Už roku 1932 ve stati Nová nemoc: profesionální otupění Ferdinand Peroutka píše: „Poslanec… navykl si pokládat vzájemné vztahy stran za první věc na světě, a rezoluce poslaneckého klubu udělá na něj větší dojem, než zemětřesení venku. Myslí si, že celá politika dělá se v parlamentě a přehlíží, že do osmdesáti procent se dělá a děje venku… Parlamentní machři, kteří se o nic tak nestarají jako o zmechanizovaný boj mezi stranami, ukázali se zcela neschopnými pochopit, jak intenzivně reaguje veřejnost proti každému zjevu korupce v parlamentě. S profesionální otupělostí spěli obvyklou cestou ke koaličnímu kompromisu… Veřejnost, vidouc tuto lhostejnost, udělala značně nepříjemný závěr: asi kradou všichni“.
Věřte nevěřte, také následující níže uvedená slova jsou hodně starého data. Uveřejnil je Ferdinand Peroutka v Přítomnosti roku 1937. Člověka napadne, že za těch 80 let nám sice přibylo technologií, ale jinak se v našem životě (mírně) změnily jen kulisy. Peroutka rád připomíná Karla Havlíčka Borovského a zdůrazňuje jeho neochvějně realistický, sebevědomý pohled na svět. Havlíčkovy postoje byly zřetelné, srozumitelné a nepochyboval o nich, protože měly pevné ukotvení v plodném prostředí, z něhož vyšel. Jen málo soudobých novinářů, ve skutečnosti spíše glosátorů, se těmto dvěma žurnalistům může rovnat, pokud jde o věcné a jasné vyjádření. O pevných postojích nemluvě.
Stella
Ferdinad Peroutka: Minulý rok
V r. 1936 nebyl vyřešen jediný z problémů, které se mají ke klidu Evropy, jako se má hořící doutnák k sudu prachu. Na konci roku nemáme celkem o nic větší právo cítit se bezpečně na světě, než jsme měli na začátku. Máme ovšem všelijaké mírové naděje, ale chybějí nám zřejmá mírová fakta. Jsme teprve uprostřed děje…
Není divu, že se současné Evropě nedaří řešit problémy: ještě nikdy snad neměla tak málo společné víry jako nyní. Evropská civilizace sice trvá, od jihu k severu, od západu k východu všichni užíváme telefonů a aeroplánů a stavíme domy z betonu a asfaltujeme silnice, ale ztratila se evropská kultura, ztratila se společná základna přesvědčení a citů evropských lidí. Civilizace, k níž patří technika, pne se stále do větší výše. Avšak nikdy jsme neviděli tak jasně jako dnes, že civilizace bez kultury je věž na písku, že technika bez citu a bez mravnosti je zkáza.
V devatenáctém století měla Evropa jakousi společnou duchovní základnu. Ve všech státech více méně věřilo se v liberalismus, demokracii, parlamentarismus a humanitu. Mimo to se ještě všude – tu vřeleji, tu chladněji – věřilo v křesťanství.
….
Tato společná základna se nyní téměř úplně ztratila. Není už skoro jediné věci, ve které by se evropští národové vyznačovali stejnou vírou. Je mezi nimi tak hluboký rozdíl v myšlení, jako dříve býval jen mezi filozofickými školami. Není jediného společného citu, na který by bylo možno s úspěchem apelovat…
Kam se poděla víra v liberalismus, kterým Evropa nerozumívala jen svobodu pro majitele výrobních prostředků, aby si mohli dělat, co chtějí, nýbrž politickou svobodu pro všechny, ochranu jedince i proti státu?… Do evropského dění vmísili se státníci se zuřivou a nezdravou nenávistí ke svobodě. Přiznávají právo drtit jedince jako veš.
Demokracie? Také tento sloup praskl. Panovníci devatenáctého století, ohrožení demokracií, neodvažovali se o ní mluvit tak vztekle, jako dnes činí moderní diktátoři a kdejaký jejich pomocník. V polovině dnešní Evropy pokládána je demokracie za vládu hlupáků a nepořádku, za jakýsi předsmrtný politický stav… Fašismus ovšem není prvním útokem, který byl podniknut proti demokracii. Prvním útokem byl komunismus, fašismus s radostí si osvojil výsledky jeho práce…
Hitler a Mussolini měli prospěch z toho, že komunismus značnou část lidu dovedl přesvědčit, že demokracie není nic jiného než pověra pro slabochy a hlupáky. A co se nám nabízí za demokracii jiného?... Vláda kterékoli skupiny, která sežene dosti zbraní, aby ostatní rozehnala. Pravou chorobou tohoto času je poznání některých vládychtivců, že revolvery mají v určitých situacích neodolatelnou moc a že ten, kdo má v ruce revolver, nemusí už mít ani v hlavě, ani kdekoliv jinde mnoho jiného.
... V jakém stavu je mezinárodní obchod, jehož volnost byla jedním z hlavních pramenů blahobytu minulého století? … Státy spolu sousedící se tváří, jako by každý žil na jiné planetě a mohl podle toho jednat.
