O shovívavosti

rubrika: Pel-mel


Karel Čapek se pozastavoval nad tím, že se při setkání s někým novým neptáme, jaký je to člověk, ale ze všeho nejdřív nás zajímají jeho politické postoje. Já si potichu myslím, že politický postoj vypovídá hodně, ale budiž, řekl to chytřejší. Čapek bude mít určitě pravdu, protože velmi podobně se vyjadřuje také životem tisíckrát převálcovaná Jiřina Šiklová v rozverném interview Lidových novin. (Nebylo by lepší spáchat sebevraždu? LN 24. 6. 2017) “Že nikdy nejde o to, kde člověk dělá, ale co tam dělá, nejde o to, zda podepsal antichartu, ale co reálně dělal, zda je na nějakém seznamu, ale komu pomohl a komu škodil. Mladým skoro nejde vysvětlit, co všechno jsme museli skousnout. Já se vždycky ptám, co konkrétního ten člověk udělal, co provedl, koho nabonzoval...“

 

Stella


A vo co de

 

Přestože ve mně stále hlodá pochybnost o platnosti těchto slov, vzpomínám, jak jsem na novém pracovišti byla překvapena něčím, co jsem po dosavadních zkušenostech vůbec nepředpokládala. Ani jeden člověk vyhozený z politických důvodů, všechna školení čistě formální, ba i podpis stačil, nesčetná lživá slohová cvičení posílaná nadřízeným orgánům – a všichni byli spokojeni. Na mém předchozím působišti jsme prožívali dennodenní napětí, byli jsme od neustálou kontrolou, každé slovo bylo hlídané a rozebírané, konalo se několik soudních sporů (protistátní anekdota, facka soudruhovi – v hospodě prosím, ta facka stála jednu existenci. Ač opilí tam byli dva.)

 

Jak mě poučila kolegyně: všechno je v lidech. Jak mě poučil kolega: toto začalo za německé okupace. Ošidit, vyhnout se, sem tam nenápadně uškodit, ale přežít. Opravdovost, ideály první republiky vzaly zasvé. Jak přirozeně, jednoznačně a neokázale vyznívají dopisy psané vězni v posledních chvílích před popravou! Ať za heydrichiády, nebo v padesátých letech. Žádný nářek, pochybnosti. Žádný pocit výjimečnosti. Možná s ohledem na pozůstalé? Ale i to je přece ono! Samozřejmý smysl pro čest a zachování vlastní důstojnosti jako plod výchovy, protože – jak jinak? Nikdo z čekajících na smrt nepsal: Dejte si, děti, pozor, ať nedopadnete jako já. Naopak, daleko spíš ty dopisy obsahují zmínku o povinnosti. O splnění úkolu.

 

Přijali jsme, že dnes je hrdinství (všedního dne), když s někým šikovně vyběhneme, když z čistě prospěchářských důvodů někoho „užvaníme“. Byznys je byznys, to chápe i naše oběť. Příště se to podaří právě jí a, však si, brácho, rozumíme. Jsme z jednoho vrhu potměšilé vychytralé opatrnosti. Aby bylo jasno: ta tichoučká mazanost není zdaleka dominantní a zdaleka ne pouze česká vlastnost. Avšak u nás už se pod ní mnoho hlubšího neskrývá. Žádná pevná víra. Já vím: kdyby zase přišly povodně a kdyby vůbec opravdu šlo do tuhého… Člověk zapomíná a pak pochybuje.

 

V situaci, kdy je uplatnění svobodné lidské vůle chápáno jako projev vzpoury, v takové situaci si člověk musí vyboxovat území, svůj prostor působnosti, v němž bude bojovat tak, jak to dovede nejlépe. Musí si vymezit prostor k uplatnění schopností, přestože je nikdy nebude moci rozvinout naplno. Ale kontinuita nebude přetržena, Vyvraždit po Lidicích celý národ by nepříteli možná vyhovovalo nejvíc. Ale komu pak předat štafetu? Romantikové to, pravda, vždycky viděli jinak: Lépe nebýt, než být otrokem.

