Neviditelný čert

Strach je odjakživa nezanedbatelnou přirozenou součástí lidské existence. V dnešní civilizované společnosti se však strachy a úzkosti začínají objevovat v mnohem větší míře a v kombinaci s jinými příznaky patří k nejčastějším medicínským symptomům. Proč tomu tak je, bylo naznačeno již v Kyberstresu. Mnoho věcí ohrožujících naši existenci kontrolujeme pomocí techniky do té míry, že by se nám vlastně mělo dařit lépe než kdy dříve. Jednu věc však už pod kontrolou nemáme: techniku samotnou. Ona kontroluje nás – a to v každém ohledu: ráno už při vstávání, během pracovního dne, ve volném čase a až do usnutí. Naše soukromá sféra je pod neustálým dohledem digitální techniky, stejně jako globální proudy financí, energií, zboží a informací.

Lucifer

Mnoho našich strachů vzniká v sociálních vztazích. Při posuzování rizik a vedlejších účinků digitálních informačních technologií je proto nutné vzít v úvahu nejen hardware (např. smartphony), ale i software, tedy „nabídky“ a „služby“, o které vlastně jde. Zvláštní roli tu hrají internetové sociální sítě jako Facebook, protože uspokojují lidskou potřebu pospolitosti nebo alespoň zprostředkovávají iluzi, že to dělají. Na základě četných vědeckých studií se ukazuje, že právě kombinace dvou hardwarových složek – malého přenosného digitálního koncového zařízení a téměř vždy a všude dostupného internetu – se zdokonaleným softwarem pro sociální propojení může za jistých okolností iniciovat sociální fobie.

Mohli bychom se domnívat, že právě internetové sociální sítě usnadňují nesmělým lidem vytvářet si mosty k ostatním, protože sociální kontakt se tu neuskutečňuje se stejnou intenzitou jako v reálné pospolitosti. Jenže v mnohých případech je to zcela kontraproduktivní. Facebook sociální fobie posiluje, zejména u lidí, kteří jimi trpí obzvlášť silně. U těchto osob se kupříkladu zjistilo, že když došlo k jejich reálnému kontaktu s neznámou osobou až poté, co k němu došlo virtuálně na Facebooku, jejich návaly úzkosti a rozčílení byly výraznější.

Již v roce 2010 vyšla metaanalýza ke studiím z let 1998 až 2008, jež se zabývala všeobecným působením digitálních informačních technologií na to, jak se lidi cítí. Ukázala, že používání digitálních médií a internetu je doprovázeno zhoršením subjektivní pohody a zřejmou depresivností. Jiná studie potvrzuje, že internetové sociální sítě fungují jako „dvousečný meč“. U celkem 515 uživatelů Facebooku ve věku vysokoškolských studentů se především ukázalo, že empatické sociální vztahy zvyšují subjektivní pohodu, a to u lidí s neurotickými i extrovertními osobnostními vlastnostmi. Při častějším používání však Facebook vede jak u neuroticky, tak u extrovertně založených lidí k náhradě reálných vztahů virtuálními „přáteli“, což subjektivní pohodu dotyčných osob nezlepšuje, ale naopak zhoršuje.

Digitální informační technologie mohou zesilovat různé formy lidských fobií, jak se dá dobře ukázat na jednom z druhů úzkosti z odloučení, který ještě před několika lety neexistoval, nicméně dnes hraje důležitou roli v životě mnoha lidí: úzkost z odloučení od svého smartphonu. Tento strach, že nebudu mít k dispozici svůj mobilní telefon, popsal již v roce 2008 britský výzkumník Steward Fox-Mills a bylo pro něj zavedeno i nové slovo: nomofobie (nomophobia – no-mobile-phone phobia). Z průzkumu, kterého se zúčastnilo více než 2 163 Britů, vyplynulo, že 53 procent z nich pociťuje úzkost, když jim dochází baterie nebo kredit na SIM kartě, když se přeruší spojení nebo když ztratí mobil. Jiná studie z roku 2014 ukázala, že takové úzkosti vzrostly především ve Spojených státech: kupříkladu dvě třetiny uživatelů spí se smartphonem, pětina by vyšla z domu raději bez bot než bez smartphonu a více než polovina ho prostě nemůže vypnout (nepřenese přes srdce „odloučení“).

