Neviditelný čert

Přicházím opět s přídělem z knížky od Chucka Klostermana, z níž jsem vás posledně obdařil Částicovou horečkou. Tentokrát se to týká úvahy na téma, které jsem s humornou nadsázkou naznačil v názvu tohoto příspěvku. Otázka zní: Kolik dnešních významných celebrit na poli umění všelikého druhu bude za sto či dvě stě let požívat takové slávy jako někteří z těch, kteří jsou v téže době přehlíženi jako velké širé rodné lány a téměř systematicky umírají v bídě a zapomnění? Klosterman v této souvislosti zmiňuje dva spisovatele, Hermana Melvilla a Franze Kafku, kteří, každý svým vlastním způsobem, reprezentují druhou výše zmíněnou sortu. Jistě vás napadnou i další, nejen v literatuře a umění všeobecně.

Lucifer

Herman Melville

Dnes nejuznávanějším dílem tohoto amerického pozdně romantického spisovatele a básníka je román Bílá velryba. Je to zářný příklad knihy, jež se za jeho života dočkala mimořádně mylného přijetí. To ale neznamená, že by se nenašel nikdo, kdo by ji nepovažoval za dobrou; někteří lidé si to ve skutečnosti mysleli. O to ale nejde. Co si každý jeden člověk myslel v roce 1851 o Bílé velrybě, je stejně tak irelevantní jako to, co si o ní každý jeden člověk myslí v současnosti. Kritici 19. století se zásadně mýlili nikoli v tom, jaký dojem četba této knihy ve čtenáři vyvolá, ale v tom, jak budou další lidé prožitek z četby hodnotiti a oceňovat.

Bílá velryba je kniha o chlápkovi, který pronásleduje velrybu. Obsahuje autobiografické prvky z práce Hermana Melvilla na velrybářské lodi; člověk tak může dojít k závěru, že by Melville nemohl napsat dílo jdoucí tak do hloubky a obsahující tolik konkrétních podrobností, kdyby sám vše osobně neprožil. Co kdyby ale Melville žil jiným životem: Mohl by napsat obdobnou devítisetstránkovou knihu o lovu medvěda? O dobývání vrcholu hory? O práci mužského prostituta? Co všechno ze sociálního světa je otisknuto v tom, co ve svém románu mechanicky zkoumá?

Stručná odpověď by mohla znít, že konkrétní obsah tohoto románu není příliš důležitý. To, čím se odlišují velryba, medvěd a hora, je zanedbatelné. Významnější je atmosféra, duch a vyznění, obzvláště pak dovednost oddělit se od sociálního okamžiku doby vzniku díla.

Melville nebyl nějaký nevýznamný potřeštěnec, vydávající své práce vlastním nákladem. Byl to – dokud se nezačal odchylovat od vkusu čtenářů své doby – ze široka posuzovaný a uznávaný autor bestsellerů. Zvláštní je, že všechna jeho nejlepší díla pocházejí z doby, kdy přestal být v módě, a rovněž to, že jeho pověst tak prudce poklesla, že po určitou dobu upadnul téměř v zapomnění.

Franz Kafka

Tento pražský německy píšící spisovatel židovského původu byl dobře obeznámený s kultivovanou literární debatou, a dostávalo se mu, bez ohledu na silný sklon jednat sám proti sobě a svá díla buďto nedokončit nebo nevydat, pozornosti různých kolegů, jež si toho byli vědomi. Jedním z nich byl Max Brod, který nakonec posmrtně, navzdory Kafkovu přání, vydal jeho dílo. Kdyby Kafka žil déle, s velkou pravděpodobností by se stal prominentním spisovatelem.

Kafka ze svých prací několikrát četl nevelkému počtu lidí; říká se, že tato vystoupení byla k popukání. Některé kratší povídky byly publikovány v méně významných literárních časopisech vycházejících v němčině; ještě než zemřel, stačil Kafka vydat dvě kompletní sbírky těchto povídek. Nežil tak úplně v odloučení od světa, avšak jeho literární kariéra měla daleko k tomu, co by bylo možné nazvat normální profesní dráhou, ledaže byste měli za to, že „normální literární kariéra“ znamená zemřít v chudobě a pociťovat zášť ke všemu, co se vás tak či onak osobně týká.

Kafka představuje platónský ideál muka zakoušejícího génia, jenž umírá zcela neznám: paralyzoval ho odmítavý vztah ke všemu, co napsal, a skrývaná arogance vyvěrající z jeho intelektuální nadřazenosti. Nikdy se nevypořádal se vztahem ke svému tyranskému otci; byl posedlý sexem (a nejistý); jeho židovství nenápadně prostupovalo vším, co napsal. Zemřel v roce 1924 ve věku čtyřiceti let, v sanatoriu nedaleko Vídně. Podle některých odhadů spálil 90 procent toho, co napsal. Oněch deset procent, která se dochovala, je ale apoteózou na snovou, fantaskní krásnou literaturu. Jeho román Proces definoval předpoklady narace, jež se staly trvalou součástí všech literárních žánrů, a Proměna je považována za nejautobiografičtější novelu, jaká kdy byla napsána.

Dějiny umění téměř nikdy nefungují tak, že k tomu, abyste zaujali své místo v kulturním prostoru navždy, stačí odvádět mimořádnou práci a být považován za výjimečného. Ve skutečnosti to často vypadá, že naše kolektivní schopnost rozpoznat mimořádné nadání v době, kdy se objevují jeho plody, paradoxně limituje pravděpodobnost toho, že naši následníci prohlásí úchvatné a geniální dílo za nadčasové.

Důvod, proč se něco v daleké budoucnosti stane při pohledu zpět významným, je oddělen od důvodu, proč to bylo významné v době svého vzniku – a k tomu téměř vždy dojde jako důsledek rekalibrace sociálních ideologií, které budoucí generace přijmou jako normativní.

Přít se o to, který z „obrů“ současnosti se nakonec stane o samotě se tyčícím monolitem, je zábavné, protože v takové při pouze znovu a jinak než dosud formulujeme všechny již proběhlé debaty a existující argumenty o tom, čí komerčně úspěšná práce si zaslouží pozornost. Je to hypotetická domněnka zakládající se na reálných (aktuálních) faktech. Jenže existují i jiné možnosti, které je obtížnější prozkoumat. Nabízejí se nám podivnější – ale stále dost dobře možné – výsledky (to, jak věci dopadnou), jež vyžadují schopnost odmítnout zdánlivě rozumné. Co když je největším spisovatelem naší generace někdo, kdo zemře naprosto nepovšimnutý a neznámý? Nebo – což je možná ještě podivnější – co když největší spisovatel naší generace je známou postavou, ale nikdo živý ho nebere vážně (včetně, možná, jeho samotného)?

Zdroj: Chuck Klosterman, A co když je to jinak – „Věčné pravdy“ mají krátký život, Management Press ve společnosti Albatros Media a.s., Praha 2018

04.05.2019, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 22