Minule jsem tady z knihy Marka Mansona vypustil stylisticky lehce poupravenou komprimaci z druhé kapitoly „Štěstí je problém“. V tomto příspěvku jsem se zaměřil na kapitolu číslo pět, která se jmenuje „Vždy si vybíráte“, a to na pasáž „Obětní trend“. Stalo se velkou módou dělat ze sebe obětní beránky, stěžovat si, že naše problémy způsobili jiní, a to i v případě, že se ve skutečnosti jedná o naprosté malichernosti, svalovat vinu za cokoli na jiné lidi či jinak orientované skupiny lidí, přenášet zodpovědnost kamkoli jinam, jenom ne na sebe. Místo respektu a důstojné oponentury jiných názorů, než jaké momentálně prezentujeme my, dochází k litému a bezohlednému boji mezi různými skupinami zatvrzelých vlajkonošů, přičemž všichni mají dojem, že jsou oběťmi těch druhých. Být apriorní obětí bez jakékoli vlastní zodpovědnosti se stalo jakousi opojnou rozkoší, která se blíží drogové závislosti. Svým způsobem tímto příspěvkem částečně navazuji na své poslední „Malé nedělní zamyšlení“.
Lucifer
V dnešní době se ustálil zvyk přenášet zodpovědnost za řešení svých problémů a vinu za jejich vznik na ostatní. Tato schopnost dodává lidem dočasné opojení a pocit morální spravedlnosti. Jedním z vedlejších účinků internetu a sociálních sítí je, že začalo být daleko jednodušší přehazovat zodpovědnost – i za ty nejmenší chyby – na jiného člověka či skupinu lidí. Tato hra na vinu či hanbu se stala velice populární, v některých sociálních skupinách je dokonce „cool“. Veřejné sdílení „nespravedlnosti“ získává daleko více pozornosti a emocionálních výlevů než cokoliv jiného a odměňuje lidi, jež se cítí být oběťmi, vzrůstající pozorností a sympatiemi.
„Obětní trend“ frčí všude, jak nalevo, tak napravo, mezi bohatými i chudými. Ve skutečnosti toto může být poprvé v historii lidstva, kdy se všechny demografické skupiny lidí cítí neférově jako oběť. Všichni se sjíždějí opojením morálního pobouření, které je toho součástí.
Současná mediální situace tyto reakce zároveň podporuje i uklidňuje, jelikož je to koneckonců dobré pro byznys. Spisovatel a mediální komentátor Ryan Holiday tenhle efekt popisuje jako „porno pobouření“: spíše než aby přinášela opravdové příběhy a problémy, vidí média mnohem snazší (a výdělečnější) cestu ve zveřejnění něčeho urážlivého širokému obecenstvu, vyvolání pobouření a poté vysílání tohoto pobouření zpátky populaci způsobem, jenž pobouří ještě větší obecenstvo. Tento přístup spouští jakousi ozvěnu hovadin svištící tam a zpět mezi dvěma imaginárními stranami, zatímco odvádí pozornost od opravdových společenských problémů, od opravdových obětí. Čím více lidí se prohlašuje za oběti ohledně malicherností, tím hůře jde rozpoznat opravdové oběti.
Lidé se stanou na neustálém urážení závislí, jelikož jim to přináší opojení. Být pokrytecký a morálně na výši je dobrý pocit. Politický karikaturista Tim Kreider napsal do New York Times: „Pobouření je jako spousta jiných věcí, které nám dělají dobře, ale po čase nás začne vnitřně sžírat. Je ještě zákeřnější než většina neřestí, jelikož ani sami nerozpoznáme, že se jedná o rozkoš.“
Součástí života v demokracii a svobodné společnosti je potřeba vypořádat se s názory a lidmi, kteří se nám nemusí líbit. To je jednoduše cena, jakou musíme platit – mohlo by dokonce být řečeno, že je to pointa systému. Vypadá to, že stále více a více lidí na to zapomíná.
Měli bychom si naše bitvy vybírat pečlivě a zároveň se takříkajíc snažit o empatii s našim protivníkem. Měli bychom přistupovat k médiím a zprávám se zdravou dávkou skepse a vyvarovat se zobecňování těch, kteří s námi nesouhlasí. Měli bychom upřednostňovat hodnoty upřímnosti, transparentnosti a více pochybovat nad hodnotami neustálé pravdy, dobrého pocitu a odplaty. Tyto „demokratické“ hodnoty jsou v neustálém hluku globálního světa těžko udržitelné. Ale musíme svou zodpovědnost přijmout a přese všechno ji udržovat.
Zdroj: Mark Manson, Důmyslné umění, jak mít všechno u pr**le, z anglického originálu The Subtle Art of Not Giving a F*ck přeložil Jan Kučera, vydal DOBROVSKÝ s.r.o.
02.10.2019, 00:00:00 Publikoval Luciferkomentářů: 2