Neviditelný čert

Od Paula Watzlawicka jsem zde naposledy prezentoval patendové řešení (konečné řešení, viz první odstavec pod perexem zde) v podobě Krásný digitalizovaný svět. Dnes přicházím s dalším příkladem patendu na rozum, jenž se týká okamžitého a velkolepého nastolení všeobecného blaha. Zpočátku to byly jenom jakési vize některých filosofů, kteří se cítili být obdařeni absolutní a nikým nezpochybnitelnou pravdou. Jedním z nich byl řecký filosof, pedagog a matematik Aristoklés, jenž byl znám pod pseudonymem Platón. Dokud se těchto myšlenek neujali ideologové, tak se v podstatě jednalo jen o jakési krasořečnění. S ideology se však začali objevovat neochvějní vůdci lidských mas a budování dobra na věčné časy se velice rychle zvrátilo ve zlo provázené nezkrotnou bestialitou.

Lucifer

Ne všichni vůdci či představitelé politických uskupení podobného ražení měli v úmyslu budovat absolutní dobro pro všechny lidi. Třeba Hitler se orientoval pouze na árijskou rasu, kterou více méně ztotožňoval s německým národem, přičemž sám árijskými rysy příliš nehýřil a původem byl Rakušák. Jedním z nedávných filosofů, jehož myšlenky se brzy uchytily na politické půdě, byl Karl Marx, ten ale opovrhoval Slovany. Ke skutečně velkému budování světlých zítřků se jako první odhodlal Vladimir Iljič Uljanov, který byl znám pod pseudonymem Lenin. Poté, co do sebe nasáčkoval marxismus a první světová válka se chýlila ke konci, byl z Německa odvezen vlakem do carského Ruska, které začal bezodkladně přebudovávat na komunistický systém bolševického ražení. Lenin, který si marxismus přelouskal zcela po svém a se skutečnými komunistickými myšlenkami měl jen velmi málo společného, měl málo společného i se samotnými Rusy. Byl totiž mimo jiné čuvašského, kalmycko-mongolského a židovského původu. Jeho následovník Iosif Vissarionovič Džugašvili, jenž byl znám pod pseudonymem Stalin, neměl s ruskými kořeny a komunistickými myšlenkami nic společného, jelikož byl Gruzíncem a prezentoval se jako krutý diktátor psychopatického střihu, který byl schopen narvat miliony Rusů do gulagů. Ano, na počátku tohoto patendového řešení byla humanita, následovala divinita (zbožštění) a v závěrečné etapě bestialita.

Předávám slovo Paulu Watzlawickovi:

„Kdo chce působit dobro, dělá to po malých krůčcích; všeobecné dobro je výmluva vlastenců, politiků a ničemů,“ prohlásil údajně anglický satirik Samuel Butler. Příroda mu, zdá se, dává za pravdu. Všechno, co se vyvíjí, roste a kvete, postupuje právě po malých krůčcích – všechny velké změny jsou katastrofální. Jenže člověk se bohužel málokdy nadchne pro změny, které probíhají po malých krůčcích. Zato utopické vize dokážou uchvátit a strhnout masy. Navíc bývají tyto vize tak „samozřejmé“, že jenom idiot nebo člověk krajně podezřelý by se jim stavěl na odpor.

Snad nejklasičtější příklad patendu na rozum, konečného řešení všech problémů nastolením všeobecného blaha najdeme u Platóna. Podle něj už filosof není (sokratovským) hledačem pravdy, ale tím, kdo ji má. Jinak řečeno: Je prorokem božího pořádku, jenž zůstává skryt tupé mase. Kdo je povolanější nežli právě on, aby byl vládcem nad osudy lidí a celého státu? A jak na mnoha místech svého díla zdůrazňuje Karl Popper, nenechává Platón čtenáře příliš na pochybách, že by snad neměl pravdu a mohl se mýlit.

To, co z toho vyplývá, řídí se nevyhnutelnou logikou, odvážně Platónem představenou v Ústavě. Například: Nestačí, že mudrc má vědomosti o věčné pravdě; je třeba je předat nevědoucím – pokud to bude nutné, tak i proti jejich vůli. To opravňuje filosofa-krále, aby ve službě pravdě používal i nepravdy. Je třeba potlačit jakýkoli individuální výklad pravdy. (Platón pro tento účel doporučuje instituce, které ve všech ohledech odpovídají inkvizici a koncentračním táborům.) Musí se vypěstovat rasa lidí, kteří budou bezvýhradně stát za svým vůdcem, filosofem-králem. Když se kácí les, létají třísky, praví totalitní apologie nelidských důsledků tohoto konečného řešení, jehož etapy se dají volně podle rakouského spisovatele a dramatika Franze Grillparzera nazvat slovy „humanita, divinita, bestialita“. (Divinita znamená božství, ale v tomto případě je to spíš zbožštění. Originální prohlášení Grillparzera znělo: „od humanity přes nacionalismus k bestialitě“.)