 

Doba pokročila a Ludvík Vaculík se v normalizačních 70. letech pozastavoval nad tím, že nic a nikdo už není jako dříve, že ani oni už nejsou to, co bývali. Všechno se děje naoko, jenom jako. (Ostatně, podobně vystoupil už Miloš Kopecký v osmdesátém sedmém!?) Také dnes se vyhýbáme přísné kategoričnosti, cítíme odpor k patosu, ale do té míry, že sklouzáváme k vlažné ekvilibristice, k názorové gymnastice, k přemetům a kotoulům – vždyť ono je to všechno stejně (především) k smíchu! Jenomže: chceme takto doplavat až k bezbřehé lhostejnosti a rozpustit se v jejím moři? Páteř by se nerozpustila. Poztráceli jsme cestou ty „křemeny a kvádry“, protože nás příliš tížily?

 

Jeden veliký omyl přes nás hodil síť: představa, že se nám vyhnou pádící dějiny, jak se říká, „vichřice dějin“. Ten vichr ale nějaká zeď nezastaví. Ten průvan nebere ohled na to, že je naše hnízdečko tak útulné a choulíme se v něm s očima přivřenýma. Můžeme se rukama křečovitě držet okrajů, výsledkem bude, že nás vítr odnese – i s učesaným hnízdem. Měli jsme se učit létat! Včas.

 

O shovívavosti měla být řeč? Ta vlažnost a neurčitost v přístupu k donašečům a kariéristům minulého režimu se začíná obracet proti nám, neboť jim byl (skutky) v posledních letech udělen generální pardon z nejvyšších míst. Hrubá prostřednost bez velké nosné myšlenky jim dokořán otevřela skřípající vrata. Odvážně vystrčili hlavy z děr i dosud přikrčení. Oklepali se a řvou. Naivní důvěřivci po převratu předpokládali, že když nebudou jako oni, ti provinivší se budou zticha. Už se ovšem chopili příležitosti. Zahltili sociální sítě. Neskrývají svou aroganci.

 

A to ještě docela nedávno tvrdě odmítali každou zmínku o své minulosti jako „blbost“, o které se nemluví! Tabu. Mám se radostně vrhat kolem krku agentovi, který skutečně býval velice aktivní, podrazácký? Dnes stále oblíbený, vtipálek, v týmu (kdysi kolektivu) za všech dob nejoblíbenější. Pozdravíme se. Víc ode mne, hochu, nečekej. I to je dost. Těm mladším o tobě nevyprávím. (Měla bych? Ale, vzpomeňte na Kunderův Žert. A také: Jen počkej! (Pomsta?))

 

V knize „Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel“ je krásná charakteristika jednoho typu shovívavosti. Berija „sice znásilňoval ženy a děti, nechával mučit a popravovat jak vinné, tak nevinné a dělal ještě spoustu dalších věcí… ale i když jeho metody často byly příšerné, vždycky cílevědomě pracoval pro dobro Sovětského svazu.“ Zkarikovaně svého času u nás: soudružka je sice úplně pitomá, největší drbna široko daleko, občas něco ukradne, kdo byl Marx, netuší, ale jednou je ve straně a myslí to dobře se socialistickým zřízením. Takže jejího syna můžeme doporučit ke studiu.

 

Sebe jsi zradit moh...

 

Jiřina Šiklová píše: „Takže všechny kategorické soudy „já bych nikdy“ jsou pitomost. Já si myslím, že záleží na smyslu, celku, k čemu se dá využít, k čemu se to dá zneužít. A to jak u tajné spolupráce, tak u papíru typu „Odsuzuji jednání...“

 

Pravdu má paní Šiklová. Ale co měřítko. Odsud – posud. Nejsme my potom všichni na stejné rovině, na stejné lodi, a jen se tak škádlíme? Jak ti poslanci, kteří se po plamenné kritice plné morálky plácají po ramenou a jdou spolu na oběd? Jde o toleranci názoru, nebo o toleranci úplně všeho? O předstírání: Hele, já budu před lidma říkat, jakože to a ono, a ty si tam udělej, co chceš. Co jsme si, to jsme si, a jede se dál. Důsledky přenecháme třetímu. Nebo budoucímu. A právě o TO jde.

 

Kde je hranice mezi shovívavosti k věcem úplně nepodstatným, velkorysostí vůči nedostatkům, a mezi malicherností, zbabělostí a bezzásadovostí? Spočívá ve schopnosti uvidět sám sebe na místě druhého? Nejspíš. S nějakou empatickou vlohou se člověk narodí. Ale i ta se dá lehce udupat. Přísný otec, odpouštějící matka: kde ty loňské sněhy jsou. Dnes povětšinou výchovně řádí kamarádští rodiče. Rodiče – kamarádi, často jen z pohodlnosti, až to bolí.

