Do hlavy ne! (Z historie otcovství)

rubrika: Pel-mel


Maminka v Obecné škole brání útlého Edu před otcovským hněvem tak, jak už maminky své děti bránívají. Tatínek holt nemá ten cit… Tatínek zůstává obdivuhodně klidný, když se Petřík zraní nebo když má Alenka horečku. Otec má svůj svět a do něj neradno vstupovat, vždyť on z něj také dobrovolně nevystupuje. Táta klidně usne i po zprávě, že se dcera bude vdávat. No tak se vdá a co. Je dospělá. Mateřské úzkostlivosti otec většinou nerozumí (nechce – je to nepohodlné). Děti nejsou z cukru, vymlouvá se. To je maximální útěcha, na niž se zmůže. Kdyby jen trochu tušil, co všechno se může stát! Ale je v tom nevinně. Jak vyzkoumali právě muži, je mu to přírodou dáno, a ještě spíš nedáno. A že by na sobě zapracoval? Inu…

 

Stella


Jungovský psychoanalytik Luigi Zoja v knize Soumrak otců (Archetyp otce a dějiny otcovství) přistoupil k tématu skutečně zgruntu. Že se role otce mění doslova před očima, tempem dříve nebývalým, nemohlo zájmu odborníka uniknout. Zoja se zabývá vznikem otcovství, jeho vývojem a podílem na vzniku civilizace, i tím, jak se role otce odráží v nejklasičtějších dílech: v řeckých a římských eposech.

 

Proč dnes pozorujeme historicky dosud nevídané proměny v základní stavební buňce společnosti, v rodině? Odpověď spočívá v pochopení rozdílnosti rolí daných nám přírodou i v mnoha dosavadních pravidlech přijímaných stále jako jedině správná. Jsme svědky toho, že dosavadní patriarchát zvolna přerůstá v novou společnost s rodinou, v níž otec a matka kooperují. Dnes je namístě hovořit o spolurodiči (co-parent) a unifikovaném rodičovství.

 

To, že se ztrácejí otcové jako nezpochybnitelná autorita a symbol síly, se jeví jako velké zlo. Patriarchát totiž kolísá mezi zákonem lásky a zákonem síly a nedokáže je spojit, říká Zoja. Západní civilizace se bezezbytku ztotožnila s představou otcovství zachycenou v řecké mytologii a danou římským právem. Křesťanství a velké události novodobých dějin tuto výchozí představu pouze modifikovaly. V současnosti, kdy se bleskově mění kolektivní psychologie, se zdá, že přišlo něco převratného. Avšak to, co je uvnitř vysoké vlny společenského proudu, už tady dávno bylo. My vidíme to nejnápadnější – pouhou pěnu na vrcholu oné vlny.

 

Zastavme se u některých myšlenek o prehistorii otcovství, dále u některých postřehů z počátků lidské civilizace. Otcovství je možná vůbec první program v dějinách. Je to umělý konstrukt, záměr a volba. Na rozdíl od mateřství, které je dáno přírodou, je otcovství psychologický a kulturní výtvor. Patriarchální monogamní rodina je totiž právě produktem kultury. Nikoli přírody. Až kultura nám tedy dala otce (otec musí ke své roli vyvinout určitou rozumovou kapacitu). A není přehnané domnívat se, že právě otcovství stojí u zrodu civilizace. Od přírody otec zůstává agresivní, „ozbrojený“. Vztah k dítěti ho znejisťuje, protože dítě potřebuje tatínka jiného, než je tatínek vagabund a lovec. Otcovství se vytváří během růstu dítěte a teprve s postupujícím časem dítě začne chápat otce jako představitele síly navenek, jako ochránce.

 

Zprvu muž vidí dítě před sebou jenom jako nového tvora. Nepřemýšlí o tom, nakolik je nový člověk jeho součástí, ani nemá matčinu schopnost od dítěte se učit. Přesto dítě napomáhá rozvoji otcovy inteligence – pozorováním dětského vnímání. Tzv. normální otec vždy žije v rozporu, stejně, jako je rozporuplná celá evropská patriarchální kultura, jež se rozšířila po celém světě podpořena filozofií a náboženstvím, ale také ekonomickým a vojenským vykořisťováním. Evropská civilizace tak odhaluje své iracionální jádro: násilím (darwinovsky) šířenou rozumovost a zároveň citovost a ušlechtilost.

 

Otcovské kvality nejsou od přírody, nevznikly vývojem druhů, ale vytvořily je až dějiny a psychická existence. Proto je mezi otci (muži) mnohem více patologie, než mezi matkami (ženami). Otcovství je totiž: rozhodnutí. Staří Řekové považovali za rodiče jen otce, matka byla pouhá živitelka. U Římanů se muž k otcovství musel veřejně přihlásit. Viz Balada stará.

