V zájmu nastávající víkendové vložky jsem se rozhodl nahradit sílu intuice pocitem viny. Proč? To je vcelku jednoduché. Obojí spolu svým způsobem souvisí. Mediální masáž pod taktovkou všelikých „pověřenců“ se snaží z jedné strany zbavit nás přirozené intuice a ze strany druhé v nás vyvolat jakousi „dědičnou vinu“. A to vše v zájmu našeho „spasení“, ačkoli skutečný zájem bude bezpochyby úplně jiný. Následující text jsem převzal ze zde již několikrát citovaného zdroje, přičemž jsem si ho dovolil lehce poupravit a doplnit.
Lucifer
Vina je už od nepaměti jedním z nejdůležitějších nástrojů k ovlivňování lidí. V křesťanské části světa již po více než tisíc let sehrává v tomto smyslu vůdčí úlohu církev. Tento nástroj si však více či méně efektivně osvojili vůdčí představitelé celé řady jiných věrouk (v dnešní době především islám), sekt, ale i nevěroučných ideologií. Pokud jde o církev, ta svým konceptem dědičného hříchu přesvědčuje věřící, že se něčím provinili. Svou moc využívá k tomu, aby věřícím naočkovala hluboce zakořeněné obavy. Systém byl velmi jednoduchý. Lidé byli připraveni o své božství a namluvilo se jim, že existují odděleně od stvoření. Tím přijali závislost a dali se snadno ovlivňovat. V tuto chvíli se také zrodil ďábel a peklo. Obojí zplodily hlavy lidí, kteří znali pouze jeden cíl – využívat moc nad druhými, a to všemi myslitelnými prostředky.
Ve středověku se v kostelích vystavovaly truhlice, aby se hříšníci mohli ze své viny vykoupit. Kdo svých pochybení litoval a odvedl církvi patřičnou částku, tomu papež přislíbil odpustek, jímž své hříchy splatil a vyhnul se trýzni očistce. Papež vydával takzvané odpustkové listiny, které šly mezi obyvatelstvem na dračku. Pro církev se staly lukrativním obchodem, protože ti, kteří si je pořizovali, měli pocit, že se mohou ze svých hříchů „vykoupit“.
Církev sama o sobě začala rozhlašovat, že je Božím prostředníkem na zemi a své výhrůžky podporovala obrazem rozhněvaného Boha. Zajímavé je, že samotným prelátům byl samotný Bůh zřejmě ukradený, jelikož nečinili nejmenší náznak, že by se ze svého hříchu nestoudné manipulace a okrádání lidí hodlali „vykoupit“. V průběhu dějin ve jménu církve a Ježíše Krista zahynulo díky těmto hrozbám asi 20 milionů lidí. Je nesmírně smutným paradoxem, jakým způsobem se Ježíšovo učení podařilo překroutit. Církev si uzurpovala roli zprostředkovatele mezi Bohem a lidmi, ačkoli Ježíš učil o přímém propojení jedince se stvořitelem. Je zřejmé, že církev pro opodstatnění své existence Boha potřebuje. Otázkou jen zůstává, jestli to platí i naopak – tedy zda Bůh potřebuje též církev.
Ježíš se vždy označoval za Syna člověka a učil, že nebe i peklo tkví v člověku, stejně jako Boha nenajdeme někde ve vesmíru, ale jen v našem nitru. Konkrétně hlásal: „Všichni mohou učinit to, co jsem učinil já, neboť Otec i vy jste jedno. Království nebeské je uvnitř vás.“ Velmi dobře to osvětluje následující prastarý příběh:
Bůh pověřil tři anděly, aby ukryli pravdu. První anděl navrhl, aby ji schovali na nejvyšší hoře světa, tam že ji nikdo nenajde. Druhý anděl však pravil: „Můj návrh je ještě lepší. Pohřběme ji na nejhlubším místě oceánu, tam se nikdo nedostane.“ Bůh však ani s jedním návrhem nebyl spokojen a dotázal se i třetího anděla.
Ten mu odpověděl: „Našel jsem místo, kde můžeme pravdu ukrýt a kde ji lidé nenajdou, neboť tam nikdy nezkusí hledat.“ Bůh se na něj se zaujetím podíval a otázal se: „Kde se takové místo nachází?“ „V lidech samotných,“ odvětil mu anděl.
Ukázalo se, že koncepty viny a hříchu jsou mimořádně praktické. Umožňují totiž lidi ovládat a probudit v nich pocit závislosti. Kdybychom naopak žili podle ponaučení skrývajícího se v předchozím příběhu, byli bychom v pravém slova smyslu svobodní a nezáviseli bychom na žádných institucích, které se nám snaží vštípit pocit viny. Základní princip se však nezměnil, jen byl zdokonalen a je aktuálnější než kdy dřív. Po důležitých událostech rozhodují všelijací pověřenci (OSN, EU, vlády atd.) o tom, kdo na nich nese vinu. Protože tito lidé samozřejmě jednají „ve jménu ctnosti“ a „pro blaho lidstva“, osobují si právo hnát domnělé hříšníky k odpovědnosti. Učebnice dějepisu jsou toho principu plné. A obvykle končívá válkou. Problémy tohoto světa však nelze vyřešit tím, že budeme jeden druhému přisuzovat vinu, Záleží totiž vždy na subjektivním vnímání každé situace.
Stále ještě žijeme ve společnosti, ve které je kolektivní podvědomí prodchnuto pocitem viny, zčásti dokonce té kolektivní. Naše pocity vznikají pod vlivem sugesce druhých, sugesce vycházející z minulosti. Neustálým opakováním rozličných historických událostí je v nás vzbuzován dojem, že minulost a přítomnost do sebe plynule přecházejí. Tím se hromadí čím dál tím více domnělých důkazů, které na lidi žijící tady a teď působí ubíjejícím dojmem. Nejsou však součástí jejich světa. To, co si myslíme, určuje naše emoce a vytváří příčiny našich životních okolností. Když své myšlení vědomě změníme, vytvoříme si také vlastní svět.
Zdroj: Heiko Schrang, Lži století – Které znají jen zasvěcení, Grada Publishing, a.s., Praha 2017
14.07.2017, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 40