Neviditelný čert

Měsíc, Mars, Měsíc, Mars. To byly vytoužené cíle mnoha budoucích i stávajících vědců a techniků první poloviny 20. století, ať už se nacházeli v kterékoli zemi. Když později hovořili o svém životě, někteří z nich vzpomínali na dětské časopisy s obrázky raket, jiní na první filmy o letu do kosmu, ale žádný nezapomněl na omračující setkání s Julesem Vernem. Kdyby Verne tušil, jaké síly jeho romány uvedou v život! Bez četby jeho knih by se takový Wernher von Braun stal nejspíš úspěšným hudebním skladatelem. Vždyť tento žák Paula Hindemitha hrál výborně na na klavír i na cello a první vlastní skladby měl za sebou v patnácti letech. Zato propadal z fyziky a z matematiky. (Velký vliv na volbu jeho životní cesty měla ovšem také matka. To ona se zajímala o astronomii a koupila synovi hvězdářský dalekohled.) Ale k tomu, aby se dostali jak von Braun, tak třeba Koroljov na vysněnou cestu, museli se prodírat nejen neprobádaným územím, ale především skrz houštinu přání úplně jiných lidí – politických mocipánů. A o co se na takové cestě opřít?

Stella

Osud tomu chtěl, že když se 3. října 1942 německá raketa A4 (pozdější V2) poprvé úspěšně dotkla samé hranice kosmu a všichni zúčastnění, mezi nimi na prvním místě Wernher von Braun, vydatně zapíjeli výsledek nesčetných pokusů, Sergej Koroljov se po útrapách politického vězně konečně dostal ke své bývalé práci. Po hrůzách lágru na Kolymě a v moskevském vězení přešel (stále jako vězeň) do Kazaně, aby zde pomohl Gluškovi vyvíjet novou zbraň. Tehdy si nebyl jist ani tím, jestli vůbec přežije, a netušil ani, že do smrti zůstane v rámci kosmického programu anonymní osobou a bude se mu říkat pouze „hlavní konstruktér“.

Americká operace Paperclip v roce 1945, utajovaná až do roku 1973, byla velmi pragmatickou akcí. Amerika získala přední německé vědce, techniky a konstruktéry. Mnohé z nich americké tajné služby vyfoukly Sovětům před nosem. Přestože obě vítězné strany měly hrubou představu o nacistické „tajné zbrani“, nálezy předčily očekávání. Dwight Eisenhower napsal: “Bylo pravděpodobné, že kdyby se Němcům podařilo rakety zdokonalit a nasadit o šest měsíců dřív, naše invaze do Evropy by byla mimořádně obtížná a snad i nemožná.“ Rakety totiž dokázaly, čeho jsou schopny, už při náletech na Londýn, na Brusel i na Paříž. Hlavní zásluhu na jejich konstrukci měl především nesmírně schopný a ambiciózní Wernher von Braun. Člověk vybavený geniálním mozkem, ale také člověk suverénní, organizačně schopný a – bez skrupulí.

Možná by se dalo také říci, že za podobným úspěchem, jakým byl raketový program Německa, stojí i Versailleská smlouva. Německo nesmělo vlastnit dělostřelectvo, tanky, ani letectvo. O raketách nikde ani zmínka. Nebyly… Roku 1930 tak mohla v poklidu zahájit činnost skupina pro vývoj bojových raket. Von Braunovi tehdy ještě nebylo dvacet. Když o čtyři roky později absolvoval obor letecké a raketové inženýrství, byla jeho disertace uložena jako přísně tajná na ministerstvu obrany. Z jeho práce totiž vyplývalo, že se Německo může obejít bez dělostřelců. A nový kancléř, Adolf Hitler už se prodral k moci.

Do této doby se Wernher von Braun o politiku nezajímal, jakkoli jeho otec byl členem vlády. Ale zatímco se otec s nástupem Hitlera stáhl do ústraní a před Vůdcem syna varoval, syn vycítil příležitost. Když splní úkoly pro armádu, dostane prakticky neomezené finance na výzkum raket použitelných pro let do vesmíru. A tak se v roce 1937 stal členem NSDAP (jeho výzkum tak získal zastřešení) a později, roku 1940, vstoupil do SS, kde brzy dosáhl hodnosti majora. Své aktivity zdůvodňoval tím, že nechce přijít o zaměstnání. Konec říše přijal málem poklidně, elegantně. Připravil dokumenty, které by se mohly hodit Američanům… Ve všem usnadnil práci tzv. trofejním týmům.

