Neviditelný čert

Kocourův dodatek ke Stellinu článku O shovívavosti

…uměřenost, účelnost a spoustu dalších vlastností by mělo mít jednání lidí. Na každou akci obvykle přichází reakce – a to nejen ve fyzice.

Starý kocour

Co se týče udavačů: Nijak to nesouvisí s režimem, jak si často myslí ti, kteří žijí mimo Kotlinku. Jak píše Stella, realita kluše, někdy pádí a záleží na tom, odkud se na ni díváme. Pro někoho běží doprava, pro jiného dopředu, dalšímu se zase vzdaluje. Každý máme úhel pohledu jiný, někdy jen nepatrně, jindy antagonisticky. A co víc – věci se nejen mění v čase, ony ani nemají ostré kontury. Vždycky tvrdím, že pohled na život je šílená "prolínačka", jako když pomalu ladíte staré rádio. Něco se objevuje, něco mizí, něco je nezřetelné a něco zase dominuje. Něco nenávratně zmizí a něco se zapíše do paměti, jako když slyšíte znělku Londýna. Čtyři osudové údery na tympán – a už je nikdy nezapomenete. Pam-pam-pam-pom!

Zažil jsem komunisty, kteří v komunismus nevěřili, a přesto to byli lidé na svém místě. Znal jsem jednoho, byl předsedou strany v našem Ústavu. Majitelem strany, jak rád říkal mezi "svými" – což ovšem nebyli straníci. Spoustě lidí po roce 1970 zachránil práci, kterou milovali. Zabránil různým donašečům, aby donášeli už jen tím, že je pozorně vyslechl, slíbil jim, že to "pošle výš" – a neudělal nic. I mi zachránil práci. K drzému životopisu, který jsem u prověrek odevzdal (bylo to na vyhazov – ještě ho mám schovaný) doplnil několik dalších stránek o mých kladných vlastnostech a mé nepostradatelnosti pro podnik (vymýšlel si, vím), a nakonec prověrky dopadly pro mě tak, že mě chtěli získat do strany. Od tohoto kroku (taky jsem myslel, že do činnosti KSČ bych snad mohl vnést trochu toho rozumu) mě odradila taky jedna komunistka – dokonce kádrovačka. Zavřela se se mnou do kanceláře, vyvěsila telefon a tak mi vyčistila žaludek, že jsem z její kanceláře asi po půl hodině vycházel zcela "orientován". A byla to přitom žena jednoho krajského komunistického potentáta. Zachránila mi čest – jinak bych se musel stydět dodnes.

V devadesátých letech odešel náš zmíněný (ne)komunista "na lepší" do Prahy. Po několika letech se měl vrátit do Ostravy na místo ředitele. Nevrátil. Ale tu hrůzu některých lidí, malých činovníčků a šéfínků našeho Ústavu jsem viděl na vlastní oči a uši. Jak mu lezli do – však vy víte kam, jak u našeho zřizovatele lobovali, aby se nestal ředitelem…  Viděl jsem, že on se tím napůl baví a napůl je mu na blití. A když jsme se na sebe podívali, on věděl, že já vím – a bavili jsme se pak oba.

Nakonec ho minulost dohnala. Našel se člověk, který kabát převlíkl o něco dříve a prohlásil, že onen člověk mu kdysi zamezil ve výjezdu do Itálie. Ano, měl pravdu, nevzal ho tehdy sebou. Vymyslel si zákaz pro něj jako "alternativní trest" za tehdejší (1968) jeho angažmá. Normálně by měl za aktivní členství v KAN dostat padáka. A on jednou jedinkrát nesměl do Itálie. Ne, Češi nejsou mstiví, kdepák...

Kdybych měl tady vypsat jen desetinu příhod, které jsem viděl a zažil s lidmi, kteří museli měnit názor (někdy jen kabát, někdy i svou duši), tak bych Světlonošovi zahltil celý blog.

Tak jenom tolik: Co platilo včera, nemusí platit dneska a už vůbec ne zítra. A mstít se "za studena" – to nikomu nic nepřinese. Dneska je náš Ústav naplněn spoustou mladých úředníků v přiléhavých kalhotách a krásně namalovaných, vonících úřednic. Ale práce pro Ústav je to pro ně jen jedním řádkem v životopise. Nic víc. Zajímá je jenom, aby si jich někdo všiml. Třeba ředitel. Tu reálnou práci dělají dámy, které už pár let přesluhují. Protože ví, jak. Protože je to baví. Protože věří, že je to třeba udělat pořádně.

Člověk se má chovat jako člověk. Je jedno, na které straně které barikády stojí. Je jedno, v co věří. Nebýt džihádistou v jakékoliv ideologii.

05.07.2017, 17:28:13   Publikoval Luciferkomentářů: 18