„Hierarchické uspořádání a moc v konečném důsledku rozhodují o tom, zda je nějaké konání vnímáno jako dobré, nebo jako špatné. Stejný princip ovládá celý svět. Síla diktuje názor, a vítěz války je dříve či později uznán, nezávisle na tom, jakých zločinů se na své cestě k tomuto cíli dopustil... Za sebe mohu jen říci, že pro mne veskrze existují hodnoty, které nepotřebuji relativizovat a na jejichž možnosti realizace možná dlouhodobě závisejí naše šance na přežití.
Patří k nim: úcta ke slabšímu, tedy i k dítěti, a respekt k životu a jeho zákonitostem, bez něhož by musela vyhasnout veškerá kreativita. Fašismus ve všech svých odstínech tento respekt nemá, šíří duševní smrt a kastruje duši za pomoci své ideologie. Mezi všemi vůdčími osobnostmi třetí říše jsem nenalezla jedinou, která by nebyla vychována přísně a tvrdě. Nemělo by nás to přimět k hlubokému zamyšlení?“
(Alice Millerová: Na počátku byla výchova)
Stella
A omluv se!
Výprask býval ukončen příkazem: Odpros! Následovalo: Poděkuj! Dnes se říká Omluv se! Tedy, uznej svou vinu, i když ji vůbec nechápeš. Poslouchej starší a nevztekej se! Jinak ve světě neobstojíš. Jednou mi poděkuješ. Od generace ke generaci se opakuje (opakovalo) stejné lámání dětské vůle, aby se vychovávající pomstil za to, co se kdysi dávno dělo jemu.
Jakkoli se stává spíš předmětem anekdot poukazovat na těžké dětství, je nesporným faktem, že příčiny násilí a manipulace mají kořeny právě v časném uplatňování zásad tzv. černé pedagogiky. Vždyť není náhoda, že důsledná aplikace výchovných zásad autora velice populárních knih o výchově přivedla jeho dva syny až do Freudovy ordinace jako těžké paranoiky. . Jak to, že „dobře vychovaní“ intelektuálové podlehnou zhoubné ideologii mezi prvními? Jak to, že mezi německými teroristy (Millerová vydala knihu r. 1980) je 60% dětí farářů? Děti vychované s těmi nejlepšími úmysly se totiž staly obětí neosobní ideologie. Nepřijaly samy sebe se svým hněvem, s projevy zloby a citu vůbec. Nepřipustily si, že by jejich rodiče v něčem chybovali. A pokud ano, rychle od tohoto poznání utekly. Protože o takových věcech se mlčí! S dobrým úmyslem vychovat dokonalé charaktery dopouštěli se rodiče bezděčných krutostí.
(Millerová cituje spisovatelku Ruth Rehmannovou píšící o životě v kněžské rodině. Její členové mají povinnost být milí a ušlechtilí. Ale tato nadiktovaná, nevstřebaná, neprožitá povinnost, vede k tomu, že se všichni cítí být osamělí. Vědí, že mají být prospěšní druhým, radit, pomáhat, darovat, sloužit... Výsledkem ovšem není křesťanská láska, ale povýšená ješitnost. Kdy se člověk cítí být povznesen nad strádajícího a sklání se k němu.)
Alice Millerová po mnoha letech práce psychoterapeutky pochopila omezenost Freudovy psychoanalýzy – v tom, že se Freud (přesně v duchu pedagogiky, jíž sám nemohl uniknout) vyhýbá ničivé roli výchovy a omezuje se na pudovou stránku dítěte. Freud hájí rodiče před dětmi. Aniž by Millerová chtěla polemizovat s jinými teoretiky, na základě své praxe dospívá k poznatku, že se nacházíme v situaci jako církev za časů Galileových. Dokud nepřijmeme jako skutečnost, že eskalace násilí je důsledkem traumatizace v dětství, „výchovy jako pronásledování živých“, nepochopíme např., proč tolik lidí fascinuje terorismus a proč dobře vychovaní „spravedliví“ bez zaváhání volají po nejkrutějším trestu. (Současná populární benevolentní výchova se ovšem často vykládá jako – žádná výchova. Ale o tom dnes řeč nebude.)