 

Otcovství jako kulturní fenomén předpokládající sebereflexi ukončilo tedy zvířecí způsob života.

 

V poslední fázi evolučních variací vznikaly nové genetické kombinace a došlo k definitivnímu rozlišení pohlaví. Role samice se vymezovala a stabilizovala výrazněji než role samce. Nejistý otec nikdy nevěděl, jak k dětem přistupovat. Při vnitřním oplodnění se následné procesy ukryly do matčina těla a samec neměl nejmenší důvod čekat, co bude dál. Byla by škoda nevyužít času k oplodňování dalších samic. Přírodní výběr totiž zvýhodňuje sexuálně agresivní, nevěrné samce. „Matky si nemohou dovolit nebýt dobrými matkami. Muži si naopak mohou dovolit nebýt otci vůbec. Předmorální zákony přežití v animálním světě tedy nutí samice k větší stabilitě a k rodinné etice, jimiž se v lidské společnosti vyznačují ženy oproti mužům.“

 

Novorozenci primátů (asi před 70 miliony let) nebyli vůbec schopni samostatného života. Matka s dítětem se začaly uzavírat před vnějším světem a dítě se učilo od matky vše, také používat nástroje. A samci zatím pro zachování rodu dodávali to nejjednodušší, co mohli. Jinak „usnuli na vavřínech nejvyšších příček evolučního žebříčku.“ „Evoluce se blíží k člověku, ale otec se vrátil na úroveň plazů.“ „Většina samců se narodí jen pro sebe a vede zbytečnou existenci jako slepá ulice na cestě života. Tvoří pouhé příčky žebříku, po němž stoupají ti nejsilnější, vítězové reprodukčního boje. Celkově je tato mužská síla stejně bezcenná jako záplava spermatu.“ (To poslední bylo o lidoopech!) Samice šimpanzů, druhu biologicky nejpodobnějšího člověku, se páří jenom během jednoho procenta svého života. Samci naopak vyhledávají sexuální vztahy nepřetržitě. „Pohltila je temnota věčné sexuální vášně.“ (Šimpanze!)

 

Miliony let trval vývoj k člověku. „Nevíme o něm téměř nic, ale snažíme se říci skoro všechno.“ O době před počátkem malířství, sochařství a písma nemáme žádná svědectví. Dá se předpokládat, že monogamní rodina a otcovství ukončily zvířecí bytí v období paleolitu. Z prvních maleb se dovídáme rozhodně víc něco o násilí než o párovém životě nebo o lásce. Největší událostí za miliony let je postupný vývoj psýché – formy individuálního života mysli. Už australopitékus začal plánovat a koordinovat svou činnost. Biologické mutace a chování vytvořily celek. Člověk se oddělil od zvířete a muž se oddělil od ženy.

 

Nevědomky vznikla první kulturní norma, která zrušila zákon přirozeného výběru. Člověk se vytrhl z genetických omezení a začal si vybírat způsob vytvoření páru. Poprvé chování (samců) neplyne pouze z pudu. Pramuži se podle určitých pravidel podělili o praženy. Monogamie se totiž ukázala být výhodná při péči o potomstvo. Z mužů se stávali otcové, kteří nejen že zabíjeli kořist, ale vraceli se s ní zpět a odměnou očekávali bezpečí. Naučili se strukturovat čas a naučili se i stesku po domově a po rodině. Co na tom, že pojivem rodiny bylo především potravní chování. Otec nosil maso, matka rostliny. (Pojem „odpovědnost“ autor kupodivu nepoužil.) Objevila se dělba práce. Když samec zjistil, že mu partnerka a dětí scházejí, možná začalo cosi, co se dá nazvat láskou.

 

Člověk byl ve srovnání se zvířaty mimořádně úspěšný, pokud jde o ovládnutí planety. Osvojil si selekční schopnost paměti, představivost, uměl sledovat psychickou stopu. Zároveň ale pozorujeme až do současnosti, že člověk je asi jediný druh, který nikdy nedosáhne definitivní podoby. I v době pohlavní dospělosti si uchovává dětské znaky (velká hlava…). Jedinec setrvává na úrovni růstové. Ještě více se neotenie projevuje v psychologii individua. Zvědavost a neklid, dětinské nápady… Mohly (y!) bychom vyprávět. Věčný zdroj neuróz. Zralost je patrná mimo jiné z toho, že si člověk stanoví hranice, za něž už nepustí svou bytostnou touhu po objevech a výbojích. Samec tuší, ba některý i chápe, že pokud by vyslyšel volání neznámých dálek a pokud by vyhověl své zvídavosti, mohl by způsobit pád své rodiny.

