Bez TABU to nejde...

rubrika: Pel-mel


Čeští filharmonici obohatili jazyk o japštinu, o jazyk zrozený při zájezdech do Japonska. (Viz LN 17. 6. 2017: Taktoniči, ten kouzlí). Dirigenta nazvali „taktoniči“, taktovka se stala „taktomete“, z tympánů jsou „ničiuši“. Jazyková hravost těch, kteří vystupují v „machrhausu“ (kam podle jednoho ze semaforských monologů chodí fajnoví lidi), potěší stejně, jako jazyková fantazie, s jejímiž výsledky nás seznamuje tato internetová stránka: Čeština 2.0: Jak nám zobák narost. Skutečná japonština ale jako jeden z mála jazyků (ještě tak finština) převzala beze změny austronéské slovo „tabu“. Považuje ho za svoje, přestože japonský ekvivalent měla už před Cookovými expedicemi. Jiné evropské jazyky přebíraly tento výraz s drobnými změnami. Při vší bohatosti naší mateřštiny, ani my nemáme výstižnější slovo pro označení zapovězených věcí, než je neohebné „tabu“. Už to, že je nesklonné, souzní s jeho významem. Od tabu zkrátka rychle pryč!

 

Stella


Harmut Kraft se v knize Tabu (Magie a sociální skutečnost) věnuje všem aspektům spojeným s věcmi zapovězenými a nedotknutelnými, ale též s věcmi, kterým se vyhýbáme buď z pohodlnosti, nebo z nechuti. Rádi totiž řešíme záležitosti nepodstatné, ba hloupé, ale pomíjíme důležité otázky, jakou je např. únosnost sociálního systému v blízké budoucnosti (i z důvodu prodlužování života). Zůstáváme obvykle jen u konstatování, že tady podobný problém je. Po nás ať přijde potopa? (Proč připomínám právě toto ožehavé téma, vyplyne z dalšího textu.)

 

V dnešním příspěvku se nejprve zastavím u původu samotného slova „tabu“. Následovat bude  zmínka o tom, jakou roli v sociální oblasti hrají zapovězené věcí a jevy. Další část vychází z Kraftových kapitol o posledních věcech člověka, tedy o věcech, u nichž různá tabu houževnatě přetrvávají. (O tabu pojednával také článek o „druhotné mysli“.)

 

Slovo – cizinec

 

Slovo tabu se k nám zatoulalo přes angličtinu z tongštiny až ze sopečného a korálového souostroví jižního Pacifiku. Evropané neradi přejímali slova od „divochů“, ale tabu jim velmi přišlo vhod. Jevy, na něž se tabu vztahovala, zde samozřejmě byly, ale slovo scházelo. A tak se nepříjemné a společensky nevhodné věci vyjadřovaly opisem nebo různými eufemismy. Dobrého přijetí se ve světě dostalo také slovu tetování, pocházejícímu ze stejné oblasti. Neuchytilo se ale slovo mana, pro obyvatele Oceánie stejně důležité (veliká síla, moc, nadpřirozená síla...) Za tato nová slova vděčí Evropa výpravám Jamese Cooka, který se v druhé polovině 18. století snažil objevit splavnou námořní cestu z Pacifiku do Atlantiku.

 

Tabu označuje zákazy různého druhu. Mohou být např. tabu trvalá a tabu časově omezená. Na neznalost nového tabu doplatil roku 1779 sám James Cook, když jeho dvě lodi zakotvily v mořské zátoce, na niž se právě nové tabu vztahovalo. Porušení zákazu vedlo ke sporům s domorodci, kteří se rozhodli znevážení tabu pomstít a Cooka ubili. Stal se tedy obětí nového a dočasného tabu.