Má-li se společnost změnit k lepšímu, musí se dospělý vyrovnat sám v sobě s příkořími, jež v dětství utrpěl, musí si je uvědomit a musí je pojmenovat. To neznamená někomu se mstít ani někoho obviňovat. To znamená emocionálně se vyrovnat s traumatem. Zbavit se potlačeného, vytěsněného. Uvolnit emoce, o nichž sami ani často nevíme... Zde jsou kořeny toho, proč ani rodiče, kteří věnují dítěti mnoho času, nejsou ve výchově úspěšní, dokud vycházejí pouze ze znalostí různých teorií. Jestliže porozumíme dítěti v sobě, porozumíme i dítěti, jež jsme přivedli na svět. Jinak budeme stále opakovat tytéž chyby, kterých se dopouštěli vychovatelé u nás. Neboť v sobě neseme silné nutkání k opakování téhož. A kopírování stejných výchovných metod v každé další generaci přivedlo svět tam, kde je.
Praxe přivedla Millerovou k poznání, že „psychózy, drogová závislost či kriminalita představují zašifrované vyjádření nejranějších zkušeností“. Politická, právní ani psychiatrická praxe nepracují s emocemi: zůstávají u intelektu. Ruku na srdce: ono je to tak pohodlnější. Tu i onde. Ani nepostřehneme, že se zaměňuje příčina a následek.
Pojem černá pedagogika se objevil roku 1977 v názvu knihy Kathariny Rutschkyové. Autorka v ní publikuje pedagogické texty různých autorit minulých století. Tato díla Millerovou utvrdily v jistotě, že právě v radách a pokynech vychovatelů minulých dob (zejména osvícenství) spočívá odpověď na to, co určuje naše současné životy – od politiky po manipulace všedního dne. Prošli jsme tím úplně všichni. Vymanit se z vnitřně přijatého a nahlédnout, že idealizovaní rodiče (vůdci, kteří to vždy mysleli dobře!) chybovali, to je bolestné. Ani se nám do toho nechce. A tak je snazší přenést břímě na dalšího... Mlč! Víš, co dělal můj táta?
Jen počkej, grázlíku!
Zastavme se u některých výchovných pokynů uznávaných a stále znovu vydávaných pedagogických autorit, tak, jak je uvádějí ukázky v Černé pedagogice. Především je nutné říci, že všechny rady vycházejí z předpokladu, že dítě je od přírody umíněné, svéhlavé, paličaté i mocichtivé. Tak J. Sulzer roku 1784 píše, že jakmile nemluvně začne gesty dávat najevo svou umíněnost, je nejvyšší čas zasáhnout, aby se „nebezpečný zlozvyk“ nestal příčinou úplné zkaženosti. Malé děti nelze přesvědčit argumenty, proto „musí být umíněnost vyhnána mechanickým způsobem“.
V prvním roce, pokud „mají rodiče štěstí, hned na začátku z dětí vážným spíláním a proutkem umíněnost vyženou, stanou se z nich poslušné, ohebné a dobré děti, jimž posléze mohou poskytnout dobrou výchovu. Kde byly jednou položeny dobré výchovné základy, tam se nesmí přestat s prací, dokud nevidíme, že umíněnost je pryč, protože jí tam absolutně nesmí býti.“ V prvních třech letech se dítě musí naučit lásce k pořádku. „K dobrému řádu... Nelze uskutečnit jinak než zcela mechanickým způsobem... Děti... domnívají se pak, že je tento (řád) zcela přirozený, protože již nevědí, že mu byly navyknuty uměle.“
Druhá hlavní věc... „je dokonalá poslušnost vůči rodičům a nadřízeným a dětská spokojenost se vším, co dělají... Dítě, které je zvyklé poslouchat své rodiče, se bude i tehdy, když bude volné a svým vlastním pánem, rádo podřizovat zákonům a pravidlům rozumu, protože si již zvyklo na to, že nekoná podle své vůle. Tato poslušnost je natolik důležitá, že vlastně celá výchova není ničím jiným než naučením se poslušnosti... Tyto první roky mají mimo jiné i tu výhodu, že lze použít násilí a nátlaku. Děti postupně zapomenou vše, co se jim v útlém dětství stalo. A tak, když děti o vůli připravíme, později už si nikdy nevzpomenou, že nějakou měly, a tvrdost, jež je k tomu zapotřebí, nebude mít už proto špatné následky...“ (A zde Millerová uvádí, že právě s těmito následky se potýkají právníci, politici, psychiatři, lékaři, dozorci – a nevědí o tom.)
