jednom tyglíku jak šílený, oslňující film…

A vedle toho malověrnost ukrajinské zakomplexovanosti, píše Zabužko roku 1994:

Dejte mi mikrofon a já vám řeknu: Dámy a pánové, vytvořili jsme úchvatný svět, a při té příležitosti přijměte pozdravy od USAir, a od Si-En-En, a od Si-Aj-ej, a od uruguayské narkomafie, od rumunské Sekuritate, a od ÚV KS Číny, a od milionů vrahů po všech věznicích světa, a desítek milionů, kteří chodí po svobodě, a od pěti tisíc sarajevských parchantů počatých znásilněním, kteří taky jednou povyrostou – a jen houšť, překrásný světe, a to je vlastně všechno, co jsem chtěla říci, děkuji za pozornost, dámy a pánové, příjemný let.

A protože je Oksana Zabužko zdravá, živočišná bytost, nemůže jinak, než vedle lehkého cynismu uvěřit v zakotvení vlastního osudu v lásce:

... kdysi měla jednu kamarádku splašenou patriotismem, která jen naříkala – my se nezamilováváme do mužů, ale do národní myšlenky… bitý se při té bídě naučí zpívat třeba dumu o ubohých nevolnících… bitý národ ospravedlňuje vlastní poníženou pozici, neboť umění, ach jo, vždy ospravedlňuje v cizích očích život, který ho zplodil, a to jeho umění je velikánský podvod.

Umění, to je věc, která zaměstnance české stavební firmy určitě netrápí. Ale jejich příchod k nám je jedním z projevů toho, co mučí krásnou spisovatelku. Oni tady zatím pod okny hojně trousili nadávky v mateřštině, ale s velkým citem pro bratrský jazyk prokládali ukrajinské repliky ležérním Vole. S některými přistěhovalci se určitě sžijeme.

Jednoho odpoledne seděl na prahu balkonu malý cikánek a s okouzleným úsměvem potichoučku sledoval každý pohyb, který měnil nevzhledný drsný podklad v lesklou plochu. Dlaždice za dlaždicí přibývala, cikánkův tatínek právě odjel taxíkem (večer budou přicházet odběratelé) a dítě poprvé uvidělo – tvoření. „Jednou uděláš mámě koupelnu,“ řekl mu Volodimir.

Můj drahý, radit-li ti mohu,

oděv z ocele šít si dej,

bez bázně pomodli se k bohu

a na společnost naplivej!

Je to lán hlávkového zelí.

Sám pochopíš to, jen se vzdej

pravdě, již oči uviděly.

(Tak, promiň, Oksano, pokaždé se zapovídám o něčem jiném. Psát o tobě Lucifer, ten by nepominul, že v propletenci tvého života je erotika samozřejmou a velice důležitou součástí.)

Zdroje:

Ševčenko, Taras: Bílé mraky – černá mračna, KPP, Praha 1977

Zabužko, Oksana: Polní výzkum ukrajinského sexu, Fakt 1998, Havlíčkův Brod

Citované verše: Taras Ševčenko

06.08.2016, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 5