Předesílám, že tenhle příspěvek není nijakým literárním počinkem, v němž bych si zahrával se slovíčky, žongloval s nejrůznějšími tajnosnubnými vizemi, do nichž bych šrouboval zástupy všelijakých metafor, alegorií, neologismů, oxymóronů či hyperbol. Je čistě vzpomínkovou záležitostí, zcela střízlivým pohledem do nejen mé minulosti.
Lucifer
Můj děda z tátovy strany se jmenoval Michal. Byl potomkem zemanského rodu maďarského původu, který se usídlil na severu tehdejších Horních Uher ve vesnici Malý Lipník, nacházející se dnes u slovensko-polské hranice nepříliš daleko na východ od Vysokých Tater. Hranici dnešního Slovenska s dnešním Polskem zde tvoří řeka Poprad. Napůl cesty k Vysokým Tatrám tvoří podobnou hranici řeka Dunajec. Tohle místo, jež patří do Pieninského národního parku, je mnohem slavnější. Zatímco po pieninském Dunajci se plaví vory nadité nadšenými turisty, o pár kilometrů dál na východ na téže hranici jen tak bez většího zájmu plyne řeka Poprad. A v těchto místech bez většího zájmu politických změn plynuly životy místních rolníků.
Děda Michal se v Malém Lipníku oženil s mojí babičkou Helenou. Helena „Lipnická“, tedy ne Trojská, ačkoli k tomu možná neměla tak daleko, nebyla maďarského původu. Malý Lipník se nacházel někde na pokraji Haliče. Směrem na východ se vyskytovali Rusíni a směska dalších národností haličských obyvatel, směrem na západ k Tatrám to už byly spíše čisté Horní Uhry s příměsí Slováků a Poláků. Z něčeho takového pocházela Helena.
Michal a Helena spolu měli čtyři děti. První tři byly holky, dcery: Marie, Veronika a Hana. Teprve čtvrtým dítětem byl kluk, syn: Michal. Všichni přišli na svět za první Československé republiky. V té době děda hospodařil na vlastních pozemcích, stejně jako převážná většina ostatních obyvatel Malého Lipníku. Hospodářství nebylo bůhvíjak velké: několik polí, stáj s koněm, několika kravami a vepři, a samozřejmě slepice, husy atd. Ve vesnici měl ještě podobně hospodařící bratry, z nichž jeden v době hospodářské krize v letech třicátých emigroval do Spojených států amerických.
Po druhé světové válce se začaly v Československu dít podivné politické změny, které vyvrcholily v roce 1948, kdy se moci chopili takzvaní komunisti. Ti se rozhodli, že všechno zkolektivizují (čili ukradnou), i pozemky a hospodářské budovy rolníků, statkářů a kulaků. Začala vznikat jednotná zemědělská družstva (JZD, na Slovensku JRD – Jednotné roľnícke družstvo). V kraji Malého Lipníku se však tato forma bolševické kolektivizace jaksi neujala. Nejspíš proto, že oblast byla příliš kopcovitá, lid příliš nemanipulovatelný a celá záležitost naprosto periferní. Rolníkům tedy zůstaly vlastní pozemky, vlastní hospodářství, a jediné, co museli činit v zájmu bolševických vládců, bylo odvádět tučné desátky. Stejně tak se zde neujaly všeliké jejich společensko-politické ideologické hrátky. Zatímco v Praze probíhaly kruté procesy s „ukrutnými“ nepřáteli nově narozeného režimu, v oblasti Malého Lipníku se i nadále žilo jako za první republiky či v dobách Horních Uher, přičemž hlavní slovo měl řeckokatolický farář.
Když jsem se narodil v českém Slezsku, tak můj táta Michal a máma Marie z českého Slezska mi dali jiné jméno než Michal. Bylo to velmi neobvyklé, protože v tomto rodě měl první muž vždycky jméno po otci. Jméno Michal dostal až můj mladší bratr, který už ale mezi námi není. Ani jeden z mých dvou synů se nejmenuje po mně. Ani jeden z nich se nejmenuje Michal. Možná ho ale nosí některý z mých vzdálených příbuzných v Americe.
Od raného dětství jsem zpravidla v létě, někdy ale i v zimě, obzvláště když byla zabíjačka, byl odvezen na návštěvu otcových rodičů do Malého Lipníku. Máma a táta tam někdy se mnou zůstali, někdy však, zpravidla v létě, mě tam jaksi odložili a jeli si užívat dovolenou někam jinam. Zúčastnil jsem se žní, pasení krav, a jak jsem dorůstal, tak jsem i samostatně pobíhal po okolních kopcích a v okolních lesích. Objevoval jsem úplně jiný svět, než jaký jsem znal z míst svého rodiště. Kupříkladu, že sáhnout v neděli na jakoukoli práci bylo těžkým hříchem a soudruzi někde na západ odsud s tím nemohli nic dělat. A nejspíš ani nechtěli, jelikož tento prostor byl v zájmu jejich ideologie zcela nepodstatnou a nijak nebezpečnou periferií.
Prominentní soudruzi (súdruhovia) si v nedalekých Tatrách budovali rekreační rezidence a o kus dál na východ se zastavil čas. Rodiče mi vlastně umožnili cestovat časem zpět, přinejmenším o sto let. Zpočátku se o mně staral bratranec Jano, už si nevzpomínám, jestli byl synem Marie nebo Veroniky. Chodil jsem s ním pást krávy spolu s dalšími kluky jeho věku. Došli jsme na nějakou louku u lesa a nechali krávy volně se pást. Kluci začali hrát karty a já zkoumat okolí. Jano se občas postaral, abych se nenudil. Kupříkladu mě zavedl do lesa, nožem uřízl ze stromu kus kůry, svázal ji s pomocí trav či něčeho takového taštičku a do ní mi nasbíral jahody. Zároveň mi řekl, že tímto způsobem život onoho stromu možná ukončil. Stromů ale bylo kolem pořád dost. Po nějaké době odešel na vojnu a o mě se začal starat jeden z mladších bratranců. V té době jsem už začínal dospívat a osamostatňovat se.
Když se tak dívám zpět do časů, které jsem strávil v těchto místech, tak mě napadá, že mě neobyčejným způsobem obohatily. Dodnes se k nim vracím a znovu objevuji malé dítě, které nechtělo pít mléko přímo od krávy, jelikož bylo zvyklé na igelitový pytlík, a dospívajícího junáka, který mohl zcela volnoběžně čerpat podněty lidské přirozenosti, aniž by musel poslouchat dementní žvásty jakýchsi politruků.
Od té doby, co žiju v Praze, jsem se do Malého Lipníku nepodíval. Asi bych to měl napravit, jelikož tam jsou kořeny mého rodu. Naposledy jsem se nedaleko odtud, kousek směrem k Tatrám, vyskytl, když jsem někdy v devadesátých letech minulého století navštívil Pieniny. Bylo to v rámci společenského programu odborné či vědecké konference konané ve městě Poprad. Vyrazili jsme plout na vorech do Dunajci.
22.01.2018, 00:07:46 Publikoval Luciferkomentářů: 4