Nejstrašnější je, že tyto pouze diletantsky zde naznačené nádory vůbec nejsou nějakými odchylkami od pravé linie nebo „chybičkami“, které se vloudily do myšlení, ale že logicky, jasně a přesvědčivě vyplývají z teze, která je sama o sobě zcela evidentní: Aby se všem vedlo dobře, má neomezeně vládnout ten nejmoudřejší. Avšak už volba nejmoudřejšího vytváří paradox: Kdo rozhoduje o tom, kdo je nejmoudřejší? Nějaký super-mudrc (supervizor)? Ale pokud by tu někdo takový i nakrásně byl, pak by přece on musel vládnout nad moudrými. Nebo by o tom mělo rozhodnout těch několik méně moudrých? Ale ti se právě pro svou nedokonalou moudrost nikdy nedokážou shodnout na tom, kdo je z nich nejmoudřejší!

Nebo: Který slušný člověk by se bezvýhradně neztotožnil s ideálním řešením všech společenských problémů, a sice s heslem: „Každému podle jeho potřeb; každý podle svých schopností“, hlavním heslem komunismu? Zní to nádherně; nesnáz je jen v tom, že toto „řešení“ předpokládá hojnost dobrých duší a opět nějaké mudrce, kteří jistým způsobem – samozřejmě, že následně závazným pro všechny – rozhodnou, kdo co potřebuje a kdo co umí. Pokud pak dotyčný, nebo, lépe řečeno, dotčený, nebude stejného mínění, pak není něco v pořádku s ním, a ne s ideologickou pravdou, neboť ta je dána jednou provždy.

Hlasy, které nás chtějí varovat, nemají velkou šanci ve srovnání s plamennými a tak očividnými hesly. Třeba Karl Popper, zastánce „malých kroků“ – jeho kroky jsou doslova ubohé v porovnání s rozmáchlými idejemi nastolujícími štěstí ve světě. Jen si představme obec, jejíž reprezentanti nechtějí na zemi založit druhý Jeruzalém, nýbrž si s Karlem Popperem kladou otázku: „Jak vybudovat takové politické zřízení, aby v něm nemohli natropit příliš škod neschopní a nepoctiví vládci?“ Příliš lidské, že ano?

Na závěr jeden půvabný příběh z Orientu, který nám ukáže, že názor: Všechno velké je skryté v malém, je znám už od dávných časů:

Bagdádský mystik Šibli zemřel roku 945. Po smrti se s ním ve snu setkal jeden z jeho přátel a otázal se ho: „Jak tě přijal Bůh?“ Mystik odvětil: „Postavil si mě před sebe a zeptal se: ‚Abú Bakře, víš, proč jsem ti odpustil?‘ Já mu na to řekl: ‚Kvůli mému dílu.‘ ‚Ne,‘ řekl Bůh. Řekl jsem: ‚Neboť jsem tě celou dobu upřímně vzýval.‘ ‚Ne,‘ odpověděl. Řekl jsem: ‚Protože jsem se vydal na pouť, postil se a nevynechal jedinou modlitbu.‘ ‚Ne,‘ odpověděl, ‚proto jsem ti neodpustil.‘ Řekl jsem: ‚Protože jsem cestoval, abych získal vědomosti, a protože jsem se uchýlil mezi lidi pobožné.‘ ‚Ne,‘ odpověděl. Řekl jsem: ‚Ó, pane, toto jsou činy, jež vedou k záchraně, tyto jsem stavěl nade vše a při nich jsem myslel na to, že mi kvůli nim jistě odpustíš!‘ Bůh odpověděl: ‚A přesto jsem ti neprominul pro žádnou z těchto věcí!‘ Řekl jsem: ‚Ó, pane, a proč tedy?‘ Bůh řekl: ‚Vzpomínáš si, jak jsi šel ulicemi Bagdádu a našels kotě, které bylo zesláblé chladem a běhalo sem a tam, hledajíc úkryt před třeskutým mrazem a sněmem, vzpomínáš si, jak se ti ho zželelo, zvedl ho a skryl ve svém kožichu, aby netrpělo zimou?‘ Odpověděl jsem: ‚Ano, vzpomínám si.‘ A Bůh mi řekl: ‚Protože ty ses slitoval nad kočkou, slitoval jsem se já nad tebou.‘“

Zdroj: Paul Watzlawick, Všechno dobré je k něčemu zlé aneb řešení paní Hekate, Portál, s.r.o., Praha 2015 (Vom Schlechten des Guten oder Hekates Lösungen, PIPER Verlag GmbH, München 1993)

14.11.2018, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 22