Neviditelný čert

A je tady zase čertí prodloužený víkend, kdy sobota začíná už v pátek. Před pár dny jsem hnán jakýmsi náhlým popudem zamířil ke knihovně odložených knížek a bez jakéhokoli váhání uchopil knížku Akta Budoucnosti… od Richarda Watsona. S její pomocí jsem zde již sesumíroval tři příspěvky či pojednání. Poslední se jmenuje Jak bude svět vypadat za padesát let? III – Sám doma. V perexu najdete odkaz na předchozí čili druhý a v jeho perexu na ten první. Dnešní víkendovou oddechovku jsem vybral z kapitoly Média a zábava: Udělejte si to po svém, a to z části, která se jmenuje Patnáct minut slávy. Zdrojový text jsem upravil jen lehce a doplnil krátkou poznámkou.

Lucifer

Pokud je cena za vytvoření a distribuci digitálního mediálního obsahu dnes téměř nulová, v budoucnu to bude ještě méně. To znamená, že kdokoli s nějakým nápadem (a doufejme, že se základní znalostí pravopisu) se může stát expertem na jakékoli téma, které je mu blízké. Přesně to se už nyní děje. (Poznámka: Zdroj vyšel v roce 2009.) Většina obsahu nových médií se obrací k publiku tvořenému jedním člověkem – autorem. Například 99 % blogosféry sestává z negramotných užvaněných výkřiků rádoby Paris Hiltonových. Stejně tak je většina obsahu sociálních sítí jako MySpace nebo Facebook tvořena puberťáky, kteří sobě i ostatním dokazují, že žijí. Videoklipy podobné tomu, kde autor ukazuje, jak jíst čokopiškoty, jsou pro někoho zajímavé, většinou jde ale jen o exhibicionismus, který se líbí pouze tvůrci a hrstce voyerů nebo opilých studentů zajímajících se o postmoderní ironii.

Stejný příběh se týká i trendu zvanému „life-caching“. Jedná se o efektivní způsob, jak popsat nejisté kleptomany, kteří hromadí věci a nikdy je nevyhodí. Mezi příklady life-cachingu patří webové stránky, na které si můžete nahrát veškeré detaily své každodenní existence – SMS zprávy, e-maily, hlasové zprávy, fotky, videoklipy atd. Říkávalo se tomu výstřižkové album, ale jak se dalo čekat, technologie se změnila. Proč to lidé dělají? Opět se povětšinou zřejmě jedná o výkřik podvědomého rčení „Byl jsem tu“. Avšak možná to není jen tak hloupé, jak to vypadá, když vezmeme v úvahu opravdový strach lidí z věcí, jako je terorismus, nebo z toho, zda budou žít natolik dlouho, aby mohli ukázat fotky z dovolené přátelům osobně.

Je v tom zřejmě kus ironie – když se chceme zbavit těchto digitálních souborů, často zjistíme, že to není možné, protože se rozšířily do dalších sítí. Naopak věci, které si chceme zachovat navždy, se ztratí, protože technologie, která umí přečíst tyto soubory, přestane být k dispozici. Existuje digitální život po životě a bude mít v budoucnu virtuální pohřby? Pravděpodobně.

Nicméně i pod touto hromadou odpadků se skrývá sváteční diamant. Některé z vedoucích blogů mají pravidelnou čtenářskou veřejnost, která by zahanbila i celostátní deníky, a pokud se zajímáte o specializace, pak jsou internetové diskuse pro vás jako dělané.

Již řadu let se diskutuje o způsobu, jak personalizovat obsah médií, a díky internetu se to konečně stává realitou. Když chcete kupříkladu číst pouze o anglickém fotbalu či o arabské politice, můžete. Kdekoli. A nejsou to jen tištěná média nebo internetová diskusní fóra, která toto nabízejí. Jedním z významných trendů v televizi je vytvoření tolika digitálních kanálů, že postupem času si budete moci vybrat kanál na jakékoli téma, které vás napadne, i na taková témata, která by vás nenapadla ani ve snu. Je to dobré? Na první pohled se zdá, že ano. Konec konců, v dřívějším režimu příkazů a zákazů zpětná vazba uživatelů skoro neexistovala. Byla to jednosměrná cesta, na které mělo publikum funkci pouze spotřebitelskou, nikoli kreativní. Avšak z obyčejných jedinců jsou nyní účastníci, kteří mohou přímo a demokraticky přispívat k výběru, analýze a pořadí příběhů.

V budoucnu uvidíme čím dál více lidí společně vytvářet a filtrovat obsah, ale neměli bychom se nechat touto myšlenkou unést. Faktem zůstává, že navzdory této technologické a účastnické utopii je většina z nás líná nebo unavená nebo obojí. Když dáme stranou voyeury a exhibicionisty, většina lidí nemá ani čas, ani schopnosti vytvořit něco alespoň trochu čtivého nebo sledovatelného. Poptávka po kvalitním obsahu se bude tudíž v budoucnu zvyšovat, a ne snižovat.

Navíc bychom si měli hlídat, aby tento trend nedospěl příliš daleko, jelikož originalita vždycky šla proti jádru všeobecného myšlení. Profesionální média a názory odborníků budou hrát v budoucnu velkou roli a byli bychom opravdu hloupí, kdybychom dovolili, aby byla pozitivní diktatura odborníků nahrazena diktaturou bláznů.

Zdroj: Richard Watson: Akta budoucnosti – Historie příštích padesáti let

Poznámka: Už v prvním odstavci pod perexem jsem vložil do závorek krátkou poznámku, že knížka vyšla v roce 2009. Máme rok 2017 a diktatura bláznů bují všude kolem, i v těch médiích. Do oka mi padly ještě dvě další zajímavé předpovědi. První se týká automobilů a dopravy obecně, druhá zdravotní péče. V obou případech se jedná o trend, který jsem zaznamenal mnohem dříve, než zdrojová knížka vyšla. Nemám nic proti tomu, aby nám moderní technologie usnadňovaly a chránily život. Avšak snaha směřující k tomu, že se s běžným člověkem začne zacházet jako s retardovaným dítětem, kterého musí na každém kroku hlídat armáda „chůviček“ či „dozorců“, bude mít za následek, že z běžných lidí se skutečně stanou retardované děti. Mnozí se tomuto stavu již notně přiblížili, jak lze vysledovat ze zpráv obvykle uvedených v něčem jako „černá kronika“. Podrobněji se k této záležitosti vyjádřím v některém z dalších příspěvků či v komentářích pod tímto příspěvkem.

21.07.2017, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 22