Neviditelný čert

Po třech zmrzlých a ve vyšších polohách přímo zledovatělých mužích nastalo definitivně podletní období, vbrzku následované samotným létem, kdy nás může překvapit nanejvýš mokrý Medard. Kašpar, Melichar a Baltazar představují velmi zajímavý přelom z jara dětského do jara dospělého. Zajímavé je, že tento jev nastává téměř pravidelně v téměř stejné době, kdy se zmínění tři pánové nacházejí v našem kalendáři. Ona důslednost bezpochyby vedla k tomu, že tato atrakce byla ukotvena ve sbírce lidových pranostik.

Ale ačkoli bych na toto téma mohl dalekosáhle spekulovat či přímo literárně floskulovat, přicházím s něčím úplně jiným – s televizí. Mlhavě si vzpomínám, jak se v bytě mých rodičů, v němž jsem se kupodivu nacházel i já v dětských šatičkách, objevil první televizní přístroj. A jak jsme na něj koukali jako na zázrak. Taková malá bedýnka s monitorem, na němž se převážně vlnil monoskop. Samozřejmě že ne vždy, jinak by nás to koukání na bedýnku jistě brzy přestalo bavit. Objevovali se tam i lidé, kteří nám něco povídali…

Přicházím s dalším přídělem z knížky od Chucka Klostermana, z níž jsem vás posledně obdařil úvahou „Kterak za svého života opomíjený tvůrce po smrti ke slávě přišel“. Následující úvahu jsem převzal z úvodní části kapitoly „Neříkejte, co se děje. Nahrávám (si) to.“, která se zabývá osudem televize a končí otázkami. V dalších částech této kapitoly si Klosterman s těmito i dalšími otázkami pohrává, což ale zde replikovat nebudu. Není třeba. Úvodní část, kterou jsem tak trochu stylisticky upravil, dle mého soudu bohatě stačí k pozoruhodnému zamyšlení.

Lucifer

Televize je uměleckou formou, v níž technologická stránka potlačuje všechny ostatní aspekty. Je to mediální oblast, v níž medium samo je sdělením; televize přitom nečelí žádným omezením (jako například rozhlas, který přináší pouze zvuk). Televize se odlišuje od ostatních forem spotřební zábavy: je pružnější a dynamičtější, a to dokonce i tehdy, když je hloupá. Víme, že lidé vždy budou číst; budoucí historii četby můžeme proto vykreslit na základě toho, že vezmeme v úvahu vývoj knih. (Četba je statický, stále stejný, neměnný prožitek.) Víme, že hudba bude existovat navždy, takže můžeme vykreslit budoucí příběh rock-and-rollu tím, že ho zařadíme do kontextu ostatních hudebních žánrů. Píseň, kterou posloucháme dnes, niterně, fyziologicky vnímáme přibližně stejně, jako v roce 1901. (Přijímání zvuku je statický, stále stejný, neměnný prožitek.) Filmová technika a soukolí filmu se nezadržitelně vyvíjí, ale na tom, že se společně s druhými lidmi díváme na filmy – a role, kterou kino sehrává v životě lidských komunit, zejména přijde-li na to vzít někoho na rande – se od padesátých let minulého století kupodivu nic nezměnilo. (Sedět v zšeřelém sále s lidmi, které neznáme, je statický prožitek.)

Jenže v případě televize je tomu jinak. Sledovat televizi, kolektivně i individuálně, představuje v roce 2019 naprosto jinou zkušenost, než tomu bylo v roce 1999. Dá se docela dobře pochybovat, že současná struktura televizního vysílání bude existovat za dvě stě padesát let, nebo dokonce za dvacet pět let. Lidé stále budou chtít levný únik před skutečností a něco bude bezpochyby tuto touhu uspokojovat tak, jako to v současnosti dělá televize. Ať již ale tím, co bude hrát tuto roli, bude cokoli, nebude to nic, co by připomínalo dnešní televizi. Může to být něco virtuálního, do čeho lidé vstoupí (jako holopaluba ve Star Treku) či něco mobilního z otevřeného zdroje (jako celosvětový YouTube dostupný přes čip implantovaný v našem oku). Bezpochyby ale lidé nebudou v nevelkém počtu posedávat v obýváku a třicet minut zírat na dvourozměrný obdélník o úhlopříčce osmdesát centimetrů, který jim nabízí jednotlivé, po sobě následující pořady, vybrané společností zajišťující vysílání kabelové televize.

Televizi něco nahradí, stejně jako televize nahradila rádio: proběhne to tak, že k tomu, co existuje, přibude něco dalšího. Televize od rádia převzala zvuk a doprovodila jej obrazy. Následující hladina inovace přidá třetí složku, jež překoná dosavadní úroveň a učiní ji zastaralou. Ať již to bude cokoli, povede to k tomu, že se televizní kultura postupně „ocitne na bodu mrazu“. Televize bude ve vzpomínkách figurovat coby soběstačné médium, jež není součástí žádné souvislé řady – nebude vnímána jako nejdominantnější moc pozdního dvacátého a počátku jednadvacátého století, ale jako síla, jejíž moc se ocitla na pokraji zhroucení. To učiní zpětnou reinterpretaci její umělecké hodnoty obzvláště komplikovanou.

Na rozdíl od hudebních či filmových žánrů budou lidé na televizi nejspíš vzpomínat jako třeba na mohutné kamenné sochy na Velikonočním ostrově: jako na monolity tvůrčí aktivity, bez napojení na něco dalšího. Její kulturní stopa může představovat stejný otisk jako vesmírný program Apollo, jako nadstavba odrážející ducha doby, jež se (náhle) stala důležitější než cokoli dalšího, dokud na ni (náhle) naprosto přestalo záležet. O významu televize se nepovede žádná debata, protože ten je zaručen (historici nanejvýš mohou její význam přeceňovat). Méně jasné jsou jednotlivosti. Které konkrétní televizní programy budou staletí poté, kdy médium samo bylo nahrazeno něčím jiným, stále významné? Co z obsahu televizního vysílání bude souznít s budoucími generacemi, a to dokonce i tehdy, když technologický zdroj tohoto obsahu již nebude existovat?

Zdroj: Chuck Klosterman, A co když je to jinak – „Věčné pravdy“ mají krátký život, Management Press ve společnosti Albatros Media a.s., Praha 2018

19.05.2019, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 12