 

Pralidé vytvořili základy psychického a sociálního života. Se schopností plánovitého jednání vzniklo otcovství. Otcovství jako „konstrukce v čase a konstrukce času“ – změna, která nevyplývá z fyzické proměny! Možná má na otcovství podíl i chování ženy? Vždyť tak, jak vychovává dítě, vychovává i partnera. Žena začala nositeli krvavé kořisti přidělovat část něhy dosud náležející jenom dítěti. Sexualita přestala být pouhým reprodukčním procesem. Pohlavní akt se prodloužil, zvýraznily se druhotné pohlavní znaky. Vznikla sexualita jako forma komunikace napomáhající růstu duševního života. Stala se soukromou záležitostí, vztahem.

 

Přechod k monogamii stále a velmi obtížně probíhá dosud. O to obtížněji, že mužskou promiskuitu podporuje moderní doba s konzumní sexualitou nabízenou na každém rohu. Monogamie ale nebyla dána zákonem. Ukázala se být výhodnou v boji o přežití. Monogamní samec neztrácí čas konkurenčním bojem o samici a také má před očima dítě, do nějž už promítá své touhy a představy. Muž – otec přesáhl přítomnou chvíli.

 

Se vznikem rodiny musel muž zkrotit svou přirozenou agresivitu, při lovu nezbytnou. Začal být vnímavější vůči jinakosti ženy (nechápal smysl měsíčního krvácení, které připomínalo zraněnou kořist), a proto začal mít z ženy obavy. To nakonec vedlo až k pojetí ženy jako méněcenné bytosti. „Úzkostná hrůza z jinakosti se proměnila v pocit mužské převahy.“ Aristoteles pak tento pohled na ženu jako na bytost muži podřízenou uzákonil, a poznamenal tak celou západní civilizaci. Západní civilizace ovšemže také ctí rozum i cit. A tak se stalo, že muž a žena jsou přáteli, milenci, ale také nepřáteli. „Trápí se steskem po jednotě.“

 

A pak je tu ještě jeden problém, nebo jedna vlastnost, s níž se člověk musí denně potýkat: exogamie. Touha po novém, touha zmocnit se neznámého. Splynutí s člověkem z jiné kultury, z velké dálky, pokud takový kontakt neohrožuje mou existenci, protože za určitou hranicí máme k cizímu odpor. S exogamií těsně souvisí hledání partnera mimo vlastní rodinu jako jeden z rysů, jimiž se člověk oddělil od zvířat. Ale vůči matce je exogamie charakteristická i pro mnohá zvířata. Jinak je tomu u otce. Podle Zoji je incest s otcem v souladu s přírodou a kultura se s ním dosud nevyrovnala.

 

Pro řeckou, římskou kulturu i křesťanství (Tomáš Akvinský) je žena bezpodmínečně podřízena muži a děti bezpodmínečně musí poslouchat otce. Žena je pasivní bytost, vhodná jen jako schránka k donošení otcem zplozeného potomka. (Vaječníky byly popsány až roku 1660 a mechanismus oplodnění až v 19. století.) Z nadřazenosti muže vychází ještě také psychoanalýza.

 

Tolik z obecnějších, historizujících kapitol knihy. Autor Soumraku otců dále vysvětluje, proč má např. vůdce gangu větší autoritu než vlastní otec. Na konkrétních příkladech se zabývá rolí otců – vládců v moderních dějinách. Dochází k závěru, že historie otcovství Západu je jedna dlouhá linie úpadku…. Nicméně, otcové „v dobrém i ve zlém mlčky utvářeli lidskou historii. Oni jsou mravenci dějin.“

 

A máte to.

 

Zdroj: Zoja, Luigi: Soumrak otců (Archetyp otce a dějiny otcovství), Prostor, Praha 2017


komentářů: 12         



Komentáře (12)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

Lucifer
12
Lucifer * 18.05.2017, 16:11:06
John Lennon - Mother

https://www.youtube.com/watch?v=CEnc3RQE2lg

Lucifer
11
Lucifer * 18.05.2017, 15:41:46
Pink Floyd - Mother

https://www.youtube.com/watch?v=Es1yTuF-npg

Stella
10
Stella 18.05.2017, 11:02:12
Jo, Starý Kocoure, nejlepší je smíšený kolektiv.
Dnes - tým. Větší sebekontrola.
Ale dějí se pořád neuvěřitelnosti kvůli zakořeněným představám: jeden z mých šéfů měl rozdělit platové příplatky. Rozhodl jednoduše. Dostali je všichni muži, ani jedna žena. Jak nám zdůvodnil, muži jsou živiteli rodin.
A hotovo. Pere se v nás párovka z devatenáctého století s internetem.




