Něco o televizi od Chucka Klostermana

rubrika: Pel-mel


Po třech zmrzlých a ve vyšších polohách přímo zledovatělých mužích nastalo definitivně podletní období, vbrzku následované samotným létem, kdy nás může překvapit nanejvýš mokrý Medard. Kašpar, Melichar a Baltazar představují velmi zajímavý přelom z jara dětského do jara dospělého. Zajímavé je, že tento jev nastává téměř pravidelně v téměř stejné době, kdy se zmínění tři pánové nacházejí v našem kalendáři. Ona důslednost bezpochyby vedla k tomu, že tato atrakce byla ukotvena ve sbírce lidových pranostik.

Ale ačkoli bych na toto téma mohl dalekosáhle spekulovat či přímo literárně floskulovat, přicházím s něčím úplně jiným – s televizí. Mlhavě si vzpomínám, jak se v bytě mých rodičů, v němž jsem se kupodivu nacházel i já v dětských šatičkách, objevil první televizní přístroj. A jak jsme na něj koukali jako na zázrak. Taková malá bedýnka s monitorem, na němž se převážně vlnil monoskop. Samozřejmě že ne vždy, jinak by nás to koukání na bedýnku jistě brzy přestalo bavit. Objevovali se tam i lidé, kteří nám něco povídali…

Přicházím s dalším přídělem z knížky od Chucka Klostermana, z níž jsem vás posledně obdařil úvahou „Kterak za svého života opomíjený tvůrce po smrti ke slávě přišel“. Následující úvahu jsem převzal z úvodní části kapitoly „Neříkejte, co se děje. Nahrávám (si) to.“, která se zabývá osudem televize a končí otázkami. V dalších částech této kapitoly si Klosterman s těmito i dalšími otázkami pohrává, což ale zde replikovat nebudu. Není třeba. Úvodní část, kterou jsem tak trochu stylisticky upravil, dle mého soudu bohatě stačí k pozoruhodnému zamyšlení.

 

Lucifer


Televize je uměleckou formou, v níž technologická stránka potlačuje všechny ostatní aspekty. Je to mediální oblast, v níž medium samo je sdělením; televize přitom nečelí žádným omezením (jako například rozhlas, který přináší pouze zvuk). Televize se odlišuje od ostatních forem spotřební zábavy: je pružnější a dynamičtější, a to dokonce i tehdy, když je hloupá. Víme, že lidé vždy budou číst; budoucí historii četby můžeme proto vykreslit na základě toho, že vezmeme v úvahu vývoj knih. (Četba je statický, stále stejný, neměnný prožitek.) Víme, že hudba bude existovat navždy, takže můžeme vykreslit budoucí příběh rock-and-rollu tím, že ho zařadíme do kontextu ostatních hudebních žánrů. Píseň, kterou posloucháme dnes, niterně, fyziologicky vnímáme přibližně stejně, jako v roce 1901. (Přijímání zvuku je statický, stále stejný, neměnný prožitek.) Filmová technika a soukolí filmu se nezadržitelně vyvíjí, ale na tom, že se společně s druhými lidmi díváme na filmy – a role, kterou kino sehrává v životě lidských komunit, zejména přijde-li na to vzít někoho na rande – se od padesátých let minulého století kupodivu nic nezměnilo. (Sedět v zšeřelém sále s lidmi, které neznáme, je statický prožitek.)

 

Jenže v případě televize je tomu jinak. Sledovat televizi, kolektivně i individuálně, představuje v roce 2019 naprosto jinou zkušenost, než tomu bylo v roce 1999. Dá se docela dobře pochybovat, že současná struktura televizního vysílání bude existovat za dvě stě padesát let, nebo dokonce za dvacet pět let. Lidé stále budou chtít levný únik před skutečností a něco bude bezpochyby tuto touhu uspokojovat tak, jako to v současnosti dělá televize. Ať již ale tím, co bude hrát tuto roli, bude cokoli, nebude to nic, co by připomínalo dnešní televizi. Může to být něco virtuálního, do čeho lidé vstoupí (jako holopaluba ve Star Treku) či něco mobilního z otevřeného zdroje (jako celosvětový YouTube dostupný přes čip implantovaný v našem oku). Bezpochyby ale lidé nebudou v nevelkém počtu posedávat v obýváku a třicet minut zírat na dvourozměrný obdélník o úhlopříčce osmdesát centimetrů, který jim nabízí jednotlivé, po sobě následující pořady, vybrané společností zajišťující vysílání kabelové televize.