Trofejní skupiny organizovali Američané, Britové a Rusové. V Sovětském svazu dal k jejich činnosti Stalin příkaz už v únoru 1945. Ale Rusové měli zájem nejen o technickou dokumentaci, ale také o přístrojovou techniku. Jak vzpomíná Boris Čertok, Němci dávno používali součástky a přístroje, které se teprve těžkopádně vyvíjely v ruských závodech. „Německé firmy pracovaly nad množstvím technických problémů ze své iniciativy, bez očekávání povelů shora, nečekaly na posvěcení nějakých Narkomů a Gosplanů, bez kterých u nás nesměla ani jedna fabrika cokoli vyrábět… Například – když jsme si po válce začali osvojovat (a kopírovat) techniku V2 a vyvíjeli své vlastní, nové rakety, ukázalo se, že takovou v průmyslu dávno používanou maličkost, jako je elektrické mnohokontaktní relé, umí v SSSR vyrobit pouze jediný závod – a to leningradská Krasnaja zarja. V Německu jen firma Telefunken měla tři podobné závody a nejméně v dalších dvou je vyráběla společnost Siemens.“

Wernher von Braun a stovky, ba tisíce dalších německých odborníků se nechali zajmout Američany. Je jasné, že nejednomu z nacistů pozměnili dokumentaci, aby bylo možné vytěžit maximum z jejich schopností a vědomostí. Jinak by totiž mnohý z nich zákonitě musel skončit u soudu v Norimberku. A po pravdě, většině zajatců bylo také skutečně lhostejné, pro koho pracují, jen když se budou moci věnovat svému milovanému oboru. Když ostraha sledovala jejich rozmluvy, překvapovalo ji, že se nejčastěji bavili o letech na Měsíc a na Mars. Američanům vycházeli ochotně vstříc také obyvatelé z okolí německých podzemních továren… Američané byli rychlí a vyvezli z Evropy nevídané množství materiálů. Zkoušky diskovitých letadel se tedy nemohly uskutečňovat někde v Rusku. Bývalí konstruktéři oddaní kdysi Vůdci poklidně strávili své životy v práci a v hojnosti, za potlesku veřejnosti.

Na Rusy zbylo velmi málo. Přesto se úspěšně zapojili do závodů v dobývání kosmu. Co nezískali od trofejních rot a od špionů, nahradili úporností a trpělivostí, díky jimž odjakživa překonávali nemožné. Do služeb armády museli ve 30. letech vložit svou práci nejen němečtí, ale také sovětští vědci. Tisíce z nich se pak staly obětí stalinské zvůle. Mezi nimi i Sergej Pavlovič Koroljov, budoucí konstruktér raketoplánu, a jeho přítel Valentin Gluško, který se zabýval motory. Zprvu přátelé na život a na smrt, později rivalové. (Je zajímavé, jak výrazně do vývoje raketové techniky zasáhli právě mladí mužové narození v prvním desetiletí 20. století. A mají společné ještě jedno: záhy po dvacátém roce svého života už byli uznávanými odborníky.)

Koroljova těžce poznamenala první vlna stalinských procesů, zahájených v roce 1936, prý na podkladě materiálů, jež Stalinovi dodal prezident Beneš, netuše, že jde o nacistický podvrh. Po zlikvidování tří maršálů a tisícovek důstojníků došlo v roce 1937 i na „raketčíky“. Několik Koroljovových spolupracovníků bylo zastřeleno (Langemak vhozen do ohně ještě žijící) a stejně jako oni, také zmučený Gluško podepsal doznání, že se dopouštěl sabotáží, zakládal nepřátelské skupiny... Byl odsouzen k osmi rokům nucených prací. Osud byl k němu milostivý, a tak se poměrně brzy dostal do „šarašky“, do speciálních konstrukčních kanceláří NKVD, lágru pro odborníky. Odtud po Berijově zásahu přešel do dalšího zařízení NKVD, do Kazaně, kam si později vyprosil Koroljova.

Sergeje Koroljova zatkli červnu 1938, na základě udavačského dopisu. Spolupracoval přece s nepřítelem lidu na sabotážích atd., jak už bylo u podobných obvinění zvykem uvádět. Při výslechu mu zlomili čelist a to, že špatně srostla, vedlo při jeho operaci v roce 1966 k tak závažným komplikacím, že zemřel.

