Dnešní masmédia včetně internetu, jehož vliv neustále narůstá, nás s neobyčejnou vehemencí bombardují zprávami z života výjimečných lidí. Máme pocit, že my průměrní ubožáci jsme obklopeni armádou těch výjimečných, a to od prostitutek až po rádoby vědecké hlasatele brzkého konce světa, jenž, jak jinak, bude rovněž výjimečný. Jejich „tvůrčí“ myšlenky nám tak nějak pronikají mezi prsty, a to hlavně proto, že v mediálních zpravodajstvích jsou obsaženy poněkud mlhavě. Život těchto výjimečných celebrit je nám však podsouván do detailů, včetně toho, co jí a kam výsledek svého zažívání chodí vyměšovat. Cítíme se být méněcenní…
Lucifer
Někteří to řeší tak, že se s tímto „faktem“ otupělým způsobem smíří, jiní začnou úporně pracovat na tom, aby byli též výjimeční. Občas pomůže alkohol, marihuana či tvrdší drogy, ale výsledek je vždy stejný: stanou se z nich emocionální bumbrlíčci. Někteří ale nad tím vůbec nepřemýšlejí, svou nedokonalost si uvědomují a žijí normálně. Mezi nimi se pak najdou tací, kteří na umenšení své nedokonalosti podvědomě pracují tím, že se snaží něco zajímavého na jakékoli úrovni vytvořit, aniž by je trápila myšlenka zařadit se mezi výjimečné. No a ti pak něco výjimečného nakonec stvoří.
V předchozím vstupu z knížky Marka Mansona o tom, jak mít nepodstatné věci u prdele, zde byl nastíněn obětní trend, který jsem s mírnou úpravou a zestručněním převzal z její páté kapitoly. Nyní se přískokem zpět vracím ke kapitole číslo tři, která se stejně jak tento příspěvek jmenuje „Nejste výjimeční“. Následující text představuje výsek z této kapitoly, zpracovaný podobným způsobem jako předchozí vstup:
Naše životy jsou dnes naplněny informacemi o extrémních lidských zážitcích, protože to je díky velkému zájmu pro media byznys výnosné. Tato záplava extrémních informací nás donutila myslet si, že výjimečnost je nová normálnost. Protože jsme všichni většinu života dost průměrní, iluze výjimečných informací nás žene k tomu cítit se dost nejistě a uboze, protože my přece tak nějak nejsme dostatečně dobří. Takže tím spíše se cítíme, že si to potřebujeme kompenzovat skrze oprávnění a závislost. Zvládáme to jediným způsobem, který známe, a to buď skrz sebezveličování, nebo skrze zveličování něčeho jiného.
Někteří z nás to dělají vytvořením „rychle zbohatni“ schématů. Jiní zase tak, že jedou přes půl světa zachraňovat hladovějící miminka v Africe. Další zas, že jsou nejlepší ve škole a získávají každé ocenění. Jiní tím, že se snaží mít sex s čímkoliv, co mluví a dýchá. Tendence opravňování jde napříč společností a je spojena s masmédii hnanými výjimečností.
Problém je, že všudypřítomnost technologií a masového marketingu ničí spoustě lidem očekávání od sebe samých. Záplava výjimečnosti nutí lidi cítit se hůř, nutí jim potřebu být extrémnější, radikálnější a sebejistější, aby si jich někdo všiml nebo na nich záleželo. Technologie vyřešily staré ekonomické problémy tím, že nám přinesly nové psychologické problémy. Internet není jen otevřený zdroj informací; je to také otevřený zdroj nejistoty, sebepochybování a hanby.
Součástí dnešní kultury a společnosti je jakési předurčení k tomu vykonat něco skvělého a neobyčejného. Říkají to takzvané celebrity. Říkají to velké ryby byznysu. Politici to také říkají. Naprosto každý z nás může být výjimečný. Všichni si zasloužíme dokonalost. Skutečnost, že si tento názor naprosto protiřečí – pokud by byli všichni výjimeční, tak by dle definice nikdo výjimečný nebyl – je přehlížena spoustou lidí. Místo zpochybňování toho, co si vlastně zasloužíme nebo nezasloužíme, spolkneme ten názor i s navijákem a chceme stále víc.
Být „průměrným“ se stalo novým standardem selhání. Mnoho lidí se bojí přijmout průměrnost, jelikož se bojí, že po jejím přijetí už nikdy nebudou schopni ničeho dosáhnout, nikdy se nezlepší a jejich život nebude stát za nic. Tenhle druh myšlení je dost nebezpečný. Jakmile přijmete přesvědčení, že stojí za to žít, jen pokud je vše skvělé a úžasné, tak v podstatě přijímáte fakt, že většina společnosti je k ničemu (včetně vás).
Jedinci, kteří se v něčem stanou skutečně výjimečnými, se jimi nestanou, protože si myslí, že výjimeční jsou. Ale právě naopak, stanou se úžasnými, protože jsou posedlí zlepšováním. Tato posedlost je vede k přesvědčení, že vlastně nejsou vůbec dobří. Je to ne–oprávnění. Lidé, kteří se v něčem stanou skutečně skvělými, se jimi stanou, protože rozumí tomu, že ještě nejsou skvělí – jsou průměrní, obyčejní – a právě proto vědí, že mohou být mnohem lepší.
Představa či sugesce, že „každý z nás může být výjimečný a dokázat skvělé věci“, je jednoduše honění si vlastního trička. Je to zpráva, která vás svým obsahem na pohled hrozně zasytí, ale nakonec zjistíte, že to, co jste snědli, mělo naprosto nulovou výživovou hodnotu, díky které emocionálně ztloustnete jako Bumbrlíček v pohádce Miloslava Švandrlíka.
Lístek k emocionálnímu zdraví, stejně tak jako k vašemu zdraví fyzickému, pramení z konzumace zeleniny – a tou je přijetí té chabé a nudné pravdy života: „tvé činy vlastně nejsou tak moc důležité“ pro koloběh lidstva“ a „většina vašeho života bude nudná a bezvýznamná, což je v pořádku“. To je zelenina, která zpočátku bude chutnat dost trpce. Velmi trpce. Budete se jí snažit vyhýbat.
Ale jakmile ji strávíte, vaše tělo se probudí a bude se cítit mocnější a životaschopnější. Nakonec bude ten nekonečný tlak „být v něčem skvělý“ zdvižen z vašich beder. Stres a úzkost vždy se cítit nedostatečně a ta neutuchající potřeba stále si něco dokazovat zmizí. Uvědomění si a přijetí vaší vlastní pozemské existence vás osvobodí a vy dokážete něco, co si opravdu dokázat přejete, bez předsudků a podělaných očekávání.
Zdroj: Mark Manson, Důmyslné umění, jak mít všechno u pr**le, z anglického originálu The Subtle Art of Not Giving a F*ck přeložil Jan Kučera, vydal DOBROVSKÝ s.r.o.
08.10.2019, 00:02:07 Publikoval Luciferkomentářů: 7