 

Televizi něco nahradí, stejně jako televize nahradila rádio: proběhne to tak, že k tomu, co existuje, přibude něco dalšího. Televize od rádia převzala zvuk a doprovodila jej obrazy. Následující hladina inovace přidá třetí složku, jež překoná dosavadní úroveň a učiní ji zastaralou. Ať již to bude cokoli, povede to k tomu, že se televizní kultura postupně „ocitne na bodu mrazu“. Televize bude ve vzpomínkách figurovat coby soběstačné médium, jež není součástí žádné souvislé řady – nebude vnímána jako nejdominantnější moc pozdního dvacátého a počátku jednadvacátého století, ale jako síla, jejíž moc se ocitla na pokraji zhroucení. To učiní zpětnou reinterpretaci její umělecké hodnoty obzvláště komplikovanou.

 

Na rozdíl od hudebních či filmových žánrů budou lidé na televizi nejspíš vzpomínat jako třeba na mohutné kamenné sochy na Velikonočním ostrově: jako na monolity tvůrčí aktivity, bez napojení na něco dalšího. Její kulturní stopa může představovat stejný otisk jako vesmírný program Apollo, jako nadstavba odrážející ducha doby, jež se (náhle) stala důležitější než cokoli dalšího, dokud na ni (náhle) naprosto přestalo záležet. O významu televize se nepovede žádná debata, protože ten je zaručen (historici nanejvýš mohou její význam přeceňovat). Méně jasné jsou jednotlivosti. Které konkrétní televizní programy budou staletí poté, kdy médium samo bylo nahrazeno něčím jiným, stále významné? Co z obsahu televizního vysílání bude souznít s budoucími generacemi, a to dokonce i tehdy, když technologický zdroj tohoto obsahu již nebude existovat?

 

Zdroj: Chuck Klosterman, A co když je to jinak – „Věčné pravdy“ mají krátký život, Management Press ve společnosti Albatros Media a.s., Praha 2018

 


komentářů: 10         



Komentáře (10)


Vložení nového příspěvku
Jméno
E-mail  (není povinné)
Název  (není povinné)
Příspěvek 
PlačícíÚžasnýKřičícíMrkajícíNerozhodnýS vyplazeným jazykemPřekvapenýUsmívající seMlčícíJe na prachySmějící seLíbajícíNevinnýZamračenýŠlápnul vedleRozpačitýOspalýAhojZamilovaný
Kontrolní kód_   

« strana 1 »

Lucifer
12
Lucifer * 20.05.2019, 23:40:25
Led Zeppelin - Rock & Roll

https://www.youtube.com/watch?v=lncr2g9XJHU

11
Hana (neregistrovaný) 20.05.2019, 14:38:06

Ta fotka není z toho Silvestra.To tam někdo špatně zařadil. To je jen z nějaké zkoušky někde. Ale to je fuk. Jsem ta druhá zprava S vyplazeným jazykem

9
xxx (neregistrovaný) 19.05.2019, 21:32:31
Kolikrát Pavel Kohout, L. Vaculík všechno vysvětlovali, a je to marné, je to marné.
Ten odliv po nejhorší válce dějin!
Konečně se nadechnout a mít perspektivu.

http://www.neviditelnycert.cz/data/files/!users/Astra/6.-Silvestr-CT-1953B.jpg

Stella
7
Stella 19.05.2019, 18:54:26
Tak by ses ale, Hano, měla podělit! Kdo z nás měl příležitost zažívat něco podobného? Do toho!!

