Neviditelný čert

Stává se, že mám doma všeho dost. V takové chvíli prohlásím: Jdu mezi lidi. A zmizím na hřbitov.

Stella

Je známá věc, že nikde jinde se tak dobře nepozná charakter města či vesnice, jako právě na hřbitově, na krchově, v zahradě zelené... Na školním výletě v Třebechovicích pod Orebem jsme se jako děti z pohraničí divili tomu, že jsou na hrobech české nápisy. Všechno staré pro nás bylo automaticky německé. Ale - časy se mění. V naprosté většině německých hrobů už odpočívají nebožtíci, kteří mají na náhrobních deskách česká jména. Podél hřbitovní zdi vyrůstají hýřivé romské hrobky. Jsou do nich ukládáni čím dál mladší - muži. Nevídané radosti nové doby si berou daň. Mnoho německých hrobů se dávno propadlo. Jako by se přes ně přehnala nelítostná bitva. Nepochybně se tak stalo, ale o tom psát nechci.

Cestou na hřbitov míjím hřiště. Bylo vybudováno před šedesáti lety. Na hřbitově. Plán je plán, republiku si rozvracet nedáme, a to ani prostřednictvím bandy nebožtíků. Letní hřbitov se vyhřívá v plném slunci, voní tu heřmánek, ptáci pořádají festival. Smrt je na dovolené. Jaképak temné Dušičky? V létě bychom měli na zesnulé slavnostně vzpomínat. Kromě hábitů, které si občas po ránu bezdomovci zapomenou na pomnících, vídávám také podivínku Terezu. Před hřbitovní branou trpí kompulzivní poruchou, ale za branou je jasné, že oběma rukama odchytává vlákna, možná až ze slunce. Přede a tká, snad svou existenci, do které nám ovšem nic není.

Tak. Naše milá Wikipedie srozumitelně vysvětluje, čemu se říká hrob, pohřeb atd. Prošla jsem si pohřební rituály různých národů. Vyděsila mě informace o ekologických pohřbech. Ale zbytečně se divím, protože: "Pohřeb patří k nejstarším známkám lidské kultury a souvisí s představami o posmrtném životě." Jsme na divném rozcestí bezbřehé svobody, přešlapujeme, zmateni z přebujelé racionality. Chybí nám pevná opěrná zeď jednoduché a srozumitelné filozofie. Takové, jakou vyslovuje neuměle vytesaný nápis na jednom jihomoravském hřbitůvku: "Ach, Bože. Byl jsem, a musel jsem." NA KAMENI.

Zaujala mě pohřební bratrstva u některých národů. U lůžka umírajícího se kromě blízkých scházelo tzv. pohřební bratrstvo. Pomáhali odcházejícímu duchovně i prakticky. A např. staří židé zemřelého chudě oblékli a uložili do rakve z neohoblovaných prken. Mezi lidmi se tak symbolicky vyrovnaly rozdíly v bývalém společenském postavení. Zavládla absolutní a jediná spravedlnost. U starých Slovanů se praktikovalo noční bdění u mrtvého, často se konaly bouřlivé hostiny s alkoholem. Ve starších dobách se předpokládá rituální kanibalismus.

O tom, jak se scházejí sousedé u nebožtíka, vypráví třeba Olga Tokarczuková (Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých). A krásnou řeč, zhodnocení života vraha a grázla, je možné najít v Žítkovských bohyních Kateřiny Tučkové. A když už jsem sklouzla k literatuře. Mnoho let mi trvalo, než jsem pochopila slova A. P. Čechova, že pohřbívat některé lidi je radost. Co si budeme povídat. Umrlčí prkna, dětské máry... Klosterman píše, jak se v zimě umíralo v šumavských chalupách. Zemřelí byli uloženi na prkno a museli čekat do jara, aby bylo možné vykopat hrob. A pro jednu rodinu bývalo zapotřebí hrobů několik. Chalupy nebývaly velké... Tak se se smrtí žilo. Nebožtík v chladu v komoře či venku.

V Dějinách smrti Philippa Ariese jsou fakta, která se možná vztahují jen k Francii - nepodařilo se mi ověřit. Nevím, jestli se také u nás praktikovalo, že se ve středověku mrtví házeli do jámy uprostřed vsi, lehce se zaházeli hlínou. Když už jich tam bylo moc a psi roznášeli kosti, teprve se kosti vykopávaly a vystavovaly. V každém případě byl hřbitov ve Francii dlouho místem trhů, místem vyhlašování rozsudků, pekl se na něm chléb, pořádaly se zábavy. Bylo zvykem si na hřbitově domlouvat milostné schůzky. V některých oblastech ještě v 16. st...

Samostatnou kapitolou je pohřbívání sebevrahů.  I to, jak se postupně církev vyrovnávala s tím, že sebevrah nemusí ležet u zdi, na půdě, která nebyla posvěcena. (Náš vánoční a nešťastný skladatel Jan Jakub Ryba...) Hřbitovní architektura. Pořád si říkám, jestli k pardubickému krematoriu opravdu patří přívlastky označující nové směry. Není to ve skutečnosti vtip architektů - realistická perníková chaloupka se vším všudy?

Ale zpátky, hřbitova bylo dost.

Jak se tak vracím k paneláku, v rukou tašky s nákupem (nepůjdu přece z města naprázdno), už vidím, jak před vchodem vrůstá do lavičky svými bytelnými kořeny paní XYZ. Ženská protivná a vlezlá jak neutrino (pozdrav pro fyziky). Na hlavě má dnes vlásky - sedmibarevný kvítek. A už se přehrabuje ve své čarodějnické kabelce s černou podšívkou, protože hledá toho nejstaršího pukavce. A začíná zpěv: Já jsem vždycky říkala, že... Mně nikdo nebude povídat, že... Mně úplně stačí, že... (Tento verš mám nejraději.)

Tašky na zemi, fascinovaně poslouchám, jak její hlas zesiluje ve veliké KváKváKvá... Jak ona to dělá, že se vždycky tak šikovně promění? Ale než si dokážu odpovědět na tuto anatomickou, filozofickou, morfologickou atd. otázku, můj pud sebezáchovy se rozpomene, že má také nějakou povinnost, a tak říkám úslužně a chápavě (a jako vždy - také vyzkoušeno): To víte, paní, tohle my neovlivníme, vždycky to tak bylo a vždycky bude.

A víš, co? Dneska mě nerozházíš, já jsem byla na zvykání. A brzy půjdu zase.

P. S.: Vážení nebožtíci! Přiznejte se, kdo z vás mi dnes odklonil foťák i s drahým pouzdrem? Můžete mi říci, k čemu vám budou náhradní baterie za 270 Kč? A neopovažujte se mi tvrdit, že v tom nemáte... to... prsty.

Ve městě smrt nás ostřeluje ze zálohy a za plotem nám nevypění hlohy...

- Jiří Žáček -

Poznámka: Píseň? Je to chůze po tom světě...

07.07.2013, 00:00:20   Publikoval Luciferkomentářů: 18