Už jste někdy viděli běhat veverku v bubnu? Veverka běží jak o závod, buben se pod ní točí furt dokola a ona de facto urputně běží stále na stejném místě. Není to nic až tak mimořádného – jsou běhavé pásy, po kterých nacvičujete běh, aniž byste museli někam běžet – zkrátka tělocvičný nástroj, který vám umožňuje masírovat běhavé svaly, a též i snížit svoji nadváhu nakupenou v důsledku konzumace obrovských balíků potravy, které si nedokážete odepřít. Jenže veverka v bubnu po ničem takovém netouží. Chce někam doběhnout, jenže jí někdo strčil do bubnu, třeba aby se pobavil pohledem na tu šaškárnu, takže nikam nedoběhne, ačkoli nožkama neustále kmitá. A to je základ mého druhého prosincového krátkého zamyšlení.
Lucifer
V poslední době jsem si, ačkoli velmi pozvolna, začal připadat jako běžící veverka v bubnu. Pokouším se neustále někam doběhnout, a když aktuální doběh začnu rekapitulovat, s hrůzostrašným pocitem si náhle uvědomím, že jsem nedoběhl vůbec nikam. „Jak je to možné?“ ptám se sám sebe. Vždyť jsem kmital nohama, seč mi síly stačily. Dokonce až tak moc, že jsem upadal do hlubokého spánku. A když jsem se z něho probudil, zjistil jsem, že jsem stále na stejném místě, ze kterého jsem vyběhl. Nic se nezměnilo, jen nohy jsem měl unavené.
Rozhodl jsem se, že se nad tímto stavem běhavé nehybnosti musím konečně hluboce zamyslet. První, co mě napadlo, byla myšlenka, že mě někdo strčil do rotujícího bubnu jako veverku. Dokonce jsem dospíval k závěru, že tím bubnem rozmlátím hlavu onoho nechutného vtipálka. Pak mě ale jednou po požití silnější dávky resveratrolu napadlo, že tím vtipálkem bych mohl být já sám.
Když jsem se druhého dne po této resveratrolem indukované duševní menopauze probudil, rozhodl jsem se svůj tak pracně vybudovaný buben roztřískat na cimpr campr. Jelikož ten buben byl dřevěný, tak jak jsem do něj mlátil olověným kladivem, zadřel jsem si do svých ručiček nejednu třísku. To mi ale vůbec nevadilo, tříska sem, tříska tam – koneckonců když se kácí les, lítají kolem třísky. Důležité bylo, že moje nohy už věděly, kterým směrem mají kmitat.
Člověk si občas myslí, že mu jiní lidé neustále kladou pasti. Ano, stává se to. Z lidí se někdy stávají pastičkáři, poněvadž nenašli jiný způsob, jak si s nějakým jiným člověkem poradit. Jenže ty největší pasti, které jsou nám kladeny, jsou zpravidla zbudované námi samotnými. A někdy trvá hodně dlouho, než si tento fakt uvědomíme.
I nadále chci zůstat veverkou, protože louskat oříšky poznání mě docela baví, ale bez bubnu – bez svého vlastního bubnu. Vím, že občas někdo po mně jde, ale už navždy odmítám jít sám po sobě.
10.12.2018, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 21