Jak se to mohlo stát? Jak vůbec může takové věci provádět člověk člověku? Copak se člověk za tisíce let nezměnil k lepšímu? Projevy surové krutosti a nesnášenlivosti vždycky znovu vyvolají podobné otázky, zvlášť pokud jsme byli vychováni v iluzích o člověku jako pánu tvorstva, ne o člověku – obrazu božím povinném skládat účty Stvořiteli. Newyorský židovský filozof Abraham Joshua Heschel se nikdy nevrátil do míst, v nichž za války ztratil své nejbližší. Přesto nepropadl skepsi nad údělem lidstva a se vším myslitelným úsilím se po celý život věnoval aktivní práci v oblasti lidských práv a v protiválečném hnutí. Východiskem i cílem jeho filozofických úvah je představa, že všechna světová náboženství mají společný základ a zástupci všech církví mají spolupracovat na pěstování úcty k člověku.
Stella
Heschelovy univerzitní přednášky z roku 1963 byly rozšířeny do studie O člověku, která vyšla roku 1965. Převážnou část následujícího textu tvoří přímé citace (uváděné kurzívou).
Máme o sobě mylnou představu, pokud na sebe pohlížíme pouze jako na produkt přírodního vývoje nebo jako na zvíře. V čem spočívá chyba podobných úvah? Člověka člověkem z nás dělá nejenom samotný fakt sebeuvědomění a vědomí vlastní smrti, ale také to, že sami sebe cítíme jako problém. Jedna věc je klást otázku, druhá věc je řešit problém. Otázka jako zverbalizovaný problém (což je pro řešení problému nezbytnost) už ale nebere v úvahu situaci, celou složitost skutečnosti, v níž problém vznikl. Pomíjí zážitky a pocity, duševní muka při vzniku problému. Možná, že skutečně zvířetem jsme – ale pak stejně cítíme, že tato představa je odpudivá.
Lidským paradoxem je, že člověk je sám sobě záhadou. Neexistuje nic jako lidská přirozenost sama o sobě. Přirozenost člověka je to, co si o sobě člověk myslí, že je. To, co on tvoří. Přírodní člověk je protimluv, protože člověka vytvořila kulturní činnost. Lidskou zvláštností je jeho samotná představa o zvláštní pozici vůči jiným bytostem. Přinášíme si ji na svět stejně, jako vědomí svého JÁ, jako svoje předsudky a normy sebeinterpretace. Následná teorie člověka proniká do jeho vědomí a mění lidskou existenci. Mění ovšem ten obraz, který už máme v sobě.
„Lidský vzorec chování není památník života, který tu už není, ale drama plné života. Je to systém, ale také tápání, váhání, pronikání, pevnost, ale také vzplanutí, úchylka, nestálost. Není to nekonečný řád, ale proces, který ovlivňují, zpochybňují, napadají a řídí nejrůznější faktory.“
Lidské bytí je konstelace, ale také příležitost. Porozumět se mu dá jen ve vztahu k výzvě. Teprve, když narazíme na konflikt mezi existencí a očekáváním. Způsobem lidského bytí je totiž údiv. Za údivem má následovat otázka. „Minimální moudrost znamená vědět, že otázka je převlečená odpověď.“ Pokud zformulujeme otázku, už naše mysl hledá vzorec a postup. Žádná odpověď ale neplatí jednou provždy. Znovu a znovu musíme klást otázky, ještě nedávno nemyslitelné.
Nejhodnotnějších pohledů na lidskou situaci jsme nenabyli trpělivým pozorováním či systematickým prozkoumáváním, ale spíše z šoku a z dramatických selhání. Radikální reflexe... obvykle následuje po zklamání, v okamžicích krize a rozčarování ze sebe sama.
V naší době není možné přemýšlet o lidské situaci beze studu, úzkosti a znechucení... Znalost člověka, kterou jsme přijímali jako samozřejmou, se ukázala být shlukem bublin, jež při sebemenším zvýšení teploty prasknou. Někteří z nás žijí v úděsu, co člověk odhalil o sobě samém. Nemoc naší doby není nervový záchvat, ale spíše selhání svědomí. Naše svědomí není stejné. Zesměšnilo se vlastním bankrotem, šokuje je ohromná složitost výzvy a jako takové se automatizuje. Hrdost na nedávnou minulost by byla bezcitná, stejně, jako by optimismus ve vztahu k blízké budoucnosti působil hloupě. Hlavním zájmem filosofie v době osvícenství bylo vysvobodit člověka ze spárů minulosti. Dnes se zdá, že naším zájmem je chránit se před propastí budoucnosti.
Nemůžeme studovat stav člověka, aniž by se nás dotýkala mizérie člověka. I když je člověk biologicky neporušený, bytostně ho tíží pocit bezmoci, nespokojenosti, méněcennosti, strachu. Navenek se homo sapiens může tvářit spokojený a silný, ale uvnitř je ubohý, nuzný, zranitelný, vždy na hranici bídy, náchylný k tělesnému i duševnímu utrpení. Podívejte se mu pod kůži a narazíte na smutek, soužení, nejistotu, strach a bolest...