„Poslušnost spočívá v tom, že děti 1. ochotně dělají, co je jim nařízeno, 2. ochotně upustí od toho, co je jim zakázáno, a 3. jsou spokojeny s opatřeními, jež byla vůči nim učiněna.“
Alice Millerová znovu zdůrazňuje, že neurózy a psychózy nejsou přímými důsledky reálných frustrací, ale jsou výrazem potlačených traumat. Jak se dočteme v jejím životopisu, ví, o čem hovoří. Žila v polském ghettu, utíkala, skrývala se...
Ani životní tragédie nezlomí vůli dítěte, které bylo rodiči respektováno jako partner, které bylo bráno vážně a které si vlastní vůli uvědomuje a neplní (nevědomky) vůli někoho cizího. Pochopení rafinovaných způsobů týrání, dnes mnohem více duševního, vedou také k pochopení, proč někdo s klidem stiskne spoušť nebo dá bez zaváhání pokyn k vraždění milionů. Jakmile si najdeme jako dospělí vlastní oběť, zbavíme se strachu, studu, bezmoci, nejistot... Cestou ponížení bezbranného, cestou přetvářky, uspokojujeme své vlastní potřeby! Často pod maskou dobrotivosti, dobrých úmyslů, přátelství. Když získáme důvěru i lásku, snadno prosadíme svou vůli. Kolikrát k ovládnutí stačí vhodný pohled a tón. Gesto. Vše aplikované u dítěte už od nejranějších dob.
Aby dítě žilo v přesvědčení o prospěšnosti trestu, musí se s trestáním začít co nejdříve. Tělesné tresty se považovaly za velmi prospěšné a za nezbytné. Ze všeho nejdůležitější bylo zlomit moc těla. Co víc, výchova byla chápána jako bránění životu, jako omezení životní aktivity. Stanovení mantinelů a nabídka přesného řádu měly vést k odstranění radosti ze života. Kde člověk nestačí, musí nastoupit vyšší, božská autorita a ta ohne jednotlivce i celé národy „pod nesnesitelným jhem jejich špatnosti“. Navíc je nutné vzbudit v jednotlivci i v národu pocit vděčnosti!
(Pokud jde o vztah k tělesnosti a usměrňování zvědavosti dospívajících, radí roku 1787 J. Oest, aby se mládež naučila poznávat rozdíl mezi mužem a ženou pohledem na mědirytiny a na mrtvoly. Pohled na tělo nebožtíka navede pohlavní pud správným směrem... Dítě se musí naučit pocitu hanby a studu z odhalení.)
Vychovatel nesmí používat slovní argumenty. Mohlo by se totiž stát, že by vytvořil prostor pro protiargumenty. Ale takovým způsobem by byla ohrožena úcta vychovatele a vypadalo by to, že vychovatel a vychovávaný jsou si rovni, což je nepřípustná situace. Dítě má totiž přirozenou potřebu se podrobit. Jak píše L. Kellner roku 1852, matky toto často nechápou, proto musí být otec hlavou celku a udávat směr.
Plnil jsem rozkazy
Kromě Němců málokdo u procesů s válečnými zločinci chápal tento argument. Nikde jinde nebyly děti vychovány tak důsledně k plnění nadosobních povinností i za cenu sebepopření. Poslušnost jako nejvyšší hodnota! Rozkaz jako věc svatá.
Dítě, které se od nejútlejšího mládí naučí chápat tělesné tresty jako nezbytné opatření a ochranu před zločinem, nemá v dospělosti potíže při prosazování systému trestů, ani při mučení a pronásledování. Nemá přitom špatné svědomí, protože jeho vůle je identická s vůlí vládní. Protože otec získává svou moc od Boha (a od svého otce), učitel nebude mít potíže s kázní a vládce státu nachází bojovníky připravené...
„Hitler i Stalin měli nápadně mnoho přívrženců mezi intelektuály a byli jimi entuziasticky obdivováni. Schopnost ubránit se proti tomu, co vnímáme, vůbec nesouvisí s inteligencí, nýbrž s přístupem k vlastnímu JÁ. Inteligence může naopak pomoci vykonat bezpočet (myšlenkových) zvratů, pokud je nezbytné přizpůsobit se. Vychovatelé to věděli odjakživa a vždy toho využívali pro své účely...“ Ve společenství, které reprezentuje dřívější rodinnou situaci, v příslušnosti k ideologické škole, si inteligent zachovává naivní závislost a nekritičnost. Neodkrytou závislost na tyranských rodičích. Nedokáže vidět rozpory a prožívá fascinující oddanost malého dítěte. Kdo nepoznal nic jiného než manipulaci, bez odporu sebou nechá manipulovat třeba médii.