 

Někdo životem proplouvá, někdo se životem protrápí otázkami, neboť netuší, že odpovědi neleží mimo něj, ač je na trhu nabídka bohatá. Možná to řekl správně (opět) Karel Čapek, že pravd je mnoho (jak nedávno zde připomněl Starý Kocour), možná je normální, co řekl také už zde citovaný L. Vaculík: že má na jednu věc víc názorů. Neleží celý problém v tom, že skutečnost, která je v pohybu, toužíme zastavit, polapit, vecpat do nějaké formy (třeba ideologické), vyklopit ji, pocukrovat a dívat se na ni: To je ono. Leč, ono to nejde. Realita si kluše a dovedně uhýbá před naším chtěním.

 

Jistěže, opět kuchyňské přirovnání. Co jsem to chtěla ušlehat? Že nechci, abychom se vyznačovali německou statičností, francouzskou úlisností, ani britským cynismem. Nejsme o nic horší, ani o nic lepší. Ale ve srovnání s chápavými Italy, Řeky i Rakušany se cítíme bůhvíproč být nějak posvěcení. Nechci žít v zemičce ani v kotlince. Chci žít v České republice.


komentářů: 7         



Komentáře (7)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

7
Zuzana (neregistrovaný) 05.07.2017, 15:01:13
"Nejsme o nic horší, ani o nic lepší." (Stella)

Ze nejsou o nic horsi ani lepsi je otazka.
Cesi se zachovali nejhur ze vsech postkomunistickych statu vuci vlastnimu exilu.
A v urcitem smyslu to trva dodnes.
Dlouha leta umyslne zadrzovali svym politickym exulantum protipravne odebrane ceske obcanstvi. Duvod: Ucelove zabranovani tomu, aby si cskoslovensky politicky exil nemohl svuj komnstisty ukradeny a zkonfiskovany majetek vyrestituovat zpet. Byla tam malinka skulinka tesne po sametu, ale nez se stacil exil o tom dovedet, prislo narizeni, ze na vlastni majetek si muze uplatnovat narok pouze osoba s ceskym obcanstvim.
Sikovne vymysleno prave temi, kteri se napred trasli strachy. pise Stella, ale velmi brzo jim otrnulo a zacali komunisticke zlociny a svoji aktivni spolupraci na nich bagatelizovat.

Vichni politicti uprchlici, kteri se tzv. "nedovolene nevratili" ze zap.ciziny nebo Jugoslavie, nebo tzv. "nedovolene opustili" republiku, byli v nepritomnosti odsouzeni do vezeni v prumeru na dva a pul Roku. Po sametu jsme dostali vyrozumeni, ze mame povazovat trest jakoby nikdy neexistoval. Pritom soucasti trestu bylo jednak odsouzeni do vezeni, za druhe ukradeni vseho majetku ktery exulant doma zanechal. Co jsme meli povazovat za "neexistujici", kdyz jsme nemeli, na rozdil do lidi, kteri zustali doma, stejna prava jako oni?
Exulantsky majetek ziskavali prednostne komunisti.
U tech ceskych lidi, kteri se kradezi aktivne neucastnili a nemeli zadny vliv na politickem rozhodovani bylo zajimave to, ze si opet nechali namluvit nesmysly, a at uz z hlouposti, nebo ze zavisti cacali opakovat po soudruzich " my navraty majetku utecencu ze svych dani platit nebudeme".

Toto se nestalo zadnym politickym uprochlikum z okolnich zemi. Cesi jsou 'cestnou' vyjimkou. Nekteri ze starsi exulantske generace uz zemreli, takze se nejake spravedlnosti jako znovuobnoveni ceskeho obcanstvi a navratu majetku vubec nedockali. Ted je asi mozne majetky vysoudit, zatim jsme se o to (moje rodina) nepokouseli, protoze to vyzaduje byt na miste a mit veci pod kontrolou, nehlede k velkym financnim nakladum pri nejistych vyhlidkach. To vite, ze naklady nebudou platit ti, co si - byvali estebaci a soudruzi - nakradli uz miliony a miliardy.

orijemnou dovolenou provozovatelum blogu!