9 Příroda?!
Starý kocour (neregistrovaný) 18.05.2017, 09:56:11
Být ženou není zásluha. To je jen genetická náhoda. Chromozómy. Být matkou, obvyklou, odpovědnou matkou zásluha je! Velká. To bych si dovolil přísně rozlišit.
===
Zajímavé je si o tom podumat v dnešní rovině transgender jedinců. Vypadají nějak, cítí se jinak, jsou-li bohatí, nechají se přešít - a často litují. V jiném těle nemají takové možnosti, jako tak narození. Rozdíl psychiky a tělesnosti tady byl odjakživa - viz klasická literatura. Teď se to řeší chiorurgicky a hormonálně - a nejsem si jist, jestli úspěšně.
===
K ženským (kolektivům): Měl jsem nějhakou dobu čistě ženskou "posádku". To paktování A+B proti C, B+C proti D D+A proti B bylo možná zábavné, ale pro mě dost obtížné. Každý "šéfínek" s tím musí počítat. Když jsem ke konci měl zase čistě pánskou partu, zjistil jsem, kupodivu, že je to podobné. Nejlíp to fungovalo, když tam byli jeden nebo dva ""opační" než zbytek.

Lucifer
8
Lucifer * 17.05.2017, 19:16:39
Když se sejdou tři ženský, tak dokážou spoustu věcí, třeba i zahrát a zazpívat povedenou písničku. Jako chlapi. Tady je jedna z nejlepších písní jednoho takového uskupení:

https://www.youtube.com/watch?v=SsmVgoXDq2w

Ačkoli zrovna tuhle jim složil jeden chlap jménem Prince, který už mezi námi není. Dívčí válka či rejdy Amazonek jsou úžasným projevem ženské vzpoury proti zatvrzelému principu mužského vůdcovství a jeho sebestřednosti. Nicméně když tyhle bojovnice ulehnou ke spánku, sní o krásném princi. Mrkající

7 ;)
Zuzana (neregistrovaný) 17.05.2017, 16:58:58

Zvlášť, když se jich sejde po/nebo na pár...

6
Zuzana (neregistrovaný) 17.05.2017, 16:38:33
"Zvlášť, když se jich sejde pár..."

Zvlášť, když se jich sejde po pár... ;)

Lucifer
5
Lucifer * 17.05.2017, 16:27:17
Dívčí válka

https://www.youtube.com/watch?v=qNXxxUeiZ2A
S vyplazeným jazykem


Lucifer
3
Lucifer * 17.05.2017, 15:20:46
Pokud jsem článek včetně odkazu na neotenii správně pochopil, měl bych si připadat jako larva schopna pohlavního rozmnožování. Mezi námi chlapci, to není tak špatná kombinace. Mrkající

Stella
2
Stella 17.05.2017, 09:08:26
Tak, tak.
Unavený muž si musí odpočinout. Unavená žena se jde unavit ještě víc a udělá i to, co tatínek původně slíbil. Už proto mi v celé té knize chybělo to sdílení společné odpovědnosti (jako pojem). Dosud se projevuje jen jako dělba, bez toho, že by muž překročil hranici základní povinnosti. Už zpravidla neválčí ani neoře.
Tak sedí. Alespoň muž sídlištní.
Možná to sdílení půl na půl přinese právě ten současný vývoj?
Ona by se tady ještě musela rozlišit rovina
otec - matka, a druhá: žena - muž.
On ten ženský boj vypadá směšně, ale jednání mužů v každodenní praxi, i velmi inteligentních, pořád ještě bývá velice přezíravé. Zvlášť, když se jich sejde pár...

1
Tahiti (neregistrovaný) 17.05.2017, 07:50:13
Hmmm, velmi dobré pojednání. Dějinami klusající ženy do sebe nabalují všechna citlivá poznání, která předávají svým odnožím. zatímco pánové držící půllitry s pivem mudrosti mudrují o nesmrtelnosti brouka - fotbalu, hokeje, politiky atp. Dva světy, které vytvářejí svět třetí - dítě. Evoluci se nedá dát injekce, aby fungovala rychleji a kvalitněji.Ta si jede po své dráze přesně tak, jak jí to kdosi kdysi nalinkoval. S vyplazeným jazykem

«     1     »