Neviditelný čert

Nastal čas, abych se na stránkách Neviditelného čerta rozloučil se zábavně pojatou knížkou Chucka Klostermana, která je věnována věčným pravdám majícím často dost krátký život a z níž tady naposledy bylo něco o televizi. Na závěr předkládám několik lehce poupravených výňatků z poslední kapitoly, která se jmenuje „Pouze kajícník, jenž přiznává své chyby a lituje jich, může pokročit dál“.

Lucifer

Existuje obecně přijímaný postup rozumového uvažování a argumentace, jenž brání průměrnému člověku přijít o rozum. Je to automatický mentální reflex. Na začátku je (snadné) přijetí toho, že něco je nemožné: uznáme, že konkrétní budoucnost je nepoznatelná a že jisté otázky o vesmíru nebudou nikdy zodpovězeny, možná proto, že tyto odpovědi neexistují. Poté přichází na řadu (nesnadné) přijetí toho, že pravdy, s nimiž operujeme, jsou omezené: s ústupkem, že se můžeme spolehlivě shodnout na většině konstatování, která jsou přísně vzato v podstatě formálně neprokazatelná, bez ohledu na to, zda jsou tato konstatování objektivní, subjektivní, nebo idealistická.

Trochu to připomíná, jak jsme biologicky naprogramováni důvěřovat svým přátelům a rodině více než neznámým, cizím lidem, a to i tehdy, když nám naše dosavadní zkušenost říká, že to není dobrý nápad. Jelikož nemůžeme mít nepodmíněnou důvěru v motivy lidí, jež neznáme, projektujeme zvýšený pocit bezpečí do těch, které známe, i když nám zdravý rozum říká, že bychom měli jednat opačně. Jestliže je 90 procent života zahaleno neproniknutelným tajemstvím, potom potřebujeme oněch zbývajících deset procent, kde tomu tak není, abychom se neztratili v pocitu, že život je krutý, nepovedený a nezvládnutelný vtip. V tom spočívají kořeny naivního realismu. Není to ani tak intelektuální selhání jako spíše emocionální útočiště před existenciální úzkostí.

Je snad odmítnutí přijmout myšlenku, že určité přijímané pravdy jsou jasně platné, nebezpečné (nebo možná hloupé)? Ano – pokud to dovedete do extrému. Naše eskalující směřování k opačnému extrému – k tomu, že stále běžněji přijímáme ideologii, která lidi ujišťuje, že se nepletou v tom, v co věří – působí větší újmu. Přesvědčení lidí, kteří žijí se zavádějící premisou, že mají pravdu, nemusí být nutně nebezpečné. Většina každodenních záležitostí jsou nepříliš významné, okrajové věci, a čas ukáže, kdo měl pravdu a kdo ne. Způsobuje však sociální újmu. Navozuje mylnou představu jednoduchosti, z níž těží lidé s nepružným myšlením. Činí prožitek života ve společnosti o něco málo horší, než by měl být.

Během života se učíme mnoha věcem jenom proto, abychom zjišťovali (znovu a znovu), že většina toho, co jsme si osvojili, je buďto chybná nebo irelevantní. Velká část našeho mozku se s tím dokáže vyrovnat; menší, hlubší část to nedokáže. A právě tato menší část mozku je důležitější, protože ona naší mysli určuje, kým opravdu jsme (ať už se nám to zamlouvá nebo ne).

A zde je až na malé vynechávky doslovně citovaný závěrečný odstavec Kostermanovy knížky (pokud nepočítám následující Poděkování):

Někdo mi kdysi vyprávěl vtip o meteorologii. Vtip staví na tom, že se pokoušíme předpovídat počasí již od dob 3000 let před naším letopočtem. Celostátní organizace (National Weather Service), která se tomuto úkolu věnuje, má roční rozpočet 1 miliardu dolarů; do této částky nevstupují náklady všech soukromě financovaných meteorologických institucí a armády a lokálních televizních stanic a všech dalších organizací, které mají vlastní zájem předpovídat, jak bude vypadat svět, s nímž nemáme žádnou zkušenost. Dokonce i konzervativní odhady uvádějí, že roční výdaje na meteorologii se pohybují kolem 5 miliard dolarů. Výsledkem těchto investic je, že dokážeme správně předpovídat počasí (na zítřek) s pravděpodobností 66 procent. Jako společnost budeme mít ve dvou ze tří případů pravdu. Jenže když nějaký týpek prohlásí „Myslím, že zítra bude stejné počasí jako dneska“, trefí se z 33 procent. Investovali jsme miliardy dolarů a bezpočet hodin do meteorologického výzkumu, přičemž čistým efektem je, že jsme dvakrát tak přesní jako nějaký blb, který se koukne z okna a zahledí se na oblohu. (A to je ten vtip.) Domnívám se, že tento vtip má být komentářem k tomu, jak vláda mrhá zdroji, nebo antiintelektuální kritikou vědy, nebo důkazem toho, že nikdo neví nic. Může to být také všechno dohromady. Jenže mě nic z těchto keců nezajímá. Chci, aby ten přiblblý chlápek měl pravdu. Chci, aby počasí zůstalo takové, jaké je. Jsem připravený na to, že zítra bude jiné počasí, ale jen tehdy, když bude do značné míry stejné jako to včerejší.

Luciferova předpověď počasí na zítřek či vlastně už dnešek:

Bude převážně oblačno až zataženo, skoro všude bude pršet, občas udeří blesk, teploty májové a větry náladové. Někde může dokonce vykouknout sluníčko sedmitečné. Pravděpodobnost je 100 procentní.

Zdroj: Chuck Klosterman, A co když je to jinak – „Věčné pravdy“ mají krátký život, Management Press ve společnosti Albatros Media a.s., Praha 2018

28.05.2019, 00:00:00   Publikoval Luciferkomentářů: 8