Neviditelný čert

Agnieszka Hollandová v Magazínu DNES říká, že se lidstvo nachází v etapě, kdy je nudí svoboda. Lépe řečeno, nudí se bohatí, a chudí nevidí žádnou perspektivu. Z tohoto podhoubí vyrůstá nacionalismus a autoritářství. Doba se vyznačuje třemi hlavními problémy: prvním je globalizace vyvolaná korporacemi, protože ty jsou mocnější než stát. Druhým problémem je informační revoluce, která způsobila, že se vůbec nedá rozlišit, co je pravda a co je lež. Třetím je mravní revoluce: bílí muži se cítí být ohroženi svobodou žen, a tím přicházejí o poslední oblast, ve které dosud vládli.

Z knihy Ljudmily Ulické Básnířka, věnované životu Natalji Gorbaněvské, vyplývá, že při pohledu na poslední půlstoletí můžeme pozorovat vzácnou spolupráci mezi muži a ženami jako mezi sobě rovnými právě na poli boje proti autoritě totalitního státu. A účast žen na protirežimních akcích v zemích, kde za angažovanost hrozí tresty nesrovnatelné s tresty u nás, vyvolává další otázky. Mezi nimi dominuje téma hrdinství, naděje a beznaděje, smyslu emigrace a podoba vlastenectví. A nakonec také: různorodost postojů těch lidí, kteří volí jiné cesty, než je cesta přímého odporu. To vše je aktuální v čase, kdy nás zahlcují zprávy z četných sofistikovaných dezinformačních webů, jež formují (deformují) naši morálku, ať si to uvědomujeme, nebo ne. Rádi totiž přijímáme to, co je snadno přijatelné, přestože někde vzadu cítíme, že to možná není úplně to pravé. Ale co! Píší to chytřejší, než jsem já, a kdo ví, jak to všechno vůbec je. Některé země mají s propagandou obzvlášť velkou historickou zkušenost. Jak se s podobným ovlivňováním vyrovnat? Na to je v následujícím textu odpověď.

Stella

O Václavu Havlovi

Koncem května by oslavila narozeniny Natalja Gorbaněvská. Vzpomínky na tuto statečnou ženu shrnuje v knize Básnířka (Kniha o paměti) neméně odvážná žena, vědkyně a spisovatelka Ljudmila Ulická Kniha zachycuje nejen vzpomínky Ljudmily Ulické a samotné Gorbaněvské, ale uvádí také vyprávění dalších disidentů a jejich příbuzných. Jedna ze vzpomínek Natalji Gorbaněvské se týká setkání s Václavem Havlem (promiňme jí drobné nepřesnosti v uvádění dat).

Básnířka Nataša Gorbaněvská hodnotila Václava Havla jako „výjimečně světlého, výjimečně chytrého a vůbec – dokonale politikovi nepodobného člověka“. Poprvé se potkali v Paříži v únoru 1990, na ministerstvu kultury. Gorbaněvská se s Havlem pokoušela domlouvat česky, ale do řeči se jí pletla polská slova. Havel řekl, že může klidně hovořit polsky, protože díky tajným schůzkám s polskými disidenty dobře polsky rozumí. Ale Václava.Havla Gorbaněvská znala už od konce 60. let, kdy získala od ruských přátel zaměstnaných v Praze Havlovy rané hry. Díla z pozdější doby jí poskytovali manželé Tigridovi. Natalja Gorbaněvská přeložila úryvky z Moci bezmocných, později překládala Havlovy projevy a psala články o jeho nových hrách. Navždy ale pro ni Václav Havel zůstane především novátorským dramatikem a esejistou, který učí jinak přemýšlet.

Druhé setkání se konalo na pozvání Alexandra Dubčeka v srpnu 1990. O této návštěvě a hovorech s Havlem pak vyšel dlouhý článek od Gorbaněvské v Ruské mysli. Potřetí pozval do Prahy Gorbaněvskou a její přátele přímo Václav Havel, na oslavy vzniku Československé republiky, krátce před rozpadem federace.

Gorbaněvská konstatuje, že s výjimkou Reagana a Havla nemá ráda politiky. Tyto dva uznává, ale – jednoho jako herce, druhého jako dramatika. Líbilo se jí, že se Havel nestylizuje, že se nepoddal politice a nebojí se být nepopulární. Připomíná první Havlovy kroky ve funkci prezidenta. Jako jediný z východních představitelů pozval domů emigranty. Jeho druhý krok byl hodně nejednoznačný: omluva sudetským Němcům za násilné vysídlení. Gorbaněvská upozorňuje, že šlo o rozhodnutí velmocí a že vysidlování organizovala vláda jiného státu než pozdějšího komunistického. Gorbaněvská považuje za příznačné, že se Havel krátce před smrtí obrátil právě na Rusy. Vyzval opozici, aby vytvořila stínovou vládu. Podle Gorbaněvské měl zkreslené představy o jednotnosti i kvalitě ruské opozice. Ale v současném Rusku hrají mnohem důležitější úlohu občanská, ne politická uskupení. V nich je totiž skutečná moc bezmocných.

Moc bezmocných na Rudém náměstí v srpnu 1968

Ti z nás, kteří si ještě pamatujeme text sovětské hymny o nezrušitelném svazku svobodných republik sjednocených „mohutnou Rusí“, dokážeme nejvíc ocenit odvahu té hrstky, těch osmi lidí, kteří se 25. srpna sešli v centru Moskvy nedaleko Leninova mauzolea a kousek od samotného Kremlu, aby protestovali proti okupaci Československa. (Mimochodem, stáli a seděli u bývalého popraviště.) Natalja Gorbaněvská vezla kočárek se svým druhým synem, který měl tehdy 3 měsíce. V kočárku měla dva plakáty a vlastnoručně vyrobenou československou vlaječku. Plánovala, že pokud bude na náměstí jako protestující sama, připevní plakáty na kočárek a s vlaječkou v ruce bude asi hodinu sedět na chodníku. Ten praporek vyrobila už 21. 8., v den vojenského vpádu do ČSSR. Na jednom plakátě byl nápis Ať žije svobodné a nezávislé Československo!, na druhém Za vaši a naši svobodu. (Heslo z druhého plakátu pronášeli jako přípitek polští emigranti v Londýně při setkání se slavným spisovatelem Gercenem v 19. století.)

Demonstrace trvala 22 minut. Pak byli účastníci odvezeni k výslechům. Gorbaněvská a její přátelé vzpomínají na chování přihlížejících. Jak tomu bývá vždy při podobné příležitosti, okolostojící projevovali především zvědavost typickou pro trhovkyně, ale nikdo nechápal, o co demonstrantům jde. Někteří se na ně vrhali jako na „antisovětčíky“ a bili je, označovali je za židy, další vyčítali Čechům, že je Sovětský svaz osvobodil a stále je živí. Jiní argumentovali tím, co tehdy sovětská propaganda šířila: že do Československa měla brzy vtrhnout německá armáda. (Čeští pamětníci vzpomenou, že se u nás zcela dezorientovaní sovětští vojáci domnívali, že byli vysazeni v západním Německu.) Lidé křičeli, že není možné postoupit „naše Československo“ Američanům. Někteří trhali plakáty, aniž by je stačili přečíst, natolik se jim zdálo nepřístojné, aby někdo znesvěcoval Rudé náměstí nějakou demonstrací.

Jeden z demonstrujících, Pavel Litvinov, ve své vzpomínce píše, že svobodu malých národů je třeba hájit proto, že vedle mohutného souseda, který je schopen menšího převálcovat, ztratí vlastní svobodu i samotný veliký soused. Litvinov se před Čechy a Slováky stydí. O Gorbaněvské říká, že není politickým myslitelem, ale vyznačuje se hlubokou morálkou a nezávislým myšlením. Gorbaněvská proslula i dopisem k sovětské okupaci.

Ljudmila Ulická dále vzpomíná, jak se na všech pracovištích konaly schůze a manifestace na podporu okupace ČSSR a proti demonstrantům z Rudého náměstí. Také v ústavu genetiky akademie věd se konalo povinné shromáždění. Ulická by se bála vystoupit na náměstí, ale hlasovat pro okupaci nedokázala. Chtěla odejít, ale ukázalo se ale, že dveře dlouhého sálu nabitého účastníky shromáždění jsou zamčené. Sebrala odvahu a před ztichlým auditoriem přešla až ke dveřím u předsednického stolu a vyšla na chodbu. Po roce byla z akademie propuštěna, ale to už mělo konkrétnější důvod: samizdat.

Jak léčit nemoc z přemýšlení

Natalju Gorbaněvskou zatkli v prosinci 1969. Tou dobou byla členkou skupiny na obranu lidských práv. Protože už po srpnu 1968 byla prohlášena za nepříčetnou, hrozila jí psychiatrická léčba na neomezenou dobu, a to ve vězeňské nemocnici „zvláštního typu“. Tříčlenná odborná komise došla k závěru, že u Gorbaněvské „není vyloučena možnost vleklé schizofrenie“. Dva roky a dva měsíce Gorbaněvská strávila na nucené léčbě ve vězení. Léčení spočívalo v nepřetržitém podávání stále stejného množství prášků, které se předepisují lidem s halucinacemi a těžkými záchvaty deliria. Po celý ten čas se Gorbaněvská obávala, že přijde o zdraví opravdu. Byla svědkem úplného duševního rozvratu uvězněných, kteří na léky reagovali citlivěji. V mírnějších případech se u nich projevila Parkinsonova choroba, vedlejší účinek Haloperidolu.

Gorbaněvská, která vydala několik básnických sbírek, nesměla tvořit. Psát ve vězení bylo přísně zakázáno. A co uvězněná disidentka nesla stejně těžce, jako to, že nejspíš nepozná okamžik, kdy překročí hranici normálnosti, byla neznalost doby, kdy vězení opustí. Záviděla těm, kdo šli do lágru. Ti měli jasně stanovenou lhůtu. Léčba Haloperidolem měla charakter pomalého mučení. Mučením byly také maličké, zamčené cely. Ostnatý drát pod napětím na zdech a zamřížovaná okna. Strážné věže na každém rohu. Vycházky v uzavřeném prostoru a pouze v těsném zástupu, protože vězňů bylo příliš mnoho. Tak vypadalo léčení duševně nemocných v kazaňské vězeňské nemocnici. Když Gorbaněvskou převezli do pověstného sklepení věznice Butyrka v Moskvě, cítila se tam jako doma. Ve srovnání se „zvláštním“ vězením v Kazani se v Butyrce dalo přežít.

Po propuštění byl Gorbaněvské nabídnut invalidní důchod pro nepříčetnost. Odmítla, protože přijmout jej by znamenalo octnout se kdykoli pod jakoukoli záminkou opět v „nemocnici“. Když se ptal vyšetřovatel Gorbaněvské, proč šla demonstrovat, když má dvě děti, odpověděla, že právě proto. Aby se před nimi nestyděla. Ví, že její chování bylo sobecké: chtěla prostě žít s čistým svědomím. A spolu s přítelem Litvinovem říká, že své chování pociťovali jako naprosto přirozené. Nejdůležitější pro ně jsou svoboda, odpovědnost, svědomí. Opěrné sloupy života.

Svobodná vůle, ale…

Až do chvíle, kdy byl nucen opustit zemi Solženicyn, většina disidentů emigraci odmítala. Ale počet vězňů svědomí rostl a s každým projevem nesouhlasu rostla i hrozba dlouhého věznění. Kdyby Gorbaněvské hrozil jenom lágr, zůstala by. Ale „psychušku“ by už nezvládla. Zachránila by možná tělo, ale přišla by o rozum. Solženicyn psal o sovětské psychiatrické léčbě správně jako o Osvětimi ducha. Z plynové komory příslušných věznic vyjde pouze tělo, bez ducha, bez duše. Nebyla možnost jiné volby. Buď se stát „dezertérem“, jak Rusové s oblibou emigranty označují, nebo se nechat úplně zničit. „Každá volba je spjata se ztrátou. A nikdy nevíme, co budeme muset obětovat. Svobodná volba s sebou přináší ztrátu vždycky. Když nám Hospodin daroval svobodu volby, uvalil na nás těžké břímě“, říká Natalja Gorbaněvská.

Zdroje:

• Ulickaja, Ljudmila: Poetka (Kniga o pamjati: Natalja Gorbaněvskaja), ACT Moskva, 2014
• Ciglerová, Jana: Poslední vzpoura bílých mužů, Magazín DNES č. 20, r. XXIV, str. 26

29.05.2017, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 13