Další takto iniciovaná fobie se označuje akronymem FoMO (z anglického Fear of Missing Out), což znamená strach, že něco promeškáme. Tento fenomén není nijak nový, protože lidé vždycky mívali občas pocit, že „nejsou při tom“ nebo že něco „prošvihnou“. Od té doby, co existují internetové sociální sítě, na nichž miliony lidí neustále něco dělají a informují o tom, této úzkosti enormně přibývá. Fakt, že strach z promeškání vstoupil do našich životů na plný úvazek, se projevuje mimo jiné tím, že ho využívá reklama. Kampaň výrobce vodky Smirnoff Be There, zahájená v roce 2009, s večírky v opuštěných tunelech metra, o kterých se potom tisícinásobně referuje v médiích, cíleně míří na nutkání v žádném případě nepromeškat něco báječného. Stejně tak reklamní kampaň pivovarnického koncernu Heineken Sunrise belongs to moderate drinkers (spuštěná v roce 2011), která propaguje odpovědné, uměřené pití pomocí strachu z promeškání (místo aby argumentovala třeba zdravotními důsledky nadměrného pití). (Pozn.: Kdo chvíli stál, už stojí opodál).

Strach z promeškání je zcela reálný. Fomotikové (nové označení pro osoby trpící FoMO, analogicky k „neurotikům“) se neustále bojí, že udělají nějaké špatné životní rozhodnutí, a samým hloubáním nad tím, co měli udělat, promeškají ty nejlepší zkušenosti. K charakteristickým příznakům patří trvalý vnitřní neklid, přebíhání od jedné události ke druhé, neustálé pohledy na hodiny a obava, že by mohli někde jinde něco promeškat, a také ztráta schopnosti jen tak si užívat.

Lidé se sociální fobií se stahují do ústraní, nekontaktují jiné lidi, protože se bojí odmítnutí nebo ztrapnění. A poněvadž se kvůli svým obavám vyhýbají kontaktům, mají čím dál tím méně příležitostí k tréninku v sociální oblasti a k nacházení nových přátel. Čím osamělejší tito lidé jsou, tím více jejich sociální dovednosti zakrňují a tím spíš jim hrozí ještě větší osamělost. Důsledkem často bývá rostoucí úzkost, klesající sebehodnocení a sílící deprese.

Tady pomůže jen empatie! Kdo se umí vcítit do jiných lidí, pro toho není druhý člověk ani zdrojem nejistoty, ani ohrožením. Pro empatického člověka je snadné věnovat se ostatním, protože s nimi sdílí množství zážitků, jsou mu důvěrně známí a rozumí jim. Když mladý člověk nemá možnost používat nohy, nenaučí se chodit. A když s ním nikdo nemluví, nenaučí se sám mluvit. Nejinak je tomu s empatií: musíme se naučit, co o nitru člověka vypovídá jeho mimika a gesta, abychom se do něho vcítili a viděli svět jeho očima. K tomu musíme udržovat přímé (ne jenom virtuální) kontakty s jinými lidmi.

Pomocí internetových sociálních sítí můžeme jako dospělí udržovat a spravovat své kontakty, reálnému sociálnímu chování se však tímto způsobem nenaučíme. Kdo komunikuje pomocí monitoru a klávesnice, ten se nenaučí, jak se z mimiky, gest nebo melodie řeči vyčtou sdělované afekty, nenaučí se do nich přímo vcítit. Zkrátka, nenaučí se empatickému příklonu. Používání obrazovkových médií v dětství a mládí má výrazně negativní souvislost s empatickým vztahem k rodičům a přátelům.

Dávka dělá jed. Při rozumném používání nám digitální informační technologie mohou velmi usnadnit život, a v extrémním případě dokonce zabránit chorobě nebo i smrti. To však ještě nedovoluje učinit závěr, že digitální informační technologie mají na náš život zásadně pozitivní vliv. Naopak: pokud dávku tohoto „léku“ přeženeme, pozitivum se přemění v negativum. Každý člověk má tu rizikovou dávku jinou. Záleží na věku, vzdělání, rodinného zázemí atd. Dospělý muž při smyslech se může oholit i obyčejnou žiletkou. Dejte však tento bezpochyby užitečný nástroj do rukou batoleti a tragického konce na úrovni hororu od Alfreda Hitchcocka se dočkáte.

Zdroj: Manfred Spitzer, Kybernemoc! – Jak nám digitalizovaný život ničí zdraví

03.02.2017, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 11