V posledním věcném příspěvku loňského roku jsem vás seznámil s knížkou zabývající se vědomou autosugescí, jejímž hlavním autorem je Émile Coué. Samotného Couého jsem citoval pouze ve dvou krátkých odstavcích. Zbytek čili podstatnou část textu jsem sestavil z více či méně poupravených výňatků z předmluvy od Archibalda S. Van Ordena a mých poznámek. Druhá část tohoto autosugestivního pojednání je zaměřena pouze na Couéovy formulace. Tentokrát jsem však zvolil jiný přístup, který jsem zde už několikrát použil. Zdroj je až na drobné stylistické úpravy doslovně citován jen velmi zřídka. Jelikož je mi toto téma blízké a Couéovy myšlenky mi nejsou nijak cizí, tak místo vkládání poznámek jsem to celé přepracoval dle svého uvážení a místy jsem vložil vlastní doplňky.
Lucifer
Abychom pochopili fenomén sugesce nebo přesněji řečeno autosugesce, je nutné si uvědomit, že v nás existují dvě vzájemně naprosto odlišné bytosti. Obě jsou inteligentní, ale zatímco jedna je vědomá, druhá je podvědomá. To je důvod, proč existenci druhé obecně nevěnujeme velkou pozornost. Existenci podvědomé bytosti lze však snadno zjistit, když si člověk dá tu práci zkoumat určité jevy a trochu se nad nimi zamyslet.
Například:
Někteří lidé trpí tzv. náměsíčností. Tito náměsíčníci občas v noci znenadání vstanou, aniž by se probudili, opustí ložnici a oblečeni či neoblečeni chodí po dalších místnostech, po schodech či chodbách atp. Správný náměsíčník v takovém případě ještě před návratem do postele vykoná nějakou činnost. Ráno je pak velmi překvapen, když zjistí, že práce, kterou nechal večer ležet, je dokončena. A přece ji sám udělal, ačkoliv si nic nepamatuje. Jaká síla přiměla jeho tělo k poslušnosti, pokud ne síla podvědomí, jeho podvědomá bytost.
Zde je třeba říci, že něco podobného, i když pouze na duševní úrovni, mohou prožívat lidé, kteří náměsíčností netrpí. Uléhají s myšlenkou, že se jim stále nedaří rozlousknout nějaký akutní problém. Pak si ale vzpomenou na lidové rčení, že ráno je moudřejší večera, zdánlivě nerozlousknutelný problém (oříšek) přestanou louskat a s právem spravedlivých upadnou do spánku. Ráno se probudí a problém je vyřešen. Jejich podvědomé druhé já si mohlo zcela nerušeně rozbalit svoje „louskáčky“.
Naše vědomé já může mít velmi kreativní schopnosti, ale jeho paměť bývá občas velmi nespolehlivá. Podvědomé já je naopak obdařeno podivuhodnou pamětí, která zaznamenává neochvějně, aniž bychom si to uvědomovali, každou událost a každou nejmenší podrobnost, ke které dojde během našeho života. Mimoto je důvěřivé a bez zvažování přijímá vše, co se mu řekne. Protože podvědomí prostřednictvím mozku řídí a ovládá fungování všech našich orgánů, dochází k paradoxnímu účinku. Věří-li totiž, že některý orgán funguje správně či špatně, že máme ten či onen dojem, pak daný orgán skutečně pracuje dobře či špatně.
Podvědomí řídí nejen fungování našeho organismu, ale dohlíží také na všechny naše činnosti, ať už jsou jakékoliv. Podvědomí někdy nazýváme „představivostí“ a navzdory všeobecně rozšířenému názoru nás vždy přiměje jednat, dokonce proti naší vůli, pokud je mezi ním a vůlí rozpor. Vůle se obvykle definuje jako schopnost svobodně rozhodovat o svém jednání. Tuto definici přijímáme jako pravdivou a nepopiratelnou, ale je to velký omyl. Vůle vždy ustupuje představivosti.
Když na podlahu položíme prkno 10 m dlouhé a 25 cm široké, tak každý, kdo nemá nějak narušené své motorické schopnosti, dokáže po něm přejít z jednoho konce na druhý, aniž by šlápl na podlahu. Když však tím prknem přemostíme nějakou hlubokou propast, tak drtivá většina lidí neudělá ani dva kroky, začne se třást a navzdory veškerému úsilí vůle se do té propasti zřítí. Jak je možné, že nespadnete, když je prkno na podlaze? A proč padáte, když je umístěné ve výšce? V prvním případě si totiž představujete, že je snadné přejít prkno na druhý konec, zatímco v druhé případě si představujete, že je to nemožné. Závrať je způsobena představou ve vaší mysli, představou, že spadnete.
Anebo jiný příklad:
Někdy se stane, že čím více se snažíte vzpomenout na jméno nějakého člověka, které vám z hlavy vypadlo, tím hůře se vám to podaří. Pokud zapudíte myšlenku „Nevzpomenu si“ a nahradíte ji myšlenkou „Znovu se mi vybaví“, potom k vám hledané jméno přijde přirozeně a bez nejmenšího úsilí. Podobná situace nastává v momentě, když hledáte něco, co jste si před chvíli někam odložili. Čím úpěnlivěji ten předmět hledáte, tím zoufalejšího pocitu nabýváte, tím do větší beznaděje upadáte. I v tomto případě narůstající beznaději rázně ukončit s tím, že předmět si nás „najde sám“, a začít se zabývat něčím úplně jiným. Zpravidla to funguje. Proč? Vaše podvědomí má přesně zaznamenáno, kam jste předmět odložili. Jelikož jste ho zřejmě v jakémsi neobvyklém duševním rozpoložení odložili na nějaké neobvyklé místo a vaše vědomí pátrá na obvyklých místech, je třeba předat záležitost podvědomí.
Panurgos dobře znal nakažlivost příkladu čili sílu představivosti, když kvůli pomstě obchodníkovi, s nímž se plavil, popadl a vyhodil z lodi největšího berana, neboť věděl, že za ním skočí celé stádo, což se také stalo. My, lidské bytosti, se více či méně podobáme stádu ovcí. Proti své vůli následujeme příkladu druhých, jelikož si představujeme, že nemůžeme jinak. Pod zdánlivou taktovkou své vůle si myslíme, že jednáme svobodně. Ve skutečnosti jsem však jen ubohými loutkami vedenými vlastní představivostí, jež třímá skutečnou taktovku.
Představivost můžeme též připodobnit k nezkrocenému koni bez uzdy a otěží. Co může jezdec dělat jiného, než nechat na koni, aby ho dovezl, kam sám chce? Když pak kůň klopýtne, skončí šílená jízda pádem jezdce. Ale představte si, že jezdec nasadí koni uzdu a otěže a přivede ho k poslušnosti, pak se jejich role změní.
Nejlepší způsob, jak svému podvědomému „koni“ nasadit uzdu a otěže (nebrat však do ruky bič!), spočívá ve vědomé autosugesci. Konkrétní podoba Couéova přístupu s příklady bude nastíněna ve třetí části.
Zdroj: Émile Coué, Vědomá autosugesce – Každý den se cítím lépe a lépe, PRAGMA, 2014
20.01.2017, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 7