 

Existují i tabu hospodářská, společenská, tabu jídelní a tabu mrtvých. Dočasná tabu vztahující se na potraviny mají hluboký smysl. Je-li vydán zákaz požívat některé produkty, bude ochráněna budoucí setba a nepřijde hladomor. (M. Harris roku 1995 vysvětluje tabu pojídání vepřového v islámských zemích jako zákaz odvozený z principu nákladů a zisku. Prasata spotřebují mnoho nákladného a drahého krmiva, umělý stín a vodu. Ujídají člověku pšenici, sóju, kukuřici, brambory...) Velmi přísná jsou (byla?) trvalá tabu týkající se panovníka. Tabu se stávaly všechny předměty, jichž se král dotkl – pro ostatní od této chvíle byly nepoužitelné. Aby lidé nepřicházeli o půdu, na niž stoupla  panovníkova noha, museli panovníka přepravovat na nosítkách. Dům, který navštívil, nesměl už nikdo obývat. Z toho důvodu měly vesnice zvláštní obydlí určené jen pro krále.

 

Překročení tabu vždy pro člověka znamenalo vyobcování. Trvalé vyloučení jedince ze společenství se mohlo rovnat jisté smrti. Zůstal bez pomoci, bez zájmu komunity. Mírnější bylo vyloučení dočasné, které skončilo provedením očistného rituálu a znovupřijetím.

 

Rituály vůbec mají hluboký smysl, protože brání sebedestrukci z pocitu bezmoci tam, kde člověk nemůže ovlivnit průběh událostí: je snesitelnější, pomyslíme-li si, že někdo překročil tabu, a proto došlo k zemětřesení, k povodni... Když najdeme viníka a dáme mu jméno, pak neovlivnitelné síly můžeme usmířit magickými praktikami (u křesťanů modlitbou). Získáme pocit, že můžeme věci nasměrovat k lepšímu. (Nepochybuji, že podobný smysl má v poslední době inflace omluv, jimiž přijímáme vinu i za předky...)

 

Biblické Desatero má také charakter tabu. Narušení vztahu s Bohem je hříchem a může vést k vyloučení z náboženského společenství. V naší civilizaci přetrvává hrozba vyobcování spíše u venkovského společenství, ale mnohem častějším projevem (i pomyslného vyobcování) jsou psychosomatické potíže, jež mohou vést také ke smrti, ať v důsledku infarktu, nebo sebevraždy.

 

Tabu totiž slouží jako záruka jednoty společenství a zároveň je prostředkem sociální kontroly. Tabu zajišťuje identitu. Můžeme se na ně dívat zároveň jako na psychosociální strategie. Je skutečností, že jejich (tabu) překročení umožňuje vývoj. Přijmu-li jednou provždy jako fakt, že prezident je jednou prezident, a tím je pro mne nedotknutelný, stanovil jsem pro sebe hranici, za niž nepůjdu, i kdyby prezident po hradním nádvoří na koze jezdil a v poníženém předklonu k nám pozval cizí armády mávající jadernými oštěpy. V tom okamžiku sice napomáhám stabilitě, ale bráním vývoji k lepšímu. Zaštítěn osobním i společenským tabu. Tabu je ambivalentní...

 

Tabu se nemůže odvozovat jen z etnologie nebo náboženství. Pramení také z přirozenosti lidské psychiky (jsou tabu vědomá i nevědomá) i z charakteru kolektivního života. Jde o věc mnohem složitější, než se zdá, neboť souvisí se svědomím, zákazem, zákonem, hříchem i s pověrou. Ovšemže také s magií... Zastavme se ale u projevů tabu v konkrétních situacích, jakými jsou transplantace a eutanazie.

 

Tabu v transplantační medicíně

 

Ještě nedávno se za mrtvého považoval člověk, jemuž se zastavilo srdce a dýchání. Smrt byla smyslově vnímatelná (skvrny, ztuhlost). Dala se definovat speciálními přístroji, měla abstraktní charakter. Podle současného zákona konec lidského života nastává okamžikem smrti mozkové.