Dokonalého výsledku bylo dosaženo důslednou aplikací černé pedagogiky u Adolfa Eichmanna i Rudolfa Hösse. Až do konce vykonávali rozkazy, protože to byly rozkazy. Hösse by ani nenapadlo se bránit, když dostal rozkaz velet osvětimské mašinérii. Když po válce dostal za úkol sepsat ve vězení svůj životopis, vzorně splnil pokyn a slušně vyjádřil poděkování za tuto možnost.
Himmlerův otec byl vychovatelem. Syna vedl k tvrdosti vůči sobě i druhým. Vraždění je obtížné, a právě proto je dobré a ospravedlnitelné. Himmler opakoval, že v důsledku vraždění neutrpěl „žádné vnitřní škody“ a že zůstal „slušným člověkem“! Při zdůvodňování likvidace Židů zdůrazňuje velikost tohoto poslání: vykonat, z lásky k národu, bez škody na vlastním charakteru. Psychologové tomu říkají odštěpení a projekce.
Typický postoj dítěte k autoritativnímu otci se projevil s nástupem Adolfa Hitlera. Neomylného. Ti dospělí muži s vůlí zlomenou v raném dětství ustrnuli ve stadiu dítěte. Rostli se směsí agresivity a psí poníženosti. Vnitřní nesamostatnosti. Všichni bez výjimky pocházeli z rodin s přísnou výchovou. Jako děti se naučili zakrývat své city a mlčet, jako dospělí plní s radostí svou povinnost a ničeho se nebojí. V dětství plnili přání rodičů jako svoje vlastní. Necítí strach, protože nemají žádný vnitřní život. Také u Hitlera bychom marně hledali nějaké hluboké nitro...
Ale Hitler je kapitola sama pro sebe, i jím se ovšem Millerová zabývá. (Stejně tak uvádí vzpomínky krutého masového vraha. Je to děsivé, drsné čtení o situaci v dětských domovech a církevních školách ještě v letech sedmdesátých.)
Kam vítr...
Ještě poznámka k často diskutovanému tématu názorových obratů a změn postojů za nové politické situace. Jak to, že mnoho lidí vymaže včerejšek, když se změní mocenské poměry? Jak to, že jiní lidé jsou vůči diktátorům imunní?
Odpověď psychoanalytika, Alice Millerové: „Jednotlivec, který se v totalitním režimu odmítá přizpůsobit, tak těžko činí z povinnosti nebo naivity, nýbrž proto, že nemůže jinak než zůstat věrný sám sobě... kloním se k tomu nepojímat odvahu, upřímnost a schopnost lásky jako „ctnosti“, jako morální kategorie, nýbrž jako důsledky více či méně milosrdného osudu... Morálka, plnění povinností, to jsou protézy, pokud něco rozhodujícího chybí... Nejsou zdrojem síly... dají se koupit a mohou sloužit nejrůznějším pánům... Avšak člověk s živoucími pocity může být pouze sám sebou. Nemá jinou volbu, pokud se nechce ztratit. Odmítání, vyobcování, ztráta lásky a urážky ho nenechají lhostejným, bude jimi trpět a bát se jich, avšak nebude chtít ztratit svoje JÁ, jakmile ho jednou má. A když cítí, že je po něm žádáno něco, vůči čemu celá jeho bytost říká ne, pak to nemůže učinit, Prostě to nedokáže. Tak se vede lidem, kteří měli to štěstí, že si mohli být jisti láskou svých rodičů, třebaže museli mít jejich nárokům někdy říkat ne... Naučili se podstupovat riziko ztráty lásky...“
Millerová podrobně rozebírá příčiny násilí. Uvádí otřesné příklady ze své praxe. Zabývá se také bílou pedagogikou. Ona sama v souladu se svými poznatky a zkušenostmi opustila psychoanalytickou společnost. Nejvyšší čas i pro mnohé jiné – přestat se držet Freuda a Junga jako neotřesitelných autorit!
Zdroj: Millerová, Alice: Na počátku byla výchova (Neopakujte chyby svých rodičů), Triton, Praha 2017
19.07.2017, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 19