Zatímco předchozí příspěvek z Mansonovy učebnice důmyslného umění jak mít všechno u zadnice pochází z třetí kapitoly „Nejste výjimeční“, v tomto příspěvku se přesuneme do kapitoly číslo sedm, která se nazývá „Selhání je cesta vpřed“. Stručně řečeno: Vaše životní pouť se může ubírat dvěma cestami. Jedna je vydlážděna předem stanovenými konvenčnímu hodnotami a lemována milníky dočasných úspěchů. Druhá je trnitá a lemována neustálými selháními, jimž se nevyhýbáte, poněvadž jdete za svým cílem tak, abyste se neustále zdokonalovali, obohacovali, tvořili a stali se svými samými.
Lucifer
Když byl Pablo Picasso starý muž, seděl v kavárně ve Španělsku a něco si čmáral na použitý ubrousek. Ohledně svého kreslení byl zcela nenucený. Kreslil, co ho právě v daný moment bavilo – něco jako když mladí kluci kreslí penisy na záchodcích – až na to, že tohle byl Picasso, takže jeho záchodové penisy byly spíše kubistické/impresionistické úžasnosti nad skvrnami kávy.
Vedle Picassa v oné kavárně seděla žena, která jeho čmárání s úctou sledovala. Když Picasso dopil kávu, zmačkal ubrousek a chtěl jej při odchodu vyhodit, ta žena ho zastavila. „Počkejte,“ řekla. „Můžete mi dát ten ubrousek, na který jste právě kreslil?“ Klidně za něj zaplatím.
„Jistě,“ odpověděl Picasso. „Dvacet tisíc dolarů.“
Žena se zarazila a stála jako opařená. „Cože? Vždyť vám trvalo tak pět minut to nakreslit.“
„Ne, madam,“ řekl Picasso. „Trvalo mi více jak šedesát let nakreslit něco takového.“ Strčil si ubrousek do kapsy a odešel z kavárny.
Zlepšení v něčem určitém je založeno na tisíci malých selhání a rozsah vašeho úspěchu je založen na tom, kolikrát jste v něčem neuspěli. Pokud je někdo v něčem lepší než vy, je pravděpodobné, že prožil daleko víc selhání. Pokud je někdo horší, je to pravděpodobně proto, že si neprošel vší bolestí, která pomohla při zlepšování vám.
Když se jako malé děti učíme chodit, tak než se to naučíme, asi stokrát spadneme a zraníme se. Nikdy se však ve svém snažení nezastavíme a nepomyslíme si, že chození asi není pro nás, že v tom nejsme dobří. Vyhýbání se selhání se naučíme později. Zdrojem tohoto stavu bývají často vzdělávací instituce, přísně trestající ty, kteří si nevedou dobře, či panovační rodiče, kteří nenechají své děti nic zkazit a místo toho je tlačí do něčeho nového. Potom tu také jsou masmédia, která nás neustále vystavují jednomu úspěchu za druhým, zatímco nám neukazují ty tisíce hodin strávených cvičením, jež jsou k dosažení úspěchu potřebné.
V určitém bodě našeho života dosáhne většina z nás momentu, kdy se bojíme pádu a instinktivně se vyhýbáme situacím možného selhání a držíme se jen toho, co je před námi a v čem se cítíme být vážně dobří. To nás omezuje a dusí. Úspěšní můžeme být opravdu jen v tom, v čem jsme ochotni i selhat. Pokud toho nejsme schopni, je nemožné uspět.
Valná většina tohoto strachu pochází z vámi špatně vybraných hodnot. Když se například hodnotíte podle toho, že všichni, které potkáte, si vás musí oblíbit, je důvod selhání ze sta procent definován ostatními a ne vámi. Když se ale rozhodnete žít podle hodnoty „dobrých vztahů s ostatními lidmi“ bez ohledu na to, jak vás vnímají druzí, závisí vše především na vás samotných.
Honba za něčím, co je mimo naši kontrolu, není dobrá hodnota. I když tyto cíle dosáhneme, zanechají nás s pocitem prázdnosti a bezcennosti, protože jakmile jsou dosaženy, není již více problémů k řešení.
Pokud je pro hodnotu „úspěch dle světových standardů“ způsob dosažení „kup si nový dům a hezké auto“ a vy budete dvacet let makat na tom, abyste toho dosáhli, jakmile se vám to podaří, není už zde nic jiného, co by vám tento způsob mohl dát. Poté přivítejte svou krizi středního věku, protože problém, jenž vás poháněl celý váš dospělý život, vám byl právě sebrán. Už nemáte žádné další možnosti a příležitosti k růstu, a právě růst je to, co generuje štěstí, ne dlouhý seznam nahodilých úspěchů.
V tomto smyslu jsou cíle podle konvenčních definic – promoce na univerzitě, předem stanovený kariérní postup atp. – limitovány rozsahem štěstí, jež jsou schopny v našem životě produkovat. Mohou nám pomoci v honbě za rychlými, krátkodobými benefity, ale jako průvodci cestou života jsou k ničemu.
Lepší hodnoty jsou orientovány na proces samotný. Něco jako „vyjádři svou upřímnost k druhým“, což je způsob měření hodnoty „upřímnosti“, která není nikdy kompletně dokončena. Je to problém, který musí být neustále obnovován.
Picasso zůstal produktivním po celou dobu svého života. Žil do devadesáti let a pokračoval v malování až do svých posledních chvil. Pokud by jeho hodnota byla „být slavným“ nebo „vydělávat hromady peněz ve světě umění“ či „namalovat tisíc obrazů“, celou dobu svého života by jen stagnoval. Přemohla by jej úzkost a sebepochybování. Pravděpodobně by se ve svém umění vůbec nezlepšoval a nebyl inovativní přesně tak, jak celá desetiletí byl.
Důvod pro Picassův úspěch je naprosto stejným důvodem, proč jako starý muž šťastně čmáral na ubrousek v kavárně. Jeho základní hodnota byla jednoduchá, skromná a hlavně byla nekonečná. Byla to hodnota „upřímného vyjádření“, a právě proto byl ten ubrousek tak hodnotný.
Zdroj: Mark Manson, Důmyslné umění, jak mít všechno u pr**le, z anglického originálu The Subtle Art of Not Giving a F*ck přeložil Jan Kučera, vydal DOBROVSKÝ s.r.o.
17.10.2019, 00:06:02 Publikoval Luciferkomentářů: 2