6
Hana (neregistrovaný) 19.05.2019, 17:31:21


Dík za Kvíny, Lucifere, mám je ráda. Vůbec mám ráda bubny a rachot a dobrý zpěváky.

5
Hana (neregistrovaný) 19.05.2019, 17:26:06
Mám vzpomínek, že bych s nimi vydláždila Václavák, Stello. Ale jak jsme tenkrát došli domů, to si nepamatuju ani náhodou. Jen vím, že jsme při odchodu dostali prádelní koš plný lahví vína. Asi to potom hoši někde zmákli sami. Rozhodně ale to byl zážitek k nezapomenutí, jak je vidno teď. Mrkající

Lucifer
4
Lucifer * 19.05.2019, 17:21:32
Hezky jsi to Hano napsala, tvá stopa bezpochyby nikdy zcela nevyšumí. Ku tvé potěše ti předávám tuhle písničku:

https://www.youtube.com/watch?v=ERt7Rx8LBHA

Mrkající

Stella
3
Stella 19.05.2019, 16:16:06
To je nádherné, autentické a historické vyprávění!
Všechno bylo naživo. Dnes by kamery zabraly právě ty postranní rejdy. Sotva je něco z toho v archivu TV? Stálo by to za pokus - vyhledat.
Díky! Máš-li ještě podobnou vzpomínku, sem s ní, Haničko!
A jak jste potom šli domů?

2 Jsem stopou...
Hana (neregistrovaný) 19.05.2019, 15:52:37

Dávno tomu... Byl poslední den roku 1953. Naše zemička měla první televizičku a odvážila se vysílat Silvestrovský program, samozřejmě živě - a to z Měšťanské besedy v Praze 1. Nevím, koho napadlo pozvat si na tu slávu i soubor, ve kterém jsem měla tu čest zpívat druhý alt. Bylo nás tenkrát asi osmdesát, zpěváci, orchestr i tanečníci, sehraná skupina amatérů. Hráli jsme dvě hodiny - od 22 do půlnoci. Nejexponovanější televizní čas.
Scénář napsal Pavel Kohout.Měla jsem i maličkou sólovou roli - dodnes ji umím zapět. Byla to pro nás báječná příležitost - ale kdo tenkrát už měl doma televizi? Všechno bylo v plenkách. My, co jsme stáli na praktikáblech a zpívali o závod. bychom ty plenky potřebovali též, smáli jsme se jako cvoci. Zejména holky. Tanečníci, co čekali schovaní za praktikábly se rozhodli, že nás poškádlí a sahali holkám pod sukně. Holky se samozřejmě vrtěly, což dirigentovi Hary Macourkovi působilo mrtvici.

No, dováděli jsme vesele až do půlnoci, před kterou byla působivá scénka, kdy Pavel Kohout v oblečku selského synka vletěl na scénu a zpíval - děévušky, kděéže vy? A my jsme zazpívaly - tůtatůta. A on - a mojej Marfůty že něétutůta? Z toho jsem se vždycky kácela smíchy. Načež tam vtančila děva Marfůta, provedli pár poskoků a děj šel dál. Byl to fantastický maglajs všeho druhu.

Přišla půlnoc - pro nás vysvobození. Ale zážitek to byl nebetyčný! S vyplazeným jazykem Ahoj

Stella
1
Stella 19.05.2019, 09:44:04
Všechno je to moudré, televize možná skončí v propadlišti dějin, ale stopy zanechá veliké!
I na tomto blogu se z počátku sem tam objevila obava, jaký dopad bude mít násilí prezentované v televizi. A jestli tu míru předváděného zla nějak omezovat.
A je to tady a zvykli jsme si! Cynické násilí jako každodenní záležitost.I pro nižší věkové skupiny. O vlivu televize v tomto směru jsem pevně přesvědčena. Prachy... Vliv na volby apod. je nesporný.
Vynikající věc, za niž televizi děkuji, jsou cestopisné a jiné dokumenty.
Překvapuje mě, že Kl. vidí televizi jako záležitost uměleckou.
Médium je médium, ne zdroj sám.

«     1     »