6
Wikipedie (neregistrovaný) 04.07.2017, 21:54:29
Dluzno pripojit, ze podle ceske wikipedie

https://cs.wikipedia.org/wiki/Milan_Kundera

Kundera v r. 1956 znovu do stany vstoupil a znovu vylouzen v r.1970. Je tam taky uvedena afera o udani Dvoracka, (1950) ktere Kundera popira.

5
Zuzana (neregistrovaný) 04.07.2017, 16:22:08
Dodatek k Milanu Kunderovi:
Kundera vstoupil do komunisticke partaje v mladem veku a nevydrzel s ni dlouho. Byl zaroven se spisovatelem Janem Trefulkou ze strany vyhozen uz v r.1950, pokud se nemylim. Byli vyhozeni kvuli udajnym protistranickym aktivitam. Udajne to Kundera popisuje v knize "Prselo jim stesti",(1962) kterou jsem jako jednu z mala Kunderovych knih necetla.
Ale cetla jsem a mam doma (krome jinych jeho knih) "Zert", ktery Kundera napsal v r. 1967.J to podle me genialni chirugicky rez, s typicky kunderovskou schopnosti vyjadrit veci strucne a srozumitelna lidem celosvetove. Kunderovi se podarilo co malokteremu jinemu (puvodne) ceskemu spisovateli = seznamit svet s dalostmi v byvalem Ceskoslovensku, aby mu vsude na svete porozumeli. Problem pak byl trochu film natoceny podle ve Francii napsanem romanu :Nesnesitelna lehkost byti". Film trva tri hodiny a bohuzel nevystihuje dobre knihu samotnou. A to i navzdory vybornemu hereckemu obsazeni. Lidi vychazeli z kina a ptali se jeden druheho: "Muze mi nekdo rict oc vlastne ve filmu slo?" Tem zdejsim zmatenym, ktere jsem znala, jsem radeji knihu (vysla zde v prekladu) dala, nebo doporucila. Knizce porozumeli daleko vic.
Kundera uprostred 70-tych let odesel do Francie, kde se stal nejlepsim fancouzskym spisovatelem. Bylo mu bylo ceskymi urady odebrano ceske obcanstvi jako nam vsem - exulantum. Trvalo dlouho a diky obetavemu boji Jiriny Fuchsove bylo dlouho protipravne zadrzovane ceske obcanstvi vraceno tem exulantum, kteri meli zajem. Jestli k nim patril Kundera netusim.
To pisu abych zmirnila pripadny negativni dopad ohledne jeho davneho vstupu do strany, kterou Kundera ale prohledl velmi rychle a po vyhazovu byl az do exilu na indexu. A ve sve literarni cinnosti ten davny omyl bohate 'napravil'.

4
hmm.. (neregistrovaný) 04.07.2017, 02:31:22
Žijete v Czechia.


3
Zuzana (neregistrovaný) 03.07.2017, 03:17:34
Jsem moc rada, ze ted natocili film o pribehu a poprave Milady Horakove. Zatimco Kundera, jehoz povazuju za vynikajiciho spisovatele a vzdycky vystupuju na jeho obranu, kdyz se stane z kritiky hon na carodejnice, pise ve Francii romany a doziva se vysokeho veku, budiz mu prano, Milada Horakova v dobe, kdy Kundera "taky tancil v kruhu" byla popravena komunistickou sebrankou jako "zlocinec" Cas pry vsechno smaze, Kunderuv Zert to taky rika. Hrdina Zertu stravil kvuli svemu zertu radu let v dolech, byl vyhozen z fakulty, jeho kariera v cudu a jeho pozdejsi 'pomsta' uz byla nakonec taky komicky zert. Udavacsky kolega mel uz mladou pritelkyni, ktera vic odpovidala nove dobe a nemusel se - ten na obrtliku otoceny karierista - za ni stydet. A tak s vyspanim se s manzelkou kolegy-studenta , ktery ho pred lety udal, znicil mu zivot, se udavaci v rozkvetu 68-meho nijak nempomstil i kdyz to v dolech roky planoval. Najednou si uvedomil, ze jeho zniceny zivot vcetne vykonane "pomsty" je vlastne komicky joke. Byvaly udavac by se naopak rad soudruzky zbavil, protoze uz mu nemohla byt zadnou ozdobou a podporou v jeho kariere.. A stala se casem archaickou pritezi.