Koroljov se několikrát odvolával, ale Stalin rozhodl, že zůstane deset let zavřený v pracovním táboře. Koroljov se tedy ocitl ve zlatých dolech na Kolymě. Ve čtyřicetistupňových mrazech během oné zimy, kterou tam strávil, zemřelo čtyři sta vězňů z pěti set. Když Koroljova jednoho rána také považovali za mrtvého, z pytle, v němž měl být vynesen, jej vytáhl bývalý ředitel moskevského leteckého závodu. Ten se totiž i zde těšil velké autoritě. Uměl se rvát… Naštěstí si Koroljova vyžádal Andrej Tupolev, který dostal povolení sehnat si odborníky z gulagů. Od něj se hlavní konstruktér dálkových raket dostal v roce 1942 ke své práci u Gluška. Koroljov se tak mohl dožít všech velikých úspěchů sovětské vědy a kosmonautiky, na nichž měl samozřejmě rozhodující podíl. Teprve po jeho smrti se jméno Koroljov dostalo na veřejnost. Jako „hlavní konstruktér“ požíval sice mnohých výsad, ale po celý svůj život zůstával zavřený ve zlaté kleci. I tehdy, kdy vězněm už dávno nebyl.

Zvláštní vězení pro vědce a techniky, tzv. šarašky, existovaly v SSSR už od roku 1928, kdy proběhl také první politický proces se „záškodníky“. Tato zařízení (sloužící armádě) fungovala na několika místech a zaměřovala se na jednotlivé obory: vývoj biologických zbraní probíhal v Suzdalu, jaderný výzkum v Suchumi… Čas od času byly v odborných časopisech publikovány výsledky výzkumu, ale – bez uvedení autora. Není bez zajímavosti, že největší rozvoj šarašky zaznamenaly od roku 1949 do Stalinovy smrti v roce 1953. Zrušil je až Chruščov.

Při sledování osudů vědců, konstruktérů a kosmonautů člověk stále naráží na to, jak hodně jejich životní cestu poznamenává politický režim, který mnozí chtějí ignorovat. Druhá věc: nakolik jejich výzkum a práci ovlivňují vztahy, kterým se pak někdy říká „lidský faktor“ nebo „lidský rozměr“. Hašteření i podrazy, závist. Intriky a hádky mezi kosmonauty. (Velmi lidské intenzivní zapíjení úspěchů na Západě i na Východě.) Po pracovní a politické stránce pak všude můžeme pozorovat celou stupnici od idealismu po nefalšovaný oportunismus a prospěchářství.

A potom je zde ještě jedno téma: role náhody. Život a zásluhy kosmonauta Alexeje Leonova jsou natolik zvláštní, až se zdá, že proběhly podle špatného scénáře. Špatného ve smyslu nepravděpodobného. Sám Leonov se vyjádřil, že v kritické chvíli musel zasáhnout „ten nahoře“. O Leonovově letu bylo napsáno mnoho. Stojí za přečtení např.: První muž ve volném kosmu. Já zde připomenu jen to, že po martýriu během kosmického letu a výstupu do volného prostoru vyčerpaní kosmonauti dopadli do zimního sibiřského lesa, kde museli mnoho hodin čekat na pomoc. Aby přežili, museli projevit velkou vynalézavost. Bez obrovské vůle a neuvěřitelné odvahy by se jim nic nezdařilo. Ostatně, počítali se vším. Vždyť platilo, že kdyby hrozilo přistání na nepřátelském území, kosmonaut musel zapnout autodestrukční zařízení…

Kniha Kosmonautika za oponou uvádí mnoho podrobností o lidech i o událostech spjatých s kosmickým výzkumem. Když jsem v ní narazila na zeměpisný název Usedom (místo, kde se odehrávaly první úspěšné pokusy s německými raketami, něco mi tento název připomněl. Ano, Güntera Grasse a jeho Potkanku.

Místo, poblíž kterého vyrostl Grass, budoucí spisovatel, budoucí přesvědčený příslušník SS, který tak jasnozřivě podal možný obraz vývoje, jenž nás nejspíš čeká. Včetně obrazu ledových vln Baltu a záhrobního života na jeho dně. Ostatně, generálka už proběhla: Wilhelm Gustloff.

Zdroj: Kužel, Stanislav: Kosmonautika za oponou, Radioservis, Praha 2015

07.02.2018, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 11