Víra v rozumnost utrpěla stejné rány. Velká davová hnutí povýšila na první místo práva citu, čímž rozumějí tolik: rozumovými důkazy bych snad nic nedokázal, ale můj cit má právo před všemi ostatními... Německo cítí, že má právo na cizí území. Dokazujte něco proti tomuto citovému mysticismu! Povýšení citu na první místo patří mezi projevy moderního subjektivismu… Nevíra v rozum – to je jeden z živlů evropského současného rozkladu. Rozum je společné pravidlo. Kdo odhodí rozum, tomu jako vodítko zbývají vlastní přání, která ozdobuje jménem svatého citu. Víra v rozum by mohla Evropu zase spojit. Víra v cit ji rozděluje na množství jednotlivých a většinou chtivých citů.
Úcta k lidskému životu, další ze sloupů evropské tradice? Také tu vykonal komunismus neocenitelnou přípravnou práci pro fašisty, kteří nepotřebovali než trochu pozměnit některá úsloví Leninova, aby nemohli být viněni z přímého plagiátu. „Když se kácí les, létají třísky,“ řekl Lenin. „Když se hobluje dřevo, létají piliny,“ řekl Göring. Hle, syn vedle otce! Bolševici a fašisti se stejně vysmívají humanitě. Ani apelem na úctu k lidskému životu nesjednotíte dnešní Evropu, poněvadž její část otevřeně prohlašuje, že nemá k lidskému životu úctu pražádnou. Každý maloměšťák, který na sebe navlékl jednu z barevných košil, jež se teď po Evropě prodávají, získal tím právo na vybití všech svých pudů, osobuje si právo mluvit o humanitě tak pohrdlivě jako Nietzsche.
A křesťanství? Jedna ze starých evropských opor? Někteří lidé spěchali s porážkou křesťanství, jako by to byly dveře k zlatému věku, jež je třeba i násilím rozkopnouti. Nyní, když se toto dílo do velké míry podařilo, pozorujeme, že nemáme co oslavovat a že Němec věřící v křesťanského boha je bytost světu méně nebezpečná než Němec, který věří ve starogermánské bohy pohanské. Svět žil bezpečněji ve stínu křesťanského kříže než ve stínu kříže hákového.
… Místo poměrné bývalé evropské jednoty objevují se nyní tři, mezi sebou žádným citem ani žádným rozumovým pochopením nespojené bloky: demokracie, fašismus, komunismus… Diktátorské státy upřely svůj zrak na školu a už dětem vstřikují své ideologické roztoky do žil. To je okolnost, která propast rozšiřuje, nikoli zavírá. Žijeme v době sériové výroby politických typů. Političtí roboti se objevují na scéně evropské politiky. Všechny ctnosti evropského člověka byly redukovány na ctnost umět kráčet ve vyrovnané řadě. Ale důvěřujme v lidskou přirozenost. Je bohatší, než aby ji mohl tento rámec trvale sevřít.
…Není většího neštěstí pro národ, než je-li roztržen na takové sériové politické typy… Nepodařilo se zakrýt fakt československého národa kulisami, na nichž je namalována levice a pravice… Musíme se světu představovat ve stavu permanentní uspořádanosti. Musíme si ve sporech, ke kterým máme chuť, ukládat mnohem víc zdrženlivosti, než bychom museli v časech normálních.
… Dobrá armáda musí být doplněna dobrou zahraniční politikou, a právě proto byly tak nebezpečné diletantské výlety do zahraniční politiky, jež si agrární strana popřávala v minulém roce. Podlamovat zahraniční politiku není v naší situaci o nic méně nebezpečné než podlamovat armádu, neboť jen dobrá zahraniční politika opatří nám ty spojence, jichž je nám třeba, abychom byli jisti pro všechny případy. A předpokladem dobré politiky zahraniční je dnes ještě více než dříve dobrá politika vnitřní. V našich činech musí být živel mrazivého uvažování, kterému i některé své sklony musíme obětovat.
Zdroj: Peroutka, Ferdinand: O věcech obecných I, SPN Praha 1991, kap. Minulý rok (1937)
Stella (P. S.):
Nechci Luciferův blog zanášet politickými tématy, tak typickými pro nesčetné blogy. Spory, porovnávání, zvažování, a tím i tříbení politických názorů, to je věc jistě užitečná, ale čeho je moc, toho je příliš. Navíc, když se znovu a znovu objevuje to, nad čím Peroutka nakonec zlomil hůl: mnohokrát, ale přesto marně vysvětloval soupeřícím stranám podstatu svých názorů, ač je vyložil už několikrát a jasně (např. názory na antisemitismus). On dobrý novinář potřebuje i dobrého čtenáře – čtenáře textu, ne pouhé čtenáře titulků. Nesmysly v internetových diskusích svědčí o tom, že diskutující text vůbec nečetl, že neví nic o metafoře apod. Nad články Ferdinanda Peroutky mě zarazilo, že se v politickém světě v porovnání s ostatními oblastmi společnosti nezměnilo snad vůbec nic. Je to jen klam?
16.01.2017, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 9