Tak na to, ze to byli vrazi a i svine, pojdme nemyslet, budme krestansky nebo buddhisticky ;) odpoustejici..

Bohuzel, ale ono to dozene ba dobehne nakonec kazdeho...at se snazi povysit tehdejsi pocinani na neco uslechtilejsiho, nez co to bylo ve skutecnosti, jak chce..
Vzdyt nekteri vstupovali do partaje, kdyz uz byly procesy vykonany a byla popravena skvela zena. A ten, kdo v dobe po procesech pozadal partaj o prijeti do jejiho luna to dobre vedel.

Jaky to posila vzkaz mladsim generacim? Vyuzij prilezitosti dokud mas moznost vysvihnout se, udelej to za kazdou cenu, protoze cas vsechno smaze a moulove ti stejne odpusti.

Nikoho nesoudim, berte to jako praci pro agenturu pro uvadeni bull.... na pravou miru. :)


2
Zuzana pokrac.. (neregistrovaný) 03.07.2017, 01:10:12
A vubec je velice spatne, kdyz kdokoliv argumentuje, ze nekdo to delat musel....kdybych to neudelal ja, udelal by to nekdo jiny...
To povazuju za velky problem pokud jde o eticke premysleni. Takovy moralni relativismus je podle me skodlivy, nejedna se o srandu, ale nekdy slo i o zivoty.
To je muj nazor.

1
Zuzana (neregistrovaný) 03.07.2017, 01:08:43
Novinar: "Každopádně pracovník podniku zahraničního obchodu měl styky se Státní bezpečností v popisu práce."

Dr. Siklova:"To mu samozřejmě ke cti neslouží. Já se jen poněkud ošívám, když morální soudy vyslovují lidé, kteří nikdy nebyli s požadavkem nebo nutností stýkat se s estébáky konfrontováni. Vědí jistě, jak by obstáli? Vždycky si připomínám ten anekdotický příběh o čtyřech dámách, co sedí v café Slavii. Přijde k nim šejk, jedné z nich dá briliant, aby s ním šla na pokoj. A ty zbylé pak na ní dští síru: To je ale děvka, ona s ním jde! Přitom zapomínají, že ony nebyly požádány." Nevědí, jak by reagovaly.

Predevsim to imho neslouzi ke cti partaje, ktera lidi do takove ostudne activity nutila a ktere byla Dr. Siklova clenkou, tedy tento fakt sam o sobe neslouzi ke cti ani ji. Vstoupila, jak rika, nebot pry mela pocit, ze se za Chruscova budou veci menit. Jenze nejen se nemenily, ale pul roku po jejim vstupu do KSC Vhruscov potlacil (krvave) povstani v Madarsku. Ale Dr. Siklova rika, ze tam vstoupila, protoze nekdo to musel udelat aby "menil veci zevnitr'.

Vite o mnohych clenech partaje, kteri se ohaneji prave tim rozvracenim zevnitr, tedy uslechtilymi pohnutkami a zpusoby, jak sikovne na to. O tom si samozrejme kazdy muze myslet svoje a udelat si svuj usudek. Ja myslim, ze je to jeden ze zpusovu, jak ze sebe setrast odpovednost

A srovnani se Sejkem. Podle meho nazoru je velky rozdil, jestli se jedna o prostitutku, ktera se zcela svobodne a dobrovolne odebrala spat se sejkem pod prilibem odmeny, nebo jestli nekoho uda, protoze by to udelal prece stejne nekdo jiny a proc ne ona, kdyz ji to prinese vyhodu. Za svoji vyhodu by prodala sveho kolegu, kamarada, znameho, cimz by ho poskodila jak na jeho svobode (mozna), tak existencne, mozna by mu znicila cely zivot.
To srovnani tedy kulha..Devce se prodalo za penize a nikoho tim neohrozilo. A to je velky rozdil...! Ze ji ty druhe zenstiny zavidely je zase uplne jina vec, ze zavisti, jak uz to lidi dovedou, ji pocaly moralizovat. To klidne mohly, ale moralne ta prostitutka je v poradku a a nema nic spolecneho s clovekem, ktery z kariernich duvodu chodil praskat na STB, protoze to mel " v popisu prace".


«     1     »