Každá generace má takovou definici člověka, jakou si zaslouží... Zdá se mi však, že naší generaci se v tom vede hůř, než si zaslouží... Nezacházíme často s člověkem, jako by byl stvořen spíše k obrazu stroje než k obrazu Božímu? Je zvířeckost člověka stejná jako zvířeckost zvířete? Dala by se opice definovat jako lidská bytost bez mohutnosti rozumu a schopnosti vytvářet nástroje?.. Traduje se, že poté, co Platón definoval člověka jako dvounohého neopeřeného živočicha, Diogenes oškubal kohouta a přinesl ho do Akademie... Známe opravdu vnitřní život zvířat? Zvíře je před námi jako záhada, stroj je vynález.
Soudy člověka o sobě samém nesmíme brát na lehkou váhu. Nepochybně odhalují jeho základní postoje a zároveň je i ovlivňují: „Lidské tělo obsahuje dostatečné množství tuku na výrobu sedmi kusů mýdla...“
Ve středověku se myslitelé pokoušeli předložit důkazy Boží existence. Dnes se zdá, že hledáme důkazy pro existenci člověka... Dvojznačnost homo sapiens je stará banalita. Navršilo se na něho mnoho slávy i posměchu. Pro některé je božským veledílem, pro jiné „jediným omylem přírody“. Ve starších dílech přesto zaznívá soucitný tón. Dnes se nelítostně přikláníme k podceňování a pohrdání. Kdyby někdo napsal knihu velebící člověka, považovali by ho za hlupáka nebo lháře. Člověka nevybíravě pranýřují a odsuzují umělci, filosofové a teologové... Není možné, že mizernou náladu, které jsme svědky, vyvolává to, že jsme zavaleni zdrcujícím pohrdáním, mimořádným pocitem méněcennosti?
Tragédie tohoto plíživého sebeponižování spočívá v tom, že živí pochybnost, zda si člověk zaslouží být zachráněn. Nesmírné hanobení člověka může odsoudit k záhubě nás všechny. Morální zkáza vede k fyzickému vyhlazení. Je-li člověk opovrženíhodný, proč se máme rozčilovat nad vymřením lidského druhu? Úpadek lidství, neschopnost vnímat svůj duchovní význam, nebýt si vědom toho, že mám mravní poslání, to samo už je příšerný trest... Není správné se domnívat, že agonie současného člověka je agonie duchovně zakrnělého člověka?
Žádná záruka, že se nám dostane smysluplného bytí, neexistuje. Je chybou se domnívat, že smysluplného bytí nabudeme bezděčně, stejně jako nechat plynout čas, abychom dosáhli cílů žití. Život je boj o smysl, který můžeme prohrát nebo vyhrát... Základem tvořivosti je nespokojenost s pouhým bytím, s tím, jen tak být na světě. Člověk čelí výzvě nepoddávat se pouhému bytí. Žití má překonat bytí.
Neutěšenou situaci člověka nezpůsobuje strach z nebytí, strach ze smrti, ale strach z žití, protože veškeré žití je nesmazatelně ocejchováno absurditou, krutostí a lhostejností, které zakusilo v minulosti. Lidské bytí je bytí ve strachu z bolesti, ve strachu, že budu zostuzen. Život je hlína a charakter je forma... Jak sladit pudy, pohnutky, touhy? Jak se zjednodušit? Cílem je propůjčit tvar existenci, obdařit veškerý život formou.
Správné žití je jako umělecké dílo, produkt vize a zápasu s konkrétními situacemi. Autentický jedinec není ani konec ani začátek, ale spojnice mezi věky, paměť i očekávání. V kontinuu dějin je každý okamžik novým počátkem. Je chybou vydělovat okamžik a nevnímat jeho začlenění do minulosti i budoucnosti. Minulost se pokorně sklání před budoucností, ale odmítá se nechat zahodit. Pouze ten, kdo je dědicem, dokáže být průkopníkem.
Selhání naší civilizace tkví v tom, že od jedince žádáme příliš málo, že si neuvědomujeme korelaci mezi právy a povinnostmi, že si neuvědomujeme, že existují jak nezcizitelná práva, tak nezcizitelné povinnosti. Naše civilizace nabízí hojnost pohodlí, a na oplátku si žádá velmi málo. Naše vzdělání je v zásadě založené na „ano“, málo se cvičí umění říci si „ne“.
Nejdůležitější rituální objekt je oltář, ale oltáře se ničí. Člověk je ve své úzkosti posel, který zapomněl poselství. Obecně se uznává, že Bible dala světu nové pojetí Boha. Co se však opomíjí, je, že Bible dala světu novou vizi člověka. Bible není kniha o Bohu – je to kniha o člověku... Tím, co kdy uděláme, každým skutkem, který učiníme, buď zrychlíme, nebo zpomalíme drama vykoupení: buď oslabíme, nebo posílíme moc zla.
Zdroj: Heschel, Abraham Joshua: Kdo je člověk? OIKOYMENH, Praha 2017
25.10.2017, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 12