Zvyky

rubrika: Pel-mel


Předkládám malé víkendové zamyšlení na sklonku léta, tváří v tvář blížícímu se podzimu. Základem tohoto zamyšlení jsou dva příběhy či podobenství z knížky jednoho salesiána, kterou jsem tady uvedl v podobě „Andělé jsou s námi“. Podstatou je myšlenka, že míváme tendenci upadat do monotónních zvyků, v nichž se začínáme utápět jako v kleci svého vlastního vězení. Stáváme se vězni sebe sama. To ale není to nejhorší. My zároveň přestáváme vnímat své nejbližší bytosti. Respektive vnímáme je, ale jenom jako dekoraci našeho vězení. A to se nám pak vrací jako bumerang. Znám to velmi dobře. Už několikrát jsem uvízl ve slepé uličce s pocitem, že mířím tam, kam jsem chtěl. Někdy mi trvalo i dost dlouho, než jsem pochopil, že jsem ve skutečnosti zamířil úplně někam jinam. Na předčasnou konečnou, kde sice něco je, něco jako malůvky na vězeňské zdi, rozhodně však ne to, co jsem chtěl. A mezitím mí blízcí zmizeli někam do nikam, a někteří z nich, když jsem z té slepé uličky vycouval, se už nevrátili. Už jsem poněkud zestárl, načal druhou část svého života a se slepými uličkami nechci mít nic společného. Domnívám se, že to konečně myslím vážně.

 

Lucifer


Zvyky

 

Manželé spolu už třicet let sedávali večer co večer před televizí. Mlčky sledovali program. Občas zívli. Po třiceti letech sledování televize navrhnul muž své ženě: „Co kdybychom dnes udělali něco zajímavého?“

 

Ženě se rozbušilo srdce vzpomínkami na minulost a v mysli jí vytanuly krásné a dávno zapomenuté věci. „Báječný nápad,“ řekla, „co budeme dělat?“

 

Manžel odpověděl: „Mohli bychom si pro jednou vyměnit křesla.“

 

Zestárni se mnou!

To nejlepší má teprve přijít,

poslední část života,

jíž je první polovina jen předehrou:

náš čas je v rukou Toho, jenž praví:

„Naplánoval jsem život jako celek.

Mládí je jen polovina.

Mějte víru, nebojte se: počkejte, až to uvidíte celé!“

 

 

Tatínku, chci být jako ty!

 

Můj syn přišel na tento svět jako každé jiné dítě. Ale já jsem musel cestovat, měl jsem hodně práce! Můj syn začal jíst, když jsem to ani nečekal, začal mluvit, když jsem u něj nebyl. Jak rychle můj syn rostl! Jak ten čas letěl!

 

Jak můj syn rostl, často mi říkal: „Tatínku, jednou budu jako ty! Kdy se vrátíš domů tati?“ „Nevím, synku, ale až se vrátím, pohrajeme si spolu, uvidíš!“

 

Můj syn slavil desáté narozeniny. Po pár dnech mi řekl: „Díky za ten míč, tati! Zakopeš si se mnou?

„Dnes ne, synku, Mám moc práce.“

„Tak dobře, někdy jindy.“

Odcházel s úsměvem a pořád říkal: „Chci být jako ty!“

 

Nedávno se můj syn vrátil z univerzity. Je z něho muž.

„Synu, jsem na tebe pyšný, posaď se a povídej mi trochu.“

„Dneska ne, tati, mám něco domluveného. Půjč mi prosím tě auto, jedu za kamarády.“

 

Jsem v důchodu. A můj syn žije jinde. Dnes jsem mu volal: „Ahoj, rád bych tě viděl.“

„Rád bych, tati, ale nemám čas. To víš, práce, děti! Ale díky, že jsi zavolal, moc rád jsem tě slyšel!“

Když jsem pokládal telefon, uvědomil jsem si, že teď je můj syn opravdu jako já.

 

Zázrak není chodit po vodě. Zázrak je chodit po zelené zemi v přítomném okamžiku, vážit si pokoje a krásy, které jsou k mání teď a tady.

 

Zdroj: Bruno Ferrero, Hostina pro duši, Portál, s.r.o., Praha 2017 (La cena in Paradiso, Elledici, Torino 2016)

 


komentářů: 7         



Komentáře (7)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

7
xxx (neregistrovaný) 16.09.2018, 22:09:32
A čas letí

https://www.youtube.com/watch?v=P3XZTIaSZSo

Stella
6
Stella 16.09.2018, 21:30:43
Astro, potřebovala bych tvou energii!
Občas se pohodlně ve stereotypu zabydlím - a čas letí! Nevyužitý - je to těžký hřích.
Cennějšího je máloco.

Astra3
5 Stereotypy
Astra3 16.09.2018, 14:05:17
Už je to pár týdnů, co jsem se náhle rozhodla, že změním některé svoje stereotypy. Tedy většinu z nich.Za roky se jich nahromadí spousta. Od úplných blbostí až k věcem závažným.

Při vešení prádla přestávám trvat na tom, že ouška na ručníku musí být zásadně na rubu, uschne to stejně, tak co. Něco mi neustále nařizovalo, že musím vstávat denně v šest hodin a patnáct minut. Nyní si vstávám, kdy chci, kouknu na hodiny a řeknu jim - trhněte si.Proč musím držet vidličku zásadně dle bontonu hroty dolů? Kdo si takovou blost vymyslel? Nedá se tak pořádně jíst. Hroty mě přestaly zajímat, většinou jím s hroty nahoru.Jsou toho desítky.

Začínám konečně pociťovat víc svobody a volnosti. Jo - a to hlavně - nenechám nikoho, aby se mnou cloumal a strkal mě do mějakých škatulek.Někteří lidi mají takové manýry. Ti teď hledí, co to dělám
Ale já se nedám S vyplazeným jazykem Usmívající se

Stary kocour
4 2 Světlonoš
Stary kocour 15.09.2018, 20:58:17
Pěkná připomínka prastarých pravd, Pekelníku.
Proto jsem si dával pozor, abych synovi vždycky splnil, co jsme slíbil a nenabízel u "náhradní plnění". Kupodivu se mi to k mé potěše vrací.
===
O přírodě: Souznění z Přírodou - je jako máma. Přísná a ale spravedlivá. Nebo stará, spolehlivá milenka - obcuji s ní nejraději o samotě.
===
Nejsem si jist tím, že stáří je nejhezčí úsek života. Ale je pravda, že si ho užíváme. Protože "Lepší už to nebude".

3
xxx (neregistrovaný) 14.09.2018, 17:17:41
Ď. Ahoj

Lucifer
2
Lucifer * 14.09.2018, 13:03:00
Dal jsem ji tam zpět Úžasný

1
xxx (neregistrovaný) 14.09.2018, 10:19:28
Tak. A co naděláš. Říkáme si vždycky s kamarádkou.
Refrén:

https://www.youtube.com/watch?v=aBCSSShpubo

Lucifere, jsem slepá nebo nevidím - vlevo chybí Hlavní strana? Mně tedy ano.

«     1     »