 

Procesu transplantace se účastní různé profesní skupiny a každá z nich stojí před značnou zátěží: anesteziologové zajišťují vitální funkce u člověka „úředně“ mrtvého. Po vyjmutí orgánů je na nich, aby vypnuli přístroje. Prožitkově (ne podle zákona) se podílejí na zabití. Jak vypráví jedna anestezioložka, vždy znovu se musí vyrovnávat s tím, že už vidí úmrtní list, ale srdce člověka ještě bije. Je vyloučeno, aby v práci mluvila o svých pocitech. Ale citově se nedokáže odpoutat od vědomí, že hanobí tělo, a sama by orgány nikdy neposkytla. Cítí překročení tabu. Tabu klidu mrtvých. Lékaři si samozřejmě svou práci racionalizují. Pomáhají přece vážně a beznadějně nemocným. Ale existující zákonná povinnost hlásit možné dárce orgánů se plní velmi nedostatečně, mimo jiné právě kvůli tisíciletému tabu, které velí nenarušovat posmrtný klid.

 

Podobně ambivalentní pocity mají lidé čekající na dárce. Nejeden z nich vypráví, jaké napětí přináší doba mlh a náledí. Poskytuje naději na orgán, ale vzbuzuje také pocit viny kvůli „radosti“ ze smrti jiného. Přijetí cizího orgánu se totiž podvědomě spojuje s odvěkým tabu kanibalismu. Opět nezbývá, než podobné pocity potlačovat a racionalizovat. (Mimochodem, pokud jde o kanibalismus, málokterý zločin je sledován s takovým dychtivým zájmem!)

 

Další otázka je spojena s platbou za orgány. Neboť se zde setkává křesťanská láska k bližnímu s obchodem. Je orgán darem, nebo zbožím? Ukazuje se zatím, že smysluplná diskuse na toto téma je, přes všechny pokusy o ni, téměř vyloučena. Kde začne, tam rychle skončí.

 

„Nejchudší lidé z hospodářsky slabých oblastí se tímto způsobem stávají „skladištěm náhradních dílů“ pro pacienty z bohatých zemí.“ V těchto zemích (Latinská Amerika, východní Evropa, Afrika, Indie) z obchodu s orgány zmizela etika, dochází k vykořisťování a zločineckým praktikám. Orgány od živých dárců jsou mnohem cennější. Západe, cítíš nějakou vinu, je-li v tvých zemích obchodování s orgány spoluobčanů zakázáno? Počet lidí ochotných orgány darovat (i po smrti) na Západě klesá. Nepochybně to souvisí s narušením klidu umírajícího. Umírajícího totiž v takovém případě nelze v nemocnici doprovodit do konce a věcné argumenty před tabu posmrtného klidu a posmrtných rituálů selhávají.

 

Přijde si smrt pro nás, nebo my pro ni?

 

Tak se ptá Hartmut Kraft v kapitole o eutanazii. Protože smrt je nevyhnutelná a skrytě přítomná stále, bylo zapotřebí pro umírání a pohřbívání vytvořit příslušné společenské formy. Ruku v ruce se světskými a náboženskými rituály vznikají i různá tabu. Církev začlenila svět mrtvých do světa živých, např. i tím, že se hřbitovy dlouho nacházely v centru obce a sloužily víceméně jako veřejná shromaždiště i jako místo zábav. (Viz také zde s odkazem na Ariesovy Dějiny smrti.)

 

Na hřbitovních zdech a na stěnách kostelů býval cyklus obrazů předvádějících tanec smrti, která s sebou postupně strhává lidi všech stavů: ve smrti jsme si všichni rovni. Ale nikdy na těchto obrazech netančili sebevrazi. Ti totiž byli vyobcováni. Jejich překročení tabu – Desatera – bylo natolik závažné, že se jim dostalo pouze věčného zatracení, bez možnosti projít očistcem, bez možnosti zařadit se alespoň mezi mrtvé. Toto církevní pojetí sebe – zabití převzala i světská moc, když nedovolovala pohřbívat sebevrahy do posvěcené půdy. Sebevrah byl totiž posedlý ďáblem.

 

Proč taková přísnost? Protože sebevrah sám, o své vůli, pohrdl společenskými tabu a sám rozhodl o svém vyloučení. Pohrdl tak nejen církví, ale také státem. Postupně se nacházely i polehčující okolnosti, jako je třeba pominutí smyslů, a od 17. století můžeme pozorovat vzrůstající zájem medicíny o sebevrahy. Pro psychiatrii se sebevražda stala vážným tématem na přelomu 19. a 20. století.

 

Psychiatrie ovšem zasáhla do problematiky umírání a smrti velmi neblaze v Německu, kdy v letech 1940–1945 podpořila zabití sta tisíc lidí, které označila za přebytečné tvory a za prázdné lidské schránky. Tělesně postižené děti a duševně nemocní klesli na úroveň hmyzu, jak dokládají statistiky dochované na zámku Hartheim, kde se prováděla „dezinfekce“ za účelem vysokých úspor. Z tohoto důvodu je v současném Německu dosud tabu téma eutanazie, přestože třeba v Nizozemsku je vyžádané ukončení života zákonem umožněno od roku 2001 a v Belgii od roku 2002.

 

Eutanazie v překladu znamená dobrá, bezbolestná smrt. Západní společnost téma smrti vytěsňuje jako tabu především proto, že nikdo nezná okamžik svého odchodu – a to nás uráží. Všechno jinak nějakým způsobem dokážeme ovládnout. A z toho, co je mimo naše možnosti, učiníme tabu. Ovšem ars moriendi, umění umírat, by mělo být přijato, nikoli vytěsněno. Jako součást našich životů. Zatím jsme ale jen na počátku diskusí...

 

Závěrem pro zajímavost uvádím příklad matematické úlohy z dob nacismu, z cvičebnice Matematika ve službách národněpolitické výchovy s praktickými příklady z národohospodářství, topografie a přírodních věd:

 

Jeden duševně nemocný stojí denně 4 říšské marky, mrzák 5,50 říšské marky, zločinec 3,50 říšské marky. V mnoha případech má úředník jen asi 4 marky denně, zřízenec sotva 3,50 marky a nevyučený dělník méně než 2 marky na jednoho člena rodiny. A) Zobrazte tato čísla graficky. Podle střízlivých odhadů je v Německu na 300 000 duševně nemocných, epileptiků apod. v ústavní péči. B) Na kolik peněz tito lidé celkem ročně přijdou, vycházíme-li z denní sazby 4 říšské marky? C) Kolik manželských půjček v hodnotě 1 000 marek by se – bez závazku pozdějšího splacení – dalo z těchto peněz ročně vydat?

 

Zdroj: Kraft, Hartmut: Tabu (Magie a sociální skutečnost), Mladá fronta, 2006


komentářů: 21         



Komentáře (21)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

Stella
21
Stella 28.06.2017, 16:37:42
Však víte, Starý Kocoure,
že lepší způsob než demokracie ale není... Osvícená monarchie? To je totéž. A, jak se říká, jinou zeměkouli nemáme. Zatím.
Ono není k zahození, když po názoru nepřijde tvrdá represe. Mrkající

20 Komunismus
Starý kocour (neregistrovaný) 28.06.2017, 01:52:33
...je taky jedna ze zářných budoucností. Není to o nic horší pohádka. Byl jsem obdivovatelem komunismu asi tak do páté třídy. Pak jsem zjistil, že v něm něco skřípe. Že se praxe naprosto rozchází s teorií. Takže nedůvěra...

Byl jsem velkým zastáncem demokracie. Věřil jsem, že si to lidi přece nepo....kazí.
Měl jsem kdysi dávno prudkou hádku s Karlem Krylem, když u nás vystupoval. Vysvětloval mi, jaký je rozdíl mezi demokracií pro věrchušku a "demokracií pro lidi". A že na to přijdu taky. Že na to přijdeme všichni, ale až už bude pozdě a věrchuška bude mít zajištěny všechny pozice. Hlavně noviny, rádio a TV. (Internet tehdy ještě nebyl tak populární.)

Kryl ještě neumřel a už jsem zjišťoval, že asi měl pravdu. Žil přece v demokratickém Německu, takže věděl.

Všechny systémy (a náboženství) počítají s ideálním člověkem. Ale s "ideálním člověkem" je možno fungovat snad v jakémkoliv režimu. I dobrotivý osvícený panovník a šlechetná šlechta by mohla generovat spokojený život pro všechny. Nebo nacionální socialismus. Kolik lidí mu věřilo z celého srdce. Hitler, Stalin, Masaryk, Gottwald...

Nebo si vezměte křesťany. Jak moudré je desatero! Jenže - ti vykladači. Každý zákon se dá vyložit různě. Každý si různě vykládá, tak jak se to hodí jemu. Kolik lidí ale Desatero dodržuje doopravdy?

O relativitě pravdy jsem už psal. Neexistuje totiž jediná pravda. Vždy záleží na úhlu pohledu.
Takže pravda může být moje nebo jeho ale i při největší poctivosti zúčastněných se ty jednotlivé pravdy budou dost lišit.

Islám má svou pravdu. Jednoduchou jako komunismus. Praxe je (jako u všeho) věc úplně jiná.

Lidé, čtěte!

Tož tak.

Stella
19
Stella 27.06.2017, 18:59:29
No právě. Najednou člověk kouká: Vždyť to je přesně to, co mi chybělo. Taková víra.
A kolik věcí se vyřešilo při jednom.
Ženy neprotestují proti výběru manžela, protože dohazovačky jsou zodpovědné, muži se rádi žení, protože dohazovačka pečlivě prohlédne celou možnou budoucí nevěstu a nejednou je po sňatku z umaštěného rozcuchaného profesora docela i člověk...

Čert si všiml ve svém článku právě toho lákavého.
Kapka po kapce...

Lucifer
18
Lucifer * 27.06.2017, 12:03:59
Tak jsem si román Podvolení od Michela Houellebecqa stáhl z internetu. Zde jsou útržky z doslovu:

Ženy se vrátily do domácnosti a k dětem, netráví čas studiem a nevyčerpávají se v zaměstnání. Stát nemusí zajišťovat síť předškolních zařízení, ostatně povinná školní docházka může být ukončena ve dvanácti. Uvolněná pracovní místa zastanou muži, těšící se právu mít více manželek. Legalizuje se tak dnešní situace (nejen stárnoucích) manželů, kteří své zákonné ženy stejně podvádějí s milenkami. … Spokojení občané, mizivá nezaměstnanost, téměř nulová kriminalita, žádná bída… Podivná představa? Nikoli. Vize blízké budoucnosti zachycená v románu Podvolení…

Optimističtější vyhlídky pro budoucnost, příjemnější veřejný prostor, ve všech ohledech lepší život. Berete? Problém však pro evropské čtenáře může být v tom, že podle této románové vize má být nevyhnutelným a vítaným receptem na všechny bolesti současného světa… islám!

Evropa se s potlačením křesťanství vzdala víry, ale i tradičního způsobu života. A nezbylo jí nic – což se projevuje se stále nápadnější naléhavostí. Lidé pohrdli rodinným životem, přestali stát o to mít děti, realizují se pracovní kariérou a zabezpečení ve stáří místo potomků převzal stát.

Člověk je zvyklý v něco věřit, a když zjistí, že povrchní život naplněný jen konzumem je málo, když jako François, vypravěč Podvolení, pochopí, že ani spirituálně silný zážitek z kostela v křesťanském putovním místě nestačí a nepomáhá, je zřejmé, že nabídka zkusit se najít v jiné víře může být lákavá. V tom, jak tento román islám popisuje, se ale původní náplň náboženství – jako čistě myšlenkového rámce, svého druhu ideologie a filozofického názoru – rychle vytrácí. … islám je představován především jako praktický návod na život jednotlivce a zejména na uspořádání společnosti…

Houellebecq tenhle román napsal někdy v roce 2015. V roce 2010 těsně před mým pádem do kolejí metra tady vyšel můj Islám
http://www.neviditelnycert.cz/blog/pel-mel/126-islam.html

Nepřipadá vám podstata tak trochu podobná?

https://cs.wikipedia.org/wiki/Michel_Houellebecq

https://www.kosmas.cz/knihy/207621/podvoleni/

http://kultura.zpravy.idnes.cz/podvoleni-recenze-033-/literatura.aspx?c=A151201_181135_literatura_kiz

Stella
17
Stella 27.06.2017, 11:04:13
Starému kocourovi.

Ženu do knihkupectví nepouštějte... Mrkající


16 To Stella
Starý kocour (neregistrovaný) 26.06.2017, 23:24:19
Podvolení: Na (ne)štěstí nejsou dějiny lineární. Jsou tam zlomy, někdy dost nečekané. I malá krysa zahnaná do kouta se stává nebezpečnou. (Ověřeno v praxi. Mnou osobně.)

Jedno je ale fakt: Když se nesmí o věcech mluvit, nepřestanou tím existovat. Naopak - nabývají na zdánlivé důležitosti. Že si to věrchuška (ta nebo ona), neuvědomuje je jiná věc.
Střelný prach na volném prostranství shoří velkým plamenem, ale jinak nic neudělá. Když se zavře do pevného ocelového pouzdra tak vybuchne a pozabíjí všechno kolem.

Na každém kotli - třebas i papiňáku musí být pojistný ventil Pokud ho uzavřeme...

P.S.: Knížku mi koupila žena. Dost mě rozhodila. Protože se to může docela dobře stát. Když budeme dodržovat TABU. Mluvit se má o všem. I o lžích.

Stella
15
Stella 26.06.2017, 21:34:14
Román Michela Houellebecqa: Podvolení.

Velice přesvědčivý závěr! Tak nějak pravdivý...

14 TABU
Starý kocour (neregistrovaný) 26.06.2017, 14:52:55
Není to mimo mísu. Pořád je to o TABU. A to je pěstováno nejen v naší Kotlince, ale zdá se i v celé Evropě, ba donce i v zámoří. Někdy mám dojem, že v míře dokonce větší, než tady. Umlčování.
Kód byl: uniexs Symptomatické!

13
Zuzana (neregistrovaný) 25.06.2017, 19:33:28
Vratna romance od tematu taky neni spatna, ale lepsi je tento citat:

"Einstein once said that 2 things seem to have no limits, human stupidity and the Universe but he wasn't sure about the Universe."

:)Citat krom jineho dost vystuje komentare pod odkazem na debate na idnes.

Pekny zbytek weekendu!


11
Zuzana (neregistrovaný) 25.06.2017, 16:48:47
http://zpravy.idnes.cz/diskuse.aspx?iddiskuse=A151118_113224_domaci_jav

Omluva za odboceni z tematu, google mi pomohl k dobre zabave ;) A mozna nekomu z Vas taky...

10
Zuzana (neregistrovaný) 25.06.2017, 15:54:50
Mozna je to mirne mimo hlavni tema, ale kdyz mluvi se tu o emigantech a uprchlicich.

Kam byste 'zaradili' politicke uprchliky z totalitnich systemu, kde se nesmelo cestovat do zemi s kapitalistickym systemem, kde nebyla svoboda, kde se zaviralo pro nazor, kde se clovek nemohl sam rozhodnout, kde chce zit..., kde bez aktivni kolaborace s rezimem nebyla budoucnost...Prakticky zili v sofistikovanejsi forme koncentracniho tabora.
A z nichz se ve svobodnych kapitalistickych systemech stali ekonomicti emigranti. Mnozi zde narozeni absurdnimu rozdilu mezi jejich byvalym ekonomickym statusem, ktery sam o sobe nebyl duvodem k uteku a nesvobodnym zivotem, jenz je vystval ze zeme, nerozumeli a nerozumi dodnes. Tudiz s nimi bylo ve vetsine zachazeno, aspon zde v USA, jako s kazdym ekonomickym prichozim. (Rozdil asi jen v delce cekani na am. obcanstvi).

9 To Stella
Starý kocour (neregistrovaný) 25.06.2017, 15:07:08
Uprchlíci a imigranti:
Nevidím mezi nimi ostrou hranici ale hlavně není v lidské moci je od sebe rozeznat.
Dokonce jsem si všiml, že utečenci se poté, co získají jakýsi status a jistotu, mění. Jsou totiž tady v Evropě občany třetího řádu (druhého řádu jsme my, z Východu) a začínají se radikalizovat". Což jim jde docela snadno, protože nemají celkem co ztratit.

Boj o vodu - jistě. O vodu, jídlo i prostor. Souvisí s přelidňováním určitých regionů, protože tam v současnosti není přirozený úbytek populace vlivem nemocí a mezikmenových válek jako kdysi. A tamní natalita se nesnížila, protože její omezování je proti jejich víře a přesvědčení. Navíc - protože chybí sociální systém (důchody) je potřeba, aby každý měl několik přeživších dětí, které se o něj postarají, až se nebude moci postarat o sebe sám.
Tamní malá "výkonnost" totiž predefinuje, že na výživu jednoho starce nestačí jeden potomek. To samo osobě zvedá čísla populace.

Já vím Stello, zní to hrozně - ale takový je život bez růžových brýlí. [;>/

Stella
8
Stella 25.06.2017, 14:41:49
Já velmi rozlišuji mezi ekonomickými migranty a utečenci před válkou.
Také začal boj o vodu a následné stěhování národů.

7 To Stella
Starý kocour (neregistrovaný) 24.06.2017, 22:55:00
Příroda není jen krutá a bojující na život a na smrt. Soucit je vidět i u zvířat a to i mezidruhově. Levhart chrání mládě antilopy před hyenami. Vytáhne ho opatrně na strom. Napřed se zdá, že je to proto, aby si ho mohl sežrat sám. Ale video ukazuje, že mládě je nakonec propuštěno bez úrazu. Kachna krmí rybičky v jezírku. Hází jim potravu. Opice vytáhne z vody topícího se ptáka. Pes se snaží oživit jiného psa, kterého srazilo auto. Opice oživují jinou, která se dotkla elektrického vedení - a nakonec slaví úspěch. Atd, atp.
Takže soucit není výlučně lidská vlastnost, kooperace taky ne. Ztracený Cortézovský voják naváže u napajedla jakousi spolupráci se samicí levharta. Je beze zbraně, vyčerpaný hladový. Střídají se v pití vody. Levhartice mu nakonec u napajedla přenechává kusy masa ze svého lovu - a syrové maso vojáka zachrání. A voják ji pak nedovolí zabít, až se zase objeví jeho druhové.
Nebo ta klasická pověst o lvovi, kterému chlapec vytrhne z tlapy trn. Tam určitě byla nějaká skutečná příhoda, která se dostala do pověstí. Nebo tzv, "vlčí děti", lidská mláďata, odchovaná vlky či opicemi. Mauglí. Je jich spousta, skutečných.
Ale ani zvířata neohrozí svá ostatní mláďata, pokud je ve snůšce nebo rodině nějaké postižené. Buď je postižené málo a je schopno v konkurenci sourozenců obstát, nebo uhyne. Je vyhozeno z hnízda. Ptáci, lišky, vlci, ale i buvoli nebo sobi. Starají se o slabší - ale nesmí to příliš oslabit celou komunitu. Jinak by to jako druh nepřežili.
Člověk tohle přirozené chování balí do filosofických úvah a frází, sám si stanovuje limity a stává se tak nepřirozeným.
Dnes:
Utečenci, imigranti a jejich podpora. A jejich touha po našem bohatství a moci. Tedy zásadní nevděk, snaha ovládnout svět, který nestvořili a který ani nedokáží "udržet v chodu". Až jich bude jisté kritické množství, budou tady (doufám, že ne) vládnout. Protože "demokracie". Jenže jejich vysoká natalita a víra v Alláha je nedokáže nasytit. Budou nakonec bojovat o jídlo mezi sebou. Stejně jako myši, které se dostanou do sýpky, pomnoží se, vyžerou ji a sedlák s celou rodinou zemře hlady nebo se odstěhuje.
Myši ovšem následně z větší části vyhynu - už jim nikdo nebude plnit sýpky obilím. Zůstane jich jen tolik, kolik jich bylo předtím, než tam sedlák začal hospodařit a shromažďovat zásoby.

«     1    2   »