Moderní technologie, obzvláště pak ty digitální, jsou bezpochyby úžasnými nástroji k uspokojení nejrůznějších lidských potřeb. Kupříkladu internet nám umožňuje navazovat přátelství s lidmi po celém světě, aniž bychom se museli vzdálit ze svého pokoje, a je též neutuchajícím zdrojem všemožných informací na okamžitý dosah našeho monitoru. Téměř jakýkoli vynález však v sobě z lidské podstaty skrývá i možnosti, někdy i neutuchající, jak ho zneužít ve svůj prospěch na úkor jiných. Pokud nám tato možnost dává jakoukoli moc manipulovat některými lidmi, je to výzva pro mnohé natolik lákavá, že odolat jí je téměř nemožné. Až do převratné vědeckotechnické revoluce ve druhé polovině minulého století tento přirozený lidský trend vždy nakonec vedl k jakémusi evolučnímu zohlednění prospěchu všech zúčastněných. Vždy bylo dost času, aby se člověk na nové možnosti adaptoval. V současné době je však toho času příliš málo a geneticky zakotvené reakce se adaptovat nestíhají. Dochází tak neuvěřitelným absurditám, kdy lidé s pomocí nahromaděných zkušeností předchozích generací dokáží ze sebe udělat naprosté idioty. Všichni, i na ty manipulanty nakonec dojde.
Lucifer
V lednu 2012 provedl Facebook na svých uživatelích speciální psychologický výzkum. Celkem 689 003 uživatelům se po dobu jednoho týdne zobrazovaly zmanipulované úvodní stránky se změněnými statusy jejich přátel. Jedna část uživatelů viděla převážně pozitivní statusy, druhá převážně negativní. Znamená to nejenom, že byly šmírovány účty téměř 700 tisíc nic netušících lidí, ale také byl systematicky manipulován emoční obsah zpráv zasílaných uživatelům. Autoři chtěli vědět, zda to bude mít vliv na emoce uživatelů, měřené na základě použitých slov s emocionálním signálem. Fungovalo to. Lidé se nechávají ovlivnit náladou jiných lidí – autoři studie hovoří o „nákaze“ –, i když jde pouze o virtuální kontakty.
Mnozí jistě vědí, že se s námi manipuluje neustále: kdo si už někdy na internetu koupil nějaké zboží, bude až do konce života dostávat reklamy na podobné produkty. Kdo něco vyhledává na Googlu, od zavedení služby FilterBubble dostává na prvních stránkách už jen výsledky „přistřihnuté“ podle svých domnělých potřeb. Anonymita na síti a její opravdu netušené možnosti zahrnují bohužel i kriminální aktivity: nikde jinde se zkrátka tolik nelže, nepodvádí, nešidí, neklame a nekrade – od peněz přes zboží a data až po osobní identitu.
Nová oběť nenechává bez dozoru ležet peněženku ani nezapomíná zamknout byt, nýbrž dobrovolně předá přístupový kód ke svému účtu gangsterovi, který se na něj jednoduše zeptá e-mailem v převleku za banku. Pachatel 2.0 (jak se mu mezi odborníky na kyberzločin říká) vyhledává například na Facebooku slovo „dovolená“ a najde tak adresy lidí, kteří zrovna nejsou doma, takže vloupání může proběhnout bez stresu a rizika. Při něm však ovšem zmizí reálné peníze.
Škody způsobené internetovou kriminalitou pouze v Německu vyčíslila studie odborníků na internetovou bezpečnost z firmy Symantec na 16.4 miliardy amerických dolarů. Zločinci ve virtuálním prostoru vymýšlejí stále nové triky, takže pátrači z příslušných orgánů nemají nikdy dlouhou chvíli. Více než tři čtvrtiny všech německých uživatelů internetu se na síti bojí ohrožení viry a jiným škodlivým softwarem, polovina se považuje za oběti internetového podvodu. Jenže „hacking for fun“ platilo včera, dnes to je „hacking for profit“.
Trend míří ke kriminalitě v internetových sociálních sítích na mobilních koncových zařízeních. Jeden ze šesti uživatelů těchto sítí již zažil, že se někdo „hacknul“ do jeho profilu a převzal jeho identitu, a čtyři z deseti se tam stali obětí kriminálních útoků. Nejčastěji se kyberzločin vyskytuje v tzv. nově industrializovaných zemích – v Rusku, Číně a Jižní Africe. Kriminální aktivita se tedy přesouvá od psacího stolu do kapsy a z pracoviště nebo obchodu do okruhu – domnělých – přátel. Namísto pochopení, že internetové sociální sítě představují něco jako urychlovač hoření pro veškeré kriminální chování, a že je proto nezbytná opatrnost a zdrženlivost, politika a hospodářství tento trend naopak podporují: žádný politik a žádná firma si zjevně nemůže dovolit nemít účet na Facebooku a nežadonit neustále o pozornost na Twitteru. Mnozí vidí v internetových sociálních sítích „šanci“, ale už ne riziko.
Když rakouský student práv Maxmilian Schrems požádal Facebook o všechna data, která jsou o něm uložena, nejprve se ho pokoušeli odbýt. Potom mu firma vydala 1200 stránek o velikosti A4, na nichž byly dokonce i záznamy, fotografie a zprávy, které on sám smazal. Facebook totiž nemaže, pouze mění interní propojení dat. Protože evropská větev Facebooku má sídlo v Irsku, Schrems podal v rámci projektu „Evropa versus Facebook“, který z jeho akce vzešel, u tamního Úřadu na ochranu údajů na Facebook dvaadvacet žalob.
Ve více než desítce amerických států mají zaměstnavatelé zakázáno ptát se svých zaměstnanců na jejich přístupová hesla pro sociální média. Pokud však tato hesla vydají dobrovolně, je to něco jiného. Ovšem ten, kdo ho nevydá, má zřejmě co skrývat, a když je nedostatek pracovních míst, je trh silně určován „konkurencí“, která se v tomto případě odehrává mezi těmi, kdo rádi obětují svoje soukromí za nějakou výhodu, a těmi, kteří to nedělají.
Zákaznická karta s vracením peněz je fajn věc: pokaždé když si něco koupíte, dostanete přece zpátky malou část zaplacené částky. Tak proč prodejce tu cenu rovnou o trochu nesníží? To je jednoduché, protože potom by se už nikde nezapisovala nejen hodnota zakoupeného zboží, ale i jeho název a k tomu datum nákupu. Takhle je možné sestavovat nákupní profily konkrétních uživatelů a dlouhodobě zjišťovat, co kdo nakupuje. Když se tyto záznamy propojí s kamerou na rozeznávání obličejů u vchodu do obchodu, lze zákazníkovi (např. na monitor) zasílat reklamu ušitou přesně na míru jeho potřeb a peněženky. Kdo má při nákupech rád soukromí, bude to mít dražší, protože hodnota „diskontu“ s kartou je již předen započítána do ceny zboží. Kdo nechce odhalit své soukromí, musí za to zaplatit.
Zdroj: Manfred Spitzer, Kybernemoc! – Jak nám digitalizovaný život ničí zdraví
Luciferova poznámka:
Na první pohled to vypadá, že když chcete své soukromí chránit, musíte si připlatit. Jenže ono tomu tak není. Někdo s vámi ziskuchtivým způsobem nechutně manipuluje. Vaše soukromí a nedotknutelná identita je k nezaplacení. V povídce Šimka a Grossmana Exkurze do ZOO zazní „nechci slevu zadarmo“. Ano, tu slevu na úkor svého soukromí skutečně zadarmo mít nebudete. A proč lidé o sobě dobrovolně vydávají všechny možné informace? Náznak se nalézá v perexu a věnováno tomu bude příští pondělí.